I.kapitola (úvod)

Prásk! Výstřel zazní do ticha noci a k zemi padne bezvládně muž. Vladimír Kolár bojoval po řadu let proti teroru a bezpráví českého organizovaného zločinu. Byl to právě on, kdo stál u mnoha razií proti mafii, drogovým dealerům a teroristům. Byl to právě on, kdo se stal trnem v oku všem bosům podsvětí a hlavně Hermanu Fuchsovi. Tělo pomalu chladne a s teplem se z něj vytrácí i život. Mnozí nebudou moci uvěřit, že je to pravda. Kdo teď bude bdít nad našimi kroky v tmavých uličkách měst, kdo bude zločin potírat nyní?

Přijměte tento příběh jako poklonu tomuto géniovi moderní kriminalistiky, který byl schopen podívat se zlu do očí, hledět do nich zpříma a bez zaváhání jít vždy do nové akce,  do nového nebezpečí.

Naše vyprávění začíná o několik let později po této tragické události, jež se dotkla celé české společnosti a vlastně i celé Evropy. Vždyť major Vladimír Kolár stál za zrodem jedné z nejpropracovanějších protiteroristických sítí. Je to Tajná organizace proti teroru - síť TOP-T. Proti drogám, proti zločinu vůbec. Veškerá protiteroristická činnost se soustředila právě zde. Díky Vladimíru Kolárovi vzniklo i obrovské školící středisko. Byla to jeho zásluha a jeho nápad využít opuštěný vojenský prostor v Brdech, obhájit milionové výdaje na stavbu střediska a vychovávat další generace bojovníků se zločinem. Jenže zločinecká rafinovanost ještě vzrostla, až mafiánské ruce zasáhly samotného majora Kolára. V našich myslích ať je zapsán jako Major s velkým m.

Kupodivu to není Praha, kde se usídlil vůdce mafie, vrah našeho hrdiny, Herman Fuchs. Píše se rok dva tisíce jedna, třetího září. V Hradci Králové stejně jako po celé republice začíná školní rok a s ním plno starostí okolo návratu žáků do škol. Bývají to právě oni, kteří podporují přímo či nepřímo mafii. Přijdou zase dny nudy, party mladistvých se budou chtít bavit a flámy spolu s drogami jsou tím pravým ukrácením dlouhé chvíle. Zase potečou peníze do pokladny místní mafie a policie se bude třást před problémy.

Přes prázdniny byli všichni pryč. Dokonce i mafiáni si udělali dovolenou a někteří z nich navazovali obchodní styky v zahraničí. Z takové pracovní cesty se do Hradce vrací také Herman Fuchs. Říkají mu Vůdce a pod palcem má mafiány celých Čech, Moravy i Slovenska. Jeho vliv je teď větší než kdy jindy. Vůdce bude opět úřadovat.

Společně s ostatními studenty do školních lavic usednou i dva další naši hrdinové. Neznají se a nemají ani tušení, co na ně čeká v nastávajícím školním roce. Zatím je to idylka. Nechuť se mísí s očekáváním.

Celý školní aparát se rozjede úderem osmé hodiny. Zbývá nám půlhodina do prvního zvonění a Patrik Raim nasedá do autobusu číslo čtrnáct, aby se dostal do své školy. Do autobusu stejného čísla ovšem na druhé straně Hradce nastupuje o chvíli později i Darina Kolárová, dcera Vladimíra Kolára. Míří do toho samého gymnázia jako Patrik a i ona jde do druháku jenže do přírodovědné třídy, zatímco Patrik do jazykovědné.

Darča dorazí na zastávku nedaleko školy o něco dříve než Patrik. Je z nové školy dost nervózní, i když je často střídá. Rozhlédne se po zastávce a jde ke škole. Cestu zná podle mapy. Jde rázně a nekompromisně a málokdo by z jejího kroku vyčetl obavy, které ní nyní zmítají. Co ji potká tentokrát?

Patrik mezitím dorazil také a je nervózní stejně jako Darina. Uklidňuje se tvrzením, že když přežil prvák na tomhle ústavu, přežije už všechno. Není přeci nic horšího než první rok na střední. Nechme ho u toho. Nikdo z nich nemůže tušit, co se stane v následující hodině. Vede je k sobě nějaká záhadná intuice. Nebo ne? Tak proč si ze všech škol Darina vybrala zrovna tuto?

Patrik se zaobírá svými myšlenkovými pochody, ale nakonec odlepí hlavu od chodníku a sleduje spolužáky kolem. Vláčí se ke škole a hodnotí je. Většinou nic nového. Vesměs komerční náctiletá visáž. Někdo se nechal ostříhat a někdo si zase vlasy obarvil. Někdo si je nechal ostříhat a obarvit zároveň. Patrik nechal vlasy, jak jsou - nakrátko střižené, a jak s ním ráno vstanou, nosí je pak celý den. Ne, že by o sebe nedbal, právě naopak, ale tvrdí, že to k němu prostě patří a že chce být svůj. V prohlížení spolužáků a hlavně spolužaček naprosto opomenul Darinu. Vůbec si Darči nevšiml. Je poměrně zima, takže si na sebe vzala hnědý manšestrový kabát a se svým vzrůstem se v davu lehce ztratí. Její výška se stěží vyšplhá ke sto šedesáti, avšak Patrik ve společnosti dobrý přehled má. Měří sto osmdesát sedm centimetrů. Stále ještě svým ležérním krokem nedošel až ke škole, a tak mu Darina proklouzne mezi prsty. Patrik mezitím pozdraví několik kámošů a zapluje do své nové třídy, ač ji chvilku hledal, protože ji od minulého roku vedení školy přestěhovalo.

Uvítání ve škole bylo velice krátké. Napsat si rozvrh, termíny schůzek a prázdnin, několik slov o chodu školy a člověk je za hodinu opět na svobodě. Klasický průběh nebyl narušen. Pravda, padlo několik rádoby vtipných poznámek, které přeci někdo z kluků na adresu učitelky utrousit musel, ale u Patrika prošly bez povšimnutí, neboť právě dočítal jednu z jeho oblíbených knížek od Jacka Londona. Je to nenapravitelný romantik, a proto ho zasáhne i následující zážitek - něco neopakovatelného, něco, na co bude ještě dlouho vzpomínat.

Shodou okolností končí Patrikova 6.C a Darinina 6.A ve stejnou chvíli a obě třídy se vyřítí na chodbu, kde se smísí. V davu jsou i oba naši hrdinové a právě zde zapůsobil onen osud, ona intuice.

II. kapitola (setkání)

První školní den – malý záchvěv nadcházejícího teroru příštích dnů a pro naše hrdiny nejen teroru školního. Snad bych mohl nadhodit otázku, zda jsou teroristé větším nebezpečím pro mládež než školní psychický nátlak. Každopádně Darča ani Patrik si se školou hlavu nedělají. Darina je ráda za učitelku bez temperamentu, kterou vyfasovala za třídní. Nemusí se s ní moc hádat a Patrik bere druhák jako odreagování. Oba se nyní tlačí v davu, který míří ke vchodu. Patrik se někam ohlédne, jde před Darinou a najednou se jejich zamyšlené pohledy setkají.

Darina má dlouhé špinavě blond vlasy stočené do drdolu, brýle s tlustými obroučkami skrývají tmavě hnědé oči a svůdně ženský úsměv jí dodává ještě erotičtější nádech. Patrik na tom není hůř. Honosí ho světle hnědé vlasy a pronikavě modré oči. Když spatřil Darinu a její pohled, do jehož hloubky se zahleděl, nasadil takový lišácký úsměv. Něco ve smyslu: „Holka, ty budeš má!“ Ale jak jsem říkal, byl to jinak snílek a nejvíc času trávil mimo realitu, začten do nějaké knížky nebo píšíc básně.

A nemůže se od Darčiných očí odtrhnout, nejde to. Zastavil se v chůzi a Darina ho míjí, aniž by z něj spustila oči. Nikdy se jí nic podobného nestalo. Vnímá divné chvění, které dlouho necítila. Roztřásla se z Patrikova tajuplného výrazu. Nakonec se na něj musí přestat dívat, jinak by ji ostatní smetli tak, jako do Patrika někdo vrazil. Jsou opět sami a vyrazí do města, každý jiným směrem.

