To jsem tak jednou
zase se toulal oblohou
a hrál jsem ping-pong s hvězdami...

U jedné jsem se zastavil.
V rukou měla jablko.

Mezi sklenkami vína mi pošeptala:
To jablko mi smíš vzít...
A pak se usmála;
se mnou zatočil se svět
a hlava se mi zatočila
a z té oblohy jsem spad.
Když na mne pohlídla
oči měla hluboký a krásný.
V těch očí jsem se utopil
a plavat to jsem neuměl,
pak si vlasy z ramen rozpustila
a jejich vodopád mne pohltil.

Byla jak víla v rouše Evině,
co doma zapomněla i fíkový ten list
a já si byl v té chvíli jist,
že v přítomnosti této ženy
nechci zůstat oblečený.

Tak jsem se svléknul
a byl jsem celý nahý
když jsem si všimnul,
že její tělo pláštík halí
nad ramenem sponou sepnutý...

Chtěl jsem tu sponu rozepnout,
ale moje nahota mi bránila příjít blíž,
když miluji, jsem nahý,
a nemilovat zemřel bych,
má nahota je můj kříž...

Dej mi to jablko,
výměnou já dám ti sebe...

To bys měl příliš snadný,
řekla ona.
Ale to já už měl v ruce tu sponu
a ona s uzarděním zašeptala:
To neplatí,
když se jí pláštík ke kotníkům svez.

Chci se v tobě toulat,
staň se mou noční oblohou,
to řekl jsem,
když to jablko nabídla mi.

Křičela: Rozsvěcej ve mě hvězdy,
když přijmul jsem ho z jejich dlaní...

Miliony hvězd té noci
našel jsem.
Miliony hvězd té noci
v tobě jsem rozsvítil.
Miliony hvězd té noci
básníka zabily.

A až se ráno mrtvý vzbudím pod jabloní,
zašeptej mi tiše,
že to všechno;
že to všechno nebyl sen,
a že ty hvězdy ještě svítí...