Darina si jako drsňačka nejprve nepřipouští, že by ji někdo mohl učarovat takovým způsobem jako Patrik. V duchu si nadává za těch několik sekund, které věnovala těm průzračným očím. Může to pro ni znamenat další zklamání, ale instinkt jí napovídá, že je Patrik jiný než ti předešlí. Nemohla přeci nepodlehnout a podle toho, co si o ní myslí Patrik, skutečně mu hlavu popletla. Sama však dobře ví, jak u ní tyhle lásky končí. Není to totiž ani den, co sem přijela.

Včera večer za svitu pouličáků poprvé viděla místo, kde má bydlet. Rodinná vila. Ohrnula nos a řekla: „Tady a bydlet? Doufejme, že to lehne popelem jako minulej bejvák,“ poznamenala, zvedla opět kufry, které jí předtím údivem vypadly z rukou, a kráčela k vilce s jistým despektem.

Dnes kráčí o to veseleji, zamyšleně, prostě zamilovaně. Zatímco Patrika hřejí myšlenky na tu krásnou holku.

Darča si jde obhlédnout nové bydliště. Zjistí však, že stále jen rozebírá setkání s Patrikem.

„Ty seš fakt divná,“ odsekne sama sobě. Jede radši domů, aby se připravila na večerní pozorování.

Patrik ovšem brouzdá městem dál. Přemýšlí nad Darinou a nad tím, co se to dnes vlastně stalo. Nakonec se dostane do cíle své cesty – do hospody. Setká se tam s kamarádkami, se kterými před prázdninami chodil na pivo. Nic se nezměnilo. Vše se vrací do starých kolejí. Patrika ale zajímá jenom ta holka z dneška. Najednou uvidí spolužačku, která chodí do třídy, kde by měla být i ta krásná neznámá.

„Ahoj Kájo, ty chodíš do třídy s tou novou holkou?“ zněla Patrikova přímočará otázka.

„Jo, chodím a hned se dvěma novýma,“ vyšplouchla ho Klára, které Patrik říká Kájo, protože se mu r moc dobře nevyslovuje.

„Já myslím takovou menší, měla tlusté brýle a nějaký hnědý kabát,“ popisoval ji Patrik.

„K nám totiž chodí ještě jedna. Ta je ale vysoká. Ta malá se jmenuje Darina, ale nikdo ji nezná. Odněkud se přistěhovala a podle toho, jak se chová, tak to může být hodně drsná holka, ale hezká je. Nevím, jestli u ní máš šanci!“ obvyklým posměšným tónem ho Kája uzemnila. Ona to byla trošku drzost, že se ptal na jinou holku právě Kláry, se kterou se před prázdninami rozešel. Klára proti němu měla taky výhrady, že je stále zamyšlený a vypadá nepřítomně. Je to škoda, jako dvojici jim to slušelo. Jenže Klára Patrika podvedla.

„Takže říkáš, že nemám šanci, jo? Myslíš?“ škádlil ji Patrik.

„Prostě nemáš, nesnaž se!“ argumentovala Kája a odstrčila půllitr na stranu. Připraví se na páku a mrkne na Patrika. Ten už ví, o co jde. Chytne její ruku. Zaklesnou se.

„Kdo dneska vydrží víc, sluníčko?“ škádlí ho Kája dál. Patrikovi dělá dobře dívat se na podrážděnou Kláru.

„Nemůžeš, co? Budeš se s tím muset smířit. To by tě naštvalo, co? Prohrát.“

„No, dobře,“ povolil Patrik. Někdejší pošťuchování ho přešlo a k tomu Kláru porazil minule. Patrik se zvedl: „Platíš mi jedno pivo. Já ti ho platil minule, když ses léčila z prohry.“ Utrousil tuhle větu polohlasem skloněn ke Klářinu uchu. Pak odešel.

„Co s ním je, to mi řekni. On se snad fakt zamiloval, parchant,“ podivila se Klára, když sledovala odcházejícího Patrika. Pak se zas otočila ke kamarádkám a baví se s nimi dál jako před příchodem Patrika. Není to pro Patrika obvyklé, aby jen tak vstal a ani se nerozloučil. Je prostě myšlenkami jinde.

Z hospody jde ulicí V kopečku domů. Do večera by ještě mohl stihnout aspoň pár dalších piv, ale dnes už to nemá cenu. Aspoň se doma z tohohle dne pořádně vyspí.

Za to mafiáni snad nikdy nespí a další várka drog pro Hradec se už dávno chystá k distribuci. Pervitin, ten se dá uvařit v laboratoři. Horší je to s Koksem nebo Háčkem. Právě Heroin zůstává nejhorším rizikem pro hradeckou mládež, ale Herman a jeho hoši peníze potřebují. Využijí je na koupi zbraní a to pak bude teror!

Nebezpečí smrti se nemůže zlehčovat. Nevěříte, že by vás mohli klidně odpravit? To je ale zajímat nebude. Pro ně není problém zahladit vraždu. Prostě se ztratíte a pokud by byl nějaký svědek, policisté ho upozorní, že měl nejspíš vidiny.

Až tak hluboko sahají Vůdcovy prsty. Hluboko do policejních struktur. Jedinou nadějí tady zůstává Kolárovo TOP-téčko. Ta ale strádá několik let ztrátou Majora Kolára. Jde tady o hodně. Jde tady o naše životy.

III. kapitola (sblížení)

Teď poodhalíme roušku tajemství. Ve složce Tajné organizace proti teroru se o něm píší zajímavé věci. Sledoval ho samotný Major. A psychologický profil dělal právě on. Zjistil, že Herman nesnáší svou mámu, která v ústavu pro choromyslné a on po ní zdědil všechny psychózy. Bývala panovačná, cholerická a nadto si odseděla pět let za vraždu svého manžela – jeho otce. Jeho táta byl velice mírný, až moc mírný, ale nadmíru chytrý. Snad on jediný mohl Hermana zachránit před dráhou mafiána. Po tátově smrti už není pro Hermana šance. Majorova složka obsahovala ještě další skutečnosti. Zajímá se o buddhismus. Věří, že když zabije, někdy se mu to vrátí, avšak myslí si, že už nemůže být horšího pekla, než co zažil s matkou. V nitru je to nadmíru nevyrovnaný člověk. Jeho zevnějšek je ovšem profesionální a už na nejednu ženu zapůsobil přitažlivým dojmem. Vždyť to patří mezi jeho koníčky. Uloví, využije, odhodí a to celé s naprosto chladnou hlavou. V jednu chvíli je jeho partnerka zahrnována nesmírným bohatstvím. Má svého řidiče, šperky, dům a všechno, na co si vzpomene. A druhý den se už může válet na chodníku před domem, který jí patřil. Stejně jako dům, ani Herman jí nikdy nepatří na dlouho. Je pouze a jen svůj. Je mu třicet čtyři let. Vypadá tak na pětadvacet, světle hnědé na krátko střižené vlasy a modré oči z něj dělají dokonalý idol ženských srdcí. Takový je Vůdce podsvětí.

Uběhly čtyři dny školy. Nadepisovaly se sešity, zaběhnul se nový rozvrh, kupovaly se a prodávaly učebnice, každý měl plno práce a nikdo nic nestíhal. Málem bych zapomněl na obaly!

„Každý sešit musí být obalen!“ upozorňuje studenty Patrikova třídní.

 Patrik si každý z těch dnů našel chvilku během přestávek, aby se porozhlédl po chodbách, aby aspoň na chvíli Darinu spatřit. Nakonec se odhodlal navštívit Kájinu třídu, kde by měla být i Darina.

Vešel do Klářiny třídy a šel rovnou ke Kláře.

„Ahoj Kájo,…“ začal Patrik.

„Asi vím, za kým jsi přišel,“ přeruší ho Klára, která se neobtěžuje pozdravit.

„Řekneš mi o ní něco víc?“ žádá ji šeptem a rozhlíží se po třídě. Hledá Darinu.

„Nenamáhej se a pojď ven,“ pohodí Klára rukou, protože Darča nikde není. 

Co když tak rychle, jak se objevila, taky zmizela? Strachuje se Patrik. Neuklidní ho ani Klára, když mu na chodbě řekne, že je nejspíš u doktora. Říkala to včera učitelce. Dnes je pátek. Patrik bude muset vydržet víkend, aniž by se o Darče cokoliv dozvěděl. Začne se proto vyptávat:

„A něco bližšího o ní nevíš?“

„Šetřím na dárky, nemáš stovku?“ zaprosí Klára.

Patrik má u sebe peníze za učebnice z minulého roku, nějaké čtyři stovky. Rozloučil se s jednou z nich. Aspoň vidí, jaká kámoška Kája je.

„No, tak povídej! Co víš?“ pobídne ji Patrik, když si Klára zastrčí svůj výdělek do kapsy riflí.

„Krom toho, že ji z minulé školy vyhodili kvůli nadávkám učitelům a urážce ředitele, nic. Jo, často se stěhuje,“ pokrčí rameny Klára, jako že už nic víc neví, ale hned nato naváže: „Patriku, my dnes budeme U Matouše, jestli chceš, můžeš přijít.“

Patrik se jen kysele usmál. Přemýšlel nad Darčou. Rozloučili se.

Večer Patrik kvůli Darině projde všechny restaurace, kavárny a hospody. Nikde není. Potká díky tomu kupu známých, někdo ho pozve na panáka, někdo na pivo a po celovečerním tažení je pěkně zdrchaný, i když je vůči alkoholu poměrně imunní. To má po tátovi.

Nebyl jen U Matouše, aby nepotkal Kláru. Nevadí, osud ho stejně vede jinam. Jde starým náměstím, před sebou Chrám svatého Ducha, morový sloup a radnici, míjí kostel Nanebevzetí Panny Marie. Ten se právě opravuje. Celý ho obklopuje lešení. Patrik se zadívá. Náhle se na lešení mihne tmavá postava, která se usadí na druhé straně směrem k vojenským kasárna.

Patrik ve stínu pouličních lamp nerozeznává, kdo by to mohl být. Pozoruje tu postavu dál. Teď si lehla a sundala si batoh, který měla na zádech. Něco z něj vytahuje. V přítmí konstrukce lešeňových trubek se postava ztrácí. Zajímá ho, kdo to může být. Vždyť je skoro půlnoc. Opilost mu dodá odvahu.

Náhle se ale postava zvedne a jde po lešení směrem k němu. Slézá po žebříku, jedno patro, druhé, třetí, pak seskočí z lešení. Přijde až k Patrikovi. Je to holka a má na sobě černé oblečení - kapsáče, těžké kožené boty, přiléhavé triko, na něm vestu a divné… má sluneční brýle. Na černé postavě pak dominují  rozpuštěné blonďaté vlasy.

Patrik ji ale nepoznal.

„Aha, to jsi ty,“ pronese hlubším chraplavým, na holku nezvyklým, hlasem .

Patrik dál stojí jako trubka.

„Tak počítám, že když tu tak blbě stojíš, nikdo tě sem neposlal a budeš skutečně študák se sklony k snění. Taky jsem se o tobě informovala,“ mluvila dál, když zjistila, že Patrik ze sebe údivem nevydá ani slůvko. Nikdy neviděl holku, která by po nocích vymetala staveniště. Poznal ji, teprve když si sundala sluneční brýle. Je to Darina. Co to má ale znamenat?

„Počkej, ty seš Darina! Co tady děláš?“ probudil se zaražený Patrik.

„Prosim tě, teď není čas na vysvětlování. Pojď se mnou zpátky na lešení než nás někdo uvidí,“ okřikla ho Darina. Nasadila si opět brýle a rozhlíží se po okolí. Nakonec k ní Patrik vykročí a ona s ním jde zpět na své stanoviště. Udivuje ho její klid a naopak ho překvapuje vlastní rozrušení. Došli až do třetího patra lešení a zabočili o roh dál, aby je skutečně nikdo neviděl. Mají krásný výhled na kasárna. Snad to byla nějaká nedbalost, co Darinu přinutila zaujmout stanoviště, kde ji mohl Patrik zahlédnout, snad to byl ten osud a intuice.

„Počítám, že jsi mě v tomhle ohozu ještě neviděl,“ ujala se slova Darina, když už spokojeně seděla na lešení opřená o čerstvě omlácenou zeď kostela.

„To neviděl. Co to má znamenat? To sem chodíš kouřit?“ narážel na charakteristický zápach, který na chodbě za Darinou ucítil při jedné ze svých domněle nenápadných pochůzek.

„Ne, kouřit sem nechodím, i když si taky někdy zapálím, nebo snad chceš?“ zeptala se Darina Patrika.

„Jo, jedno cigáro bych si dal,“ kladně kvitoval její otázku Patrik.

„No, já sem nechodím jen kouřit. Známe se pouze týden, ale co jsem slyšela od holek, tak máme něco společného. Ty jsi samotář, ne?“ otočila se na Patrika, zatímco v rukách žmoulala balíček s kuřivem a papírky. Patrik si všiml, že to tabák asi nebude.

„No, samotář? Jak se to vezme. Chodím mezi lidi, mám poměrně dost kamarádů, hlavně kámošek, ale když jsem v hospodě, spíš přemýšlím a někdy jsem naprosto nepřítomný. Na to si už všichni zvykli, tak mě berou, jaký jsem,“ dopověděl Patrik, zastavil se v řeči, aby navázal: „Hele, tohle není tabák?“

„Ne, není, dobrý postřeh. To je cannabis nebo ty snad ganju nekouříš?“

„Ale jo, kouřím. Jen se divím, že sem chodíš o půl noci kvůli jointu.“

„Vždyť říkám, že sem nechodím kvůli kouření, ale kvůli něčemu daleko horšímu. Něčemu, o čem nemáš ani zdání, chlapečku,“ schválně použila povýšenecký výraz. Darina Kolárová, dcera Vladimíra Kolára, chodí drogovat na lešení? Bohudík to není Darina Kolárová – narkomanka, ale Darina Kolárová – agentka Darja. Tak a teď už tady má skoro každý kromě Patrika dvě jména. Jo, vlastně Patrikovi na základce říkali Komáre. Tak mu ale říkat nebudeme. Patrika zaskočilo Darčino jednání. Myslel si, že je o něco citlivější, hlas má o něco jemnější a celá je něžnější, ale vždyť mu Kája říkala, že je pěkně drsná. Holt si své idoly představujeme o něco dokonalejší.

Darina se nadechla a začala:

IV. kapitola (pravda)

„Nevím proč, ale ráda jednám na rovinu, nelžu a leccos dokážu překousnout. Pak jsou ale chvíle, o kterých mluvit vůbec nechci a nesnáším nějaké citové výlevy. Jeden výlev mi ale odpusť a nevím, jak na něj budeš reagovat. Potkala jsem tě na chodbě školy tohle pondělí. Prožila jsem dost lásek, některé chvilkové, některé delší a prostě poznáš, jestli se ti ten člověk zamlouvá nebo ne. Ty seš z těch, co mi nevadí,“ zakryje své sympatie silnými slovy, „a ještě ti chci… Ale nejdřív řekni, co chceš.“ Darina si všimla, že se Patrik nadechl k proslovu.

„Vymetl jsem dnes kvůli tobě všechny hospody, nikde jsi nebyla. Tohle je poslední místo, kde bych tě hledal a kde bych…“

 „Co bys?“ zeptala se ho Darina. Patrik chvíli otálel a nakonec k ní natáhl ruku, pohladil jí po obličeji. Poprvé ucítil Darčinu drsnou pleť, poprvé se mu otřela o ruku jako spokojená kočička a kupodivu jí to vůbec nevadilo.

„Hopla,“ utrousil pro sebe Patrik.

„Co říkáš?“ upřela na něj naše hrdinka své tmavě hnědé oči, které se ve tmě leskly.

„Nic, tiše!“ zašeptal.

Pravou rukou ji objal. Přitulil se k ní. Ona se opírá o kostelní zeď a on se k ní stále přibližuje. Krátký nesmělý polibek, další pusa a už vychutnávají každý okamžik. Darina chvíli vypadala, že o polibky nemá zájem, ale nakonec Patrika také obejme a snad ještě vášnivěji.

Ještě několik chvilek, kdy Patrikovo chvění sílí a Darča ho odstrčí se slovy:

„Dost, nech toho, uklidni se,“ rovná si oblečení a sama se snaží skrýt své vzrušení.

Patrikovi to moc na sebevědomí nepřidá. Vždycky si myslel, že ví, po čem holky touží. U téhle to je záhadou.

Jak umí skvěle líbat, pomyslí si Patrik, ale zároveň nechápe, co jí k tomu vedlo, proč s ním takhle jedná. Je to snad další holka z plejády těch, které si na něm jen léčí komplexy?

Nezachoval se zrovna chlapsky. Odešel. Darina nic neřekla. Vrátila se ke své práci. Z batohu vytáhne dalekohled, něco pozoruje. Patrik zatím slezl z lešení a kráčí rychlou chůzí zpět k domovu, jako by tou chůzí chtěl Darině říct: „Nezajímáš mě a stejně to byl jenom úlet!“ Tak jako tak ale nad Darinou stále přemýšlel. Snažil se přijít na to, co jí mohlo problesknout hlavou, že ho chvíli dychtivě líbala a najednou byla její vášeň pryč. Nechápal to. V hlavě se mu vynořovaly různé hypotézy. Předtím si vysnil snad všechny možné scénáře jejich setkání až na jeden – setkání na lešení. I nyní vynechá jednu variantu – tu pravdivou. Nedojde mu, že Darina může být agentkou a  že ho nechce ohrozit.

„Namyšlená, namyšlená kráva je to!“ pomyslel si při odemykání dveří svého domu. Ještě jednou se podíval na protější dům a  rozhlédl se, jestli náhodou někde Darina nečeká, nečekala. Vešel dovnitř. Bydlí v činžovním domě v centru Hradce.

„Namyšlená kráva, jo,“ zabouchl za sebou dveře. Sedmdesát dva schodů a je doma. Avšak ani doma mu nedávají myšlenky na Darinu klid, začne psát básničku:

Patrik Raim:

Darině

Včera večír, ráno, teď,

stále myslím na tvou pleť.

Nemohu si pomoci,

myslím na Tě do noci.

Myslím na Tebe celý den,

myslím na Tebe jen a jen.

Snad bláznem se Ti mohu zdát,

však té lásky já se nechci vzdát.

Vždyť miluji Tě moc a moc,

na Tebe myslím noc, co noc.

Objevil jsem svět ztracený,

budeš má milá a já tvůj milený.

Těžko říct, co na poezii řekne drsná Darja a jestli ji vůbec dostane do rukou. Patrik s posledním veršem praštil do stolu a klesl hlavou na stůl. Už ho nebaví ten monotónní kolotoč lásek, stálého zamilovávání se a rozcházení, míjení svých idolů bez jakékoliv odezvy. Podobně v tomhle týdnu minul i Darinu. Štve ho to. Pak si ale uvědomí, co mu Darina říkala. Že ráda jedná na rovinu. Neříkala to jako ostatní, které tvrdí, že se jim líbí pravdomluvnost a nakonec pravdu vůbec slyšet nechtějí. Říkala to fatálně jako něco, o čem vůbec nediskutuje. A tak jsme se dostali k nejpřesnější Darčině charakteristice. Darina Kolárová – fatalistka. Máme i synonymum pro Patrika – romantik. Pomalu se propracováváme k naší záporné postavě. Hermanu Fuchsovi. Pro toho snad není přesný výraz. Možná na něj přijdeme.

V tuto chvíli Herman Fuchs už dokončil výrobu dalších dávek drog. Heroin dovezl z Asie Balkánskou cestou díky stykům, které přes prázdniny navázal, ale jinak se snaží shánět pouze ingredience, aby měl co největší zisky. Potřebuje peníze k udržení podplacených policistů a aby měl na výplaty dealerům. Má svou spolehlivou síť.

„Kvalitní zboží za stálé ceny,“ sám s oblibou říká o svém podvratném podnikání.

 Dealeři mají přesně daný rabat a víc si říct nemohou nebo... Stejně jako jeho zevnějšek je atraktivní pro ženy, byla i tahle snaha něčím zdánlivě přitažlivá. Snad záblesk dobra. Hradecký trh by totiž obsadil jiný mafián a ten by se svými zákazníky zacházel daleko hůře. Místo drog by se jim do žil dostal cukr, barvivo nebo prachsprostá omítka. Pančování jde dealerům nejlíp! Herman místo toho propagoval kvalitu své nabídky. Staral se o celý trh a tvrdě potíral jakékoliv pančování a nějaké jiné zdroje. Postupně si v Hradci vybudoval monopol, a nejen tady. Jako Vůdce celého podsvětí se zmocnil vedení mafie již za bývalého Československa. Tehdy mu bylo pouhých šestadvacet let.

„Pánové, svolal jsem vás, i přes pozdní večerní hodiny, kvůli důležité informaci. Již několik let nám jde TOP-téčko po krku. Víme ale stále jen málo o této organizaci. Podnikli jsme už nejrůznější pokusy, abychom se do této organizace dostali, bez výsledku. Bezpečnostní prověrky předem vyřadí každého, kdo by z našich řad chtěl přeběhnout k nim. Nakonec jsme ale zabili samotného Majora. Organizace je podle mých zdrojů velice houževnatá a ztrátu nahradili. Snažíme se nyní zjistit, kdo to je, kdo se ujal velení nad TOP-téčkem. Něco mi říká, že jsme blízko, přesto ale chceme jako demonstrativní gesto vyhodit do vzduchu aspoň jedno nákupní středisko. To je ta důležitá informace, kvůli které jsem vás zavolal. Jelikož je náš zákazník náš pán, neměl by to být žádný z hypermarketů, kde je plno mladistvých, měl by to být nějaký obchod plný staříků,“ zakončil svůj chladnokrevný projev Herman Fuchs.

„Proč by to musel být obchod? Je plný kamer. Proč by to nemohl být domov důchodců?“ ozval se jeden z jeho pomocníků.

„Vždyť tady nemluvím o důchodcích, myslím tím rodiče mlaďáků. A můžeme úplně opustit ideu těch hypermarketů,“ nadhodil Herman.

„Co třeba divadlo a nějaké představení, kde není tolik mladých? Ti, co tam budou, nejspíš drogy neberou. Možná začnou, kdyby to přežili,“ vznesl děsivý návrh jeden z Vůdcových hochů.

„Nakonec s divadlem nemáme žádné styky, s obchoďáky ano a když nebude divadlo, bude víc lidí v hospodách, víc lidí drogovat… Hm, taky by mě zajímalo, za jak dlouho je město schopné sehnat na opravu peníze. Mohli bychom jim pak za protislužbu přispět,“ pousmál se Herman. Jeho posluchačům se ten nápad líbí.

„Jakej to má smysl jen na sebe upozornit?“ ozval se další pomocník.

„Podle všeho je nám TOP-téčko už v patách. Tohle je má zastrašit a nám dodat vážnost v našem jednání. Nejsme amatéři. Nebudeme jenom pouhá mafie, ale teroristé. To se přeci dnes nosí. Takže pánové, zítra bych chtěl slyšel vaše další návrhy a pro dnešek vás již potřebovat nebudu,“ zakončil svůj projev Herman a celý jeho ansábl se odpoklonkoval.

Jednal s nimi se skutečnou uhlazeností, jednal o stovkách životů a jednal o těch životech s noblesou, jako i před ženami vystupoval noblesně. Vidíte, tak přeci jenom jsme našli slovo pro Hermana – Noblesa.

Není náhodou, že je Darča na lešení právě dnes. To co vytáhla z batohu je dalekohled. Z lešení má skvělý výhled na kasárna, kde má sídlo Herman. Odtud jsou distribuovány veškeré drogy do Hradce Králové. Dokonce až hluboko v armádě tahá Herman za své nitky, a tak se zjevilo i jeho sídlo v kasárna.

Mohu to snad prozradit, i když o tom Patrik nemá ani ponětí. To Darina je novou velitelkou TOP-téčka. Darja je cvičený agent a při sledování Hermanových úst dokázala odezírat ze rtů. Něco podobného, co teď Herman osnuje, sama čekala a schválně se kvůli sledování mafie přesunula do Hradce. Na takhle mladou dívku, která chodí do druháku, je to poměrně hodně, co? Dvojí život a k tomu zodpovědnost nad naším klidným spánkem. Ale ona je fatalistka. Bere osud tak, jak přichází. Bere ho jako fatální skutečnost. Zdědila funkci po otci a nikdy se nezamýšlela nad svým osudem, jak by vypadal bez jejího poslání ničit mafiány. A mohu také prozradit, že jí není šestnáct jako Patrikovi, ale osmnáct, neboť dík TOP-téčku vynechala dvě třídy na základce, přesto naprosto věří svému údělu. Musí si teď zapamatovat všechny podrobnosti, což jí nedělá problémy. Pokud by si to zapsala nebo nahrála, hrozilo by jí v případě chycení velké nebezpečí, i když od Hermana jí hrozí nebezpečí kdykoliv.

Zatím v nejistotě Patrik nervózně usíná. V srdci mu mokvá bol z největších – jeho láska k Darině. Co k němu asi cítí ona? Co si o něm myslí? Neví. Třeba básnička všechno spraví. Musí!

V. kapitola (zklamání)

Přešel víkend a část dalšího týdne, během něhož se Darina detailně seznámila s plány divadla a identifikovala všechny zločince z Hermanovy bandy. Teď dává dohromady zprávu.

Patrik chtěl ve škole několikrát Darinu oslovit, ale vždy jen prošel okolo ní. Neměl odvahu.  Ve středu se k ní dokonce natahoval: „Ty…“ chtěl promluvit k Darině.

„Co?“ otočila se na něj.

„Nic, jen jsem tě chtěl pozdravit,“ utrousil a zas zmizel někde v útrobách školy.

Dnes ve čtvrtek je Patrik skálopevně odhodlán oslovit ji. Stojí na chodbě a netrpělivě přešlapuje. Darina stále nepřichází. Něco není určitě v pořádku, tohle přecházení po chodbě během velké přestávky má teď jako rituál, musí tudy projít, musí.

Jenže Darina je jedna z nejvýše postavených agentů střední Evropy, v jiných zemích nic takového jako TOP-T nemají, tak postupně jeho pravomoci přerostly s Hermanem na Slovensko a následně udržuje dozor nad mafií v Polsku, Rakousku a nově i v Německu. TOP-T spolupracuje s nejlepšími výzvědnými službami světa. Ovšem kromě jedné hlavní výcvikové základny ve vojenském prostoru Brdy nemá žádný úřad, je stále v pohybu a přesto je síť díky Majorovu systému tak dokonalá, že do ní nepronikne ani Herman.

Darja ve skutečnosti školu nepotřebuje. Teroristů bude vždycky dost a se svým přístupem k výuce si stejně koleduje o další vyloučení. Minulá škola je toho dokladem. Spolu s jejím domem byla zničena. Darinina totožnost byla tehdy prozrazena a díky této lekci se naučila, že nikde nesmí zůstávat déle jak jeden měsíc a pak se rychle přemístit jinam, na jinou školu.

Teď je na pozorování, a proto se ze školy omluvila. Patrik tam tudíž bude stát jak trubka dál.

Popravdě se Darča dnes ráno ve škole jen na chvíli stavila. Napsala Patrikovi dopis. Přece jen jí leží v hlavě. Nechtěla se ovšem obtěžovat s hledáním Patrika, a tak vrazila dopis do ruky Kláře, ať mu ho předá.

„Ale dej si na něj bacha. Patrik je sukničkář,“ jízlivě ji upozorní Klára.

„Jenom dobře,“ mávne rukou Darina a ztratí se.

Klára stojí jako opařená, kouká za Darinou. Kdo ví, co se jí teď honí hlavou. Každopádně ze školy odejde před druhou hodinou. S Patrikem se nesejde, dopis mu nepředá. Něco má za lubem.

„Ta bláznivá Kolárová! To by mě zajímalo, co je důležitější než škola. Z tohohle děvčete si, vážení, příklad neberte, takhle byste to daleko nedotáhli. Zatím má poloviční nepřítomnost během prvních dvou týdnů a to se začalo učit minulou středu. Musíte chodit do školy, je to ve vašem zájmu. Obávám se, že naše oblíbenkyně Matoušová, která nás dnes navštívila jen na první dvě hodiny, našla spojence,“ začala svou přednášku Patrikova třídní při hodině v 6.A, kde by měla sedět Darina i Klára.

Klára má dost velké problémy, a to nejen ve škole. Její rodiče se denně hádají, a tak se z domu odstěhovala. Prý k nějaké kamarádce, ale ta o tom nic neví. Je to holt problémové dítě.

Darina se s Kájou ve škole setkala jen párkrát včetně dnešního rána. Není se čemu divit, když se Darčiny hodiny strávené ve škole od začátku září dají spočítat na prstech jedné ruky. Paní profesorka se nemýlí! Co je důležitějšího než škola?

„Jde přeci o vás, bude to vaše maturita! Tak se snažte,“ dokončila přednášku třídní učitelka.

To je šílený, jsme ve městě proslovů, už s tím všichni nudí, řekla by si Darja, kdyby tady byla. Jenže, kdyby tu byla, proslov by se nekonal. Sama zapomněla na svou nedokončenou páteční řeč k Patrikovi, kdy mu chtěla říct všechno. Je ve městě dvanáct dní a celou tu dobu se soustředí výhradně na Hermana a na své poslání.

Patrik tam stále stojí jako trubka. Hodina už dávno začala. Sedne si do rohu na zem a přemítá nad Darinou, zda mu to za to stojí žmoulat v ruce svou báseň a snažit se získat její srdce. Stejně se ta básnička už rozpila potem jeho ruky. Muchlá ten papír, jako by to byla Darinina ruka. Sedí tam a láskyplně žmoulá kus papíru s několika slovy. Od doby, kdy poznal Darču, nemyslí na nikoho jiného.

 Patrik nakonec přijde o hodinu češtiny, kterou tak zbožňuje, a Darina mezitím zajišťuje podporu pro svou akci proti mafii. Spojení s její sítí probíhá důmyslným systémem spojek, samozřejmě jen když je v akci. Tentokrát se ale zpráva zpět nevrátila.

Otevře dvířka skříňky na nádraží, kde má být odpověď a nic.

Darina se zděsila. Vždyť systém vždy fungoval naprosto bezchybně! Ve skříňce číslo třináct měla být zpráva a není. Znamená to jediné. V akci je sama, TOP-téčko nechce mít s akcí nic společného. Pod velitelem je ještě správní rada, která jeho akci může stornovat, jenže to si zatím nikdy rada nedovolila. Taky by to mohlo znamenat, že Herman se konečně dostal do její organizace.

Stejně jako se trápí Patrik kvůli Darině, trápí se teď Darina kvůli své síti. Radši se rychle z nádraží vytratí a v ulicích Hradce se ztrácí všem, kteří by se jí odvážili sledovat. Nejrozumnější bude sehnat všechny agenty přes satelit a zjistit přes volací kódy, kolik z nich je ještě aktivních. Zesumírovala si, že se naprosto může spolehnout přinejmenším na pět. Jsou to ostřílení mazáci – majorovi bývalí spolupracovníci. Ihned rozeslala zprávy po celé spleti agentů a vyhlásila červený poplach. Bylo zajímavé sledovat, jak se systém jejího otce kříží s Darininou technologií. Rozeslala jen pár čísel a vyvolala tím poplach na každé z vysílaček agentů. Její poplach byl ovšem vzápětí stornován bez vysvětlení radou. Darča si musí vybrat!

Zachrání teď situaci v TOP-téčku nebo divadlo plné lidí?

Takže dnes, kdy chybí ve škole, řeší dilema mezi milióny a stovkami, i když je škola samozřejmě tím nejdůležitějším. Uvědomí si pak ale, že pokud je TOP-téčko už natolik zkorumpované, že naprosto v klidu stornují její poplach, musí zachránit Hradec a na celou organizaci nyní zapomenout. Možná je v tom úplně sama.

Teď je jako Patrik před několika dny, kdy nic nevěděl o krásné neznámé, která se přistěhovala z Olomouce. Její poslední akce bylo fiasko. Při jednom pozorování mafiánů se prozradila a vše šlo ráz naráz. Nechce, aby se taková chyba opakovala a děkuje bohu, že tehdy nikdo nepřišel o život. Netráví proto mnoho moc času se svými spolužáky mimo školu. A ví proč.

Stejně se však nad Darčou stahují mračna a ona nic netuše kráčí náměstím Osvoboditelů a dál přes most ulicí V kopečku na staré město. Pokud ji někdo sleduje, tady se mu ztratí dokonale. Cestou spatří divadlo. Ještě pár dní. Ohlédne se a zabočí do jednoho opuštěného dvora. Z kapsy vytáhne mobil a zavolá na policii:

„Dobrý den, chci nahlásit bombový útok,“ začne svou zpověď.

A myslíte, že skutečně nahlásí Vůdcův záměr, že jí budou věřit? A když uvěří, co když to jsou jen nastrčené policejní figurky Hermana Fuchse?

„Já bych chtěl nahlásit útok na hlavním nádraží. Jmenuji se Vladimír Michálek,“ rozpovídala se.

Možná nechápete, ale to je další fígl z dob, kdy TOP-téčko teprve začínalo. Je to starý trik, který Major používal spolu s Pěticí věrných. Použili ho jen několikrát, ale vždy zabral. Když bylo nejhůř a nedalo se kvůli korupci využít konvenčních cest, byl tu bombový útok na nádraží ohlášený nějakým Vladimírem. V tu chvíli bylo prioritou všech přijet co nejrychleji na místo útoku, kde o sobě měli nechat zprávu v úschovně zavazadel pod číslem čtyři a pokud nebyla čtyřka, tak dvojka nebo trojka. Případně čekali přímo na nádraží. Jejich reakci mohla Darina očekávat někdy odpoledne. Tím tohle měla sfouklé. Mobil zahodila do popelnice, aby nebyla vystopována.

Může se rozhodnout, co s načatým dnem. Má absolutní volnost. Opustí dvůr a najednou uvidí Kláru, jak jde ulicí. Někam spěchá. Instinkt jí říkal, že na ni nemá křičet a naopak sledovat ji. Prochází okolo kostela Nanebevzetí úzkou uličkou podél lešení a schází dolů po schodech ke kasárna. Darina ji celou dobu následuje. Měla by být taky ve škole.

Co to má znamenat?

Nakonec Klára dojde ke vchodu do kasárna, kde ji hlídka jen pozdraví a pustí dovnitř. Teď to Darinu trklo. Zůstane ale radši u lešení, odkud může pozorovat okno mafiánů. Rychle sáhne pro brýle, aby dík termovizi viděla víc. Umožňuje totiž pozorování nejen v noci, ale i ve dne, zobrazuje tepelné záření. Naše hrdinka zatím nedočkavě čeká na Kláru, jestli opravdu jde do kasárna za mafiány. Skutečně, vejde do jejich doupěte a dokonce si s jedním z nich podá ruku. Darina nemůže rozeznat, kdo to je. Ani nemůže odezírat ze rtů. Kája se s tím mafiánem dokonce líbá. Jede v tom útoku nejspíš také.

Odehrává se tam něco nad míru podivného.

„Ty víš, proč tu jsem,“ odsekne Klára.

„To vím, ale co že tak brzo?“ usměje se její protějšek.

„Protože to bez tebe už nemohu vydržet,“ obejme ho.

„No dobře, kolik toho chceš dneska?“ nedává jí s otázkami pokoj.

„Dnes nechci nic z toho, co mi nabízíš,“ políbí ho.

„Teď ti nerozumím. Tobě nestačila ta včerejší noc?“ podivuje se muž.

„Já jsem tady kvůli Patrikovi a mám tady něco.. Dopis od Darči pro Patrika. Nechceš ho?“ ptá se tentokrát Kája.

„A proč proboha? Nech je. Tetřevi jsou nejzranitelnější, když tokají. Dej ten dopis Darině,“ nabádá jí její milenec.

„Ale co bude s Patrikem? Co s ním, kurnik, bude?“ Káje docházejí nervy.

„No tak klid. Já ti dám něco pro dobrou náladu, ale dřív mi slíbíš, že ten dopis dáš Darině. Nestrachuj se, o nic nepřijdeš. Přežila Olomouc, tohle nepřežije i s tím tvým Patrikem. Pak si už budem jenom užívat,“ usmívá se.

„A tvá dcera?“

„Jaká dcera?“ rozčílil se muž.

„No ta, o které jsi včera mluvil,“ připomene mu Kája.

„Já žádnou dceru nemám,“ hledí z okna ven na ulici, „lepší bude, když odejdeš. Přijď večer.“

Udivená Darina sleduje celou scenérii a ani nevnímá znějící sirény požárníků, kteří vyjíždějí ze své stanice nedaleko kasárna. Houkačky znějí a Darina stojí jako opařená. Sice je na škole pár dnů, sice Kláře moc nevěří, ale tohle nečekala. Teď je jasné, že Herman má její dopis pro Patrika. Bude se opakovat Olomouc?

VI. kapitola (klam)

S termovizí už nic jiného neviděla a čtrnáctkou se vrátila domů.

Darina doma rychle spakovala své věci. Pryč ale nemůže. Musí čelit nebezpečí dál! I kdyby měl nepřítel přijít až do jejího domu. Musí se mít na pozoru. V druhém patře bude mít lepší výhled. Usídlí se tam.

Dává si dohromady taktiku a prochází všechny indicie, které zatím má. Studuje složky všech zločinců z databáze TOP-téčka ve svém notebooku, ale moc to nejde dohromady. Plánování jí zabere několik hodin. Stejně stále neví, zda je v tom sama nebo zda Pětice věrných odpoví.

Vybaví si, co po ní táta vždy chtěl. Vzpomene si také na mamku, která byla narkomankou. To drogy jí zabily, drogy a tehdy ještě osmnáctiletý Herman jako dealer, který se učil pančovat. To proto teď bdí nad kvalitou svých drog. Vladimír byl původně naprosto normální kriminalista a až po smrti své manželky se dal na boj s mafií. A když ho vyhodili z kriminálky pro radikální postup, kdy skoro žádný dealer z jeho spárů nevyvázl živý, založil TOP-téčko. Byl pomalu tvrdší než jeho dcera, kterou vychoval jako nejtvrdší ze svých žáků. Stále si vyčítal smrt své ženy.

Možná nebyl dobrý manžel, možná své práci dával až příliš, byl ale dobrým otcem a to, co se nedostalo jeho ženě, dával své dceři. Vychoval ji pevnou rukou. Vedl ji k tomu, aby život brala naprosto realisticky, jak přichází, aby se nebála jakéhokoliv příkoří. Vždyť za vším zlem stojí jen porazitelní lidé. A právě jejich smrt to je Darčin cíl, její poslání. Svou matku si Darina nepamatuje. Ví jen, že měla hnědé oči a krásný úsměv. Vídává ji v zrcadle.

Teď ale myslí na Patrika. Ten má za to, že druhák v klidu, stereotypně dokončí, pak třeťák a ještě čtvrťák, pak nějaká ta maturita a potom na vysokou a vlastně neví na kterou. Darina má obavy, že by mu jeho náhled na svět rozbila, kdyby mu řekla pravdu. Možná by to neunesl. Zároveň však nemůže zapomenout na jeho průzračně modré oči, které jí učarovaly.

„Ty jeho nádherný voči a rozkošný rty,“ kousne se do rtu. Přimhouří oči.

Taky si ho všímala, když ji každý den míjel na chodbě. Taky mu nedala nic znát a teď snad ani nemůže. Mohla by to být jeho smrt. Vždyť se dává do křížku s Vůdcem. Začne opět přemýšlet nad akcí.

Co ovšem znamená láska Dariny Kolárové? Tolikrát milovala a tolikrát musela srdce lámat, tolikrát musela zabíjet své protivníky. Jaký je rozdíl mezi nenávistí a láskou? Vždyť osobnost z nás dělají naši nepřátelé. Být oblíbený je hezké, ale mít nepřátelé nás šlechtí, musíme se s nimi každý den utkávat se samozřejmostí, se kterou Darina chce pobít celé mafiánské jádro. Herman pak bude třešničkou na dortu a zároveň předehra symfonie. Celá republika je prolezlá mafiánskou sítí. A tu musí Darča bravurně zvládnout, přeci je dirigentem nejlepší protiteroristické organizace! Jenže bůhví, co s ní teď je.  Hermanova smrt bude jen začátkem dlouhé cesty.

„Za to, co mi udělal, musí viset,“ ruku v pěst svírá. Tahle jizva je hluboká. Mokvá v ní smrt jejího otce a matky, ale také…

Koukne na hodinky a dávno už je něco po čtvrté hodině. Musí rychle na nádraží, aby se dozvěděla, jestli Pětice přijede.

Ve schránce je vzkaz. To píše Pětice!

Darča tu zprávu čte stále dokola a nemůže uvěřit:

„Holka, jsi v tom sama, ber to jako učňovskou zkoušku. S pozdravem Pětice.“

Darina z nádražní haly, kterou před několika málo hodinami prohledala policie, odcházela zklamaně. Popravdě o Pětici věrných slyšela jen z tátova vyprávění. Tvrdil, že pomohou vždy, když je potřeba.

„To snad teď není potřeba? To je jim putna pět set lidí?“

Byla naštvaná na celý svět. Tohle zlo přece nemůže přemoct sama. Může se jen postarat o jednu bombu v divadle, avšak celou mafii nezvládne.

„Kdo neriskuje, nic nemá,“ řekne si Darča.

Nyní potřebuje podrobnosti o té bombě. Ihned proto upustí od jakékoliv smutnění a začne zas rozumně uvažovat. To je rozdíl mezi ní Fatalistkou a naším Romantikem.

Patrik mezitím sedí zas doma u televize. Ta se mu stala společnicí snad od jeho osmi let, kdy skončil s jakýmikoliv zájmovými kroužky, a stala se každovečerní náplní, dokud nepoznal pivní mok a partu v hospodě.

Stále ho trápí Darina. Neví, kde ji hledat. Neví. Neví nic. Vždyť o ní vůbec nic neví. Ví jen, že se chvilku líbali a že to bylo úžasné, ale kvůli skvělé líbačce se svět nikdy nezbořil. Nemůže si být jistý, jestli Darina někoho nemá. Vše zůstává otázkou a každá vzpomínka na ni končí jen dalším trápením. Upadl do melancholie.

Čas mezitím zas pokročil. Darina odjela zpátky do svého domu, převlékla se ze své tmavě zelené sukně, žlutého batikovaného trika, hnědých kožených polobotek do „pracovního“. Osvobodila vlasy z drdolu a nechala si je rozpuštěné. Splývají po něžně oblých prsou a objímají její útlou postavu. Není nijak vyzáblá. Prostě ženská krev a mlíko. Má poměrně široká ramena, která dominují její pevné postavě, jež se tak lehce dokáže pohybovat, skoro neslyšně, temnými zákoutími našich měst. Její vnady lákají nejednu mužskou ruku. Té by se ovšem dostalo tvrdého přivítání. Její reflexy jsou rychlejší, než si kdo dokáže představit.

Místo žlutého trika na sebe vzala černé tričko a pod něj tílko. Navlékla na sebe černé kapsáče, které tentokrát vybavila tlumičem a zásobníky. Samotnou pistoli si dává za opasek na záda. Ještě černé těžké boty, mikinu, lehkou péřovou vestu a je hotova. Volila dnes poměrně velkoryse. Do batohu zrovna dává další výstroj. Riskuje tím ale svůj život. Takhle se už nemůže vydávat za naivní šestnáctku. Možná svůj dům vidí naposled.

Město zatím zahalila tma, která se snaží pohltit kužely světla pouličních lamp. Darča si toho nevšímá a projíždí Pospíšilkou autobusem číslo čtrnáct do centra pod staré město. V hlavě prochází každý detail.

Patrik vstane od televize. Usmyslil si, že se dnes pokusí najít Darinu někde venku. Vyjde ven z domu a vyrazí na staré město. Nejdřív se zastaví U Matouše, aby mu Klára řekla, kde může Darča být.

„Patriku, neviděl jsi Kláru?“ křikne na něj od výčepu Klářin otec, kterému hospoda patří.

„Vždyť jdu teď právě za ní, co s ní je?“ udiveně reaguje Patrik. Matouš na něj ukáže, jako ať jde k němu. Tentokrát mluví roztrpčeně:

„Dva dny se neukázala. Už dřív, před dvěma lety, měla problémy s drogami, může za to tohle zpropadené místo. Bojím se, že teď začala nanovo. Že bys mi řekl, kdybys ji viděl?“ řekl s naléhavým výrazem ve tváři Karel Matouš, Klářin táta.

„Karle, ty víš, že mám Kláru rád. Nikdy bych nechtěl, aby se jí něco stalo. Kdybych ji viděl, budeš první, komu to řeknu,“ uklidnil ho Patrik shovívavým poplácáním na záda, ač v tu chvíli na tom nebyl o moc líp.

„Jen bych na tebe měl malou prosbu. Nepřines bys mi na můj účet panáka?“ prosí Patrik a ukáže jako že malého, což samozřejmě znamená velkého. Po chvíli, když byl panák u něj, kopl ho do sebe, oklepal se, zašklebil, vylezl z té knajpy, promnul si obličej a vyšel do uliček starého města. Vydá se hledat Darinu a sám neví, co by řekl, kdyby ji našel. Zas před ním je prázdnota budoucnosti. Je nervózní, je strašně nervózní. Ten panák není jeho první alkohol, co si vzal na posilnění. Pil už doma a nyní má u sebe ještě placatici. Je skoro deset hodin.

Darina vystupuje ze čtrnáctky u Grandu a míří na staré město, aby se usadila na lešení, na které teď leze posilněný Patrik. Když vyleze nahoru, schoulí se klubíčka, aby mu nebyla zima. Přihne si. Vzpomene si, že se tu minule líbal s Darinou. Oči se mu klíží. Pití už bylo dost, teď usnul.

Darča míjí hospodu U Matouše a za okamžik už vchází na stavbu, kam je nepovolaným vstup zakázán. To je ale už nahoře. Projde po plošině až na druhou stranu. Dává si pozor, aby ji někdo nesledoval. Spatří spícího Patrika. Přijde k němu blíž. Patrikovu tvář halí slabé světlo pouličních lamp.

„Bože, je tak sladkej,“ povzdychne si Darja, když se opět rozhlíží po okolí.

Zas se na něj dívá. Jeho obličej jemně hladí stíny Darčiny postavy. Sleduje jeho ústa. Neodolatelně ji lákají. Všimne si jeho dlouhých řas. Takové jako malá chtěla mít.

Nemůže jinak, sehne se a pohladí jeho tvář. Je nesmírně hebká, taková vláčná. Hladí ho hřbetem ruky po tváři. Pomalu a klidně, nechce ho vzbudit. To by musela vysvětlovat a to se jí nechce. Vjede mu rukou do vlasů. To ho probudí.

Zamžoural a když vidí, že je nad ním na bobku jeho milovaná Darina, když mu dojde, že je to ona, kdo ho takhle vzbudil, vztáhne k ní ruku a přivine ji k sobě. Přejede jí prsty po rtech, aby uvěřil, že je skutečná, že taková krása existuje.

„Já jsem se ti zatím nepředstavil, já jsem Patrik,“ přihlouple se na ni usměje, je opilý.

„Tiše! Já se už informovala,“ uzemnila ho, Patrik chce něco říct, „mlč už.“

Dá mu prst na pusu tentokrát ona.  Připravila si tak jeho pusu na polibek. Oba na tu chvíli čekali a najednou se nikdo z nich neodhodlává k činu. Zavládne napětí, kdy si uvědomují vzájemnou přítomnost. Chvíli otálí.

Začnou se líbat. Mezitím mu Darina svou rukou rejdí ve vlasech a i on se nenechá pobízet. Využije všech skulinek v jejím oblečení, aby se dostal až na její tělo. Cítí zatím jen kousek její horké kůže. Darča si sundá vestu, aby mu byla blíž. On si rozepne bundu a snad by pokračovali…

„Ne, nemůžu. Prostě nemůžu,“ zvedne se Darča a obléká si vestu.

„Je to má chyba?“ zeptá se Patrik.

„No, ještě se ptej! To mi to ulehčuješ! Ne, ty za to nemůžeš, protože…“ začne s vysvětlováním, váhá, ale nakonec se přemůže, „víš, já sem totiž chodím  večer sledovat oblohu. Přistěhovala jsem se kvůli ufonům. Jo, kvůli ufonům. Já totiž patřím mezi Pozorovatele. Sledujeme, kdy přiletí. Mám svěřené tohle město a musím informovat o každém nepřátelském talíři a zároveň monitorovat ty přátelské, které se nás snaží kontaktovat. Je to něco jako… Viděl jsi někdy Hvězdné války? Tak něco podobného. Ve vesmíru je mnoho ras a my se musíme bránit, musíme se bránit. Musíme, ne?“ nesměle dokončí svou plamennou řeč, která Patrika celkem rozhodí.

„Jasný, musíme se bránit, tak ahoj,“ má se k odchodu. Radši se vypařil.

Jak pomalu a kolíbavě lezl nahoru, o to rychleji a obratněji je z lešení dole. Cestou domů přemítá, jestli se máme bránit nebo ne.

Darina má díky tomu volné ruce k práci. Může v klidu pozorovat. Nasadí si brýle s nočním viděním. Rozhlédne se okolo, zda ji někdo nesleduje. Nesleduje. Teď už pozorně sleduje mafiánské velitelství. Odezírá ze rtů. Právě mluví Herman a Darina utrousí na jeho účet:

„Slizoun jeden, nesnáším ten jeho úlisnej úsměv.“

VII.kapitola (vyznání)

Páteční ráno. Je přesně sedm hodin a zvoní budík.

„Á, né, to né, proč já?“ zazní bytem v Klumparově ulici. To naříká Patrik.

„Vstávejte, vstávejte, týden je zas o den kratší,“ vešla do pokoje jeho matka s obvyklým popěvkem.

Budík řinčí dál. Patrikovi připadá daleko přijatelnější nechat ho zvonit, než poslouchat mámin zpěv. Jenže ta budík zamáčkla a teď chce Patrikovi vzít peřinu.

„Ne, mami, prosim tě, aspoň dnes ne. Nejdu do školy, nechci! K čemu to je?“ tahá se s mámou o peřinu.

„Vždyť už jenom jeden den a bude víkend,“ odpověděla máma a vytrhla mu peřinu z rukou. Takhle vypadalo skoro každé ráno u Raimů. Paní Raimová připravila snídani a následně svačinu. Patrik se mezitím oblékl a zabalil učení do tašky. Posnídal. Po jídle si vyčistil zuby a v kuchyni s mámou začal diskutovat.

„Proč do tý školy musím chodit? Vždyť si z ní stejně nic nepamatuješ. Tak schválně, kolik je kilometr krát hodina na mínus prvou?“ zvědavě očekává odpověď Patrik.

„No, to nevím, ale…“

„No, tohle bys zrovna mohla vědět, když máš řidičák. Vždyť to jsou kilometry za hodinu. Mami, tak vidíš, že je to na nic,“ argumentuje Patrik.

„Ale chodit tam musíš, přeci nechceš dopadnout jako já, bez maturity. Vy máte celý svět otevřený.“

„To jste vy měli taky, jen chtít.“

„Tak, prosím tě, ve škole dávej pozor, abys to měl pak jednodušší. Neflákej to, jo?“ otočila se máma od dřezu, kde myla nádobí od večeře. Nechala si ho na ráno.

„To víš, že to neflákám,“ přitakal Patrik. Rozloučil se a vydal se na zastávku.

Patrik ale nedal na mámina slova a místo u školy vystoupí u Grandu. Jde k Matoušovi. Tam najde Kláru totálně na káru. Zneužila shovívavosti svého otce a klidně sem přijde sjetá a dělá, že ho nevidí. Patrik se podívá směrem k výčepu, kde je její zarmoucený táta. Točí pivo. Patrik vyhrne Káje rukávy. Tam nic nemá. Podívá se proto na nohy.

„A seš jasná,“ hodí na Kláru zlostný pohled. Žíly má úplně rozpíchané. To je nejhorší svinstvo, píchat si opiát do žil. Člověk na tom vydrží jen pár let. Klára v tom určitě jede od jejich rozchodu. Patrik si to začne vyčítat, ale přeruší ho Kájino úpění:

„Seš v prdeli. Ty tomu nerozumíš a ani to nemůžeš pochopit. Chápeš, že vůbec nic neznamenáš? Seš sračka! Každej je sračka, všichni jsme sračky. Bojíme se, a stejně tomu nerozumíme. Běž za Darinou, běž, ty jeden smrade. Běž si za tou svou Darinou. Tady máš od ní dopis, běž za ní!“ radí Klára Patrikovi. Ten chňapne po dopisu jako smyslu zbavený a zmizí ve dveřích. Kája se mu směje. Je tou myšlenkou posedlá.Patrik netuší, co se na něho chystá.

Zamíří zpátky ke Grandu. Čeká na čtrnáctku, aby ho dovezla do Věkoš za Darinou. Mezitím roztrhl obálku, ale uvnitř je jen její adresa, nic víc.

„Je to jasný, chce mě vidět,“ zaraduje se a úplně zapomene na to, co mu před chvílí říkala Klára. Raději se tím nezabývá.

Čekání na autobus se mu zdá nekonečné, ale najít její dům to je teprve oříšek! Podle adresy se nezorientoval. Musel se doptat nejmíň stovky lidí, a tak až v deset hodin konečně stojí před Darčiným domem. Branka je otevřená, vchází do zahrady. Otevřené jsou i vstupní dveře domu, jde dál. Najednou se dveře zavřou a někdo mu skočí po krku. Je to Darina.

„Počkej, Darčo! Nech toho! Ty mě nepoznáváš?“ vyhrkne přiškrcený Patrik.

„Cože? Ten dopis se ti dostal do ruky?“ podiví se Darča a přestane mu drtit ruku za zády, „vždyť Klára ten dopis donesla mafiánům a oni sem každou chvíli napochodujou!“

„Teď zadrž ty. Tak pozoruješ ufony nebo mafiány?“

„Takže ty pracuješ taky pro ně! Takhle prolezlý město jsem ještě nezažila,“ sahá pro pistoli.

„Ne, nic takovýho, já nevím, o čem to mluvíš! Viděl jsem teď Kláru je to strašný. Kdo jí to udělal?“

„Mohu tě dřív pozvat dál, než ti to všechno vysvětlím?“ zeptá se Darja a zamkne vchodové dveře, aby nebyli rušeni. Usadí Patrika v horním patře v kuchyni na židli a zeptá se ho, jestli si něco nedá. Přitakal.

„Minerálku, čaj nebo kafe? Nebo chceš něco alkoholickýho?“ otáže se Darina.

„No, vyber, co uznáš za vhodný, ale, prosím, nealko! Mám po včerejšku pěknou kocovinu,“ chytne se Patrik za hlavu.

„Ježiš, kolik si toho z včerejška pamatuješ?“ vyzvídá Darina.

„Dost, aby mi došlo, že buď pěkně kecáš nebo seš padlá na hlavu,“ odsekl jí Patrik. Nikdy v životě neměl okno a na tom si taky zakládá.

„Dobře, klid! Hned se nerozčiluj. Počítám, že když jsi viděl Klárku, když jsi sem přišel, mohla bych ti říct pravdu,“ otočí hlavu k němu a dál sypala kafe do hrníčků na lince, „tak to s těma ufonama byla lež.“

„To mi taky došlo,“ konstatoval Patrik.

„Kláře by nic takovýho ufoni udělat nedokázali. Za tohle můžou lidi. I když se mi tomu někdy nechce věřit,“ povzdychne si Darja, zapne sporák, dá na něj konvici s vodou a pokračuje: „Je možný, že pro ně taky pracuješ. Mně je to už všechno jedno,“ mávne rukou, „chci jen zabránit zítřejšímu útoku na divadlo.“

„Jakýmu útoku?“ podiví se Patrik.

„No, bombovýmu. Chtějí tak dát najevo, že jsou navrchu a postrašit protiteroristickou organizaci, ale ta se mnou stejně nespolupracuje. Jsem tady úplně sama. Zároveň jsem nechtěla, aby ses do toho začal míchat taky a šel do akce se mnou. Nejde to. Nepřežila bych, kdybys zemřel, víš?“ roztomile se usmála Darina. Viděl ji tak poprvé. Obvykle se takhle žensky neusmívá. Usmívá se jako malý rozkošný čertík.

 „Slibuju ti, že se ti do cesty plíst nebudu, ale vždyť stejně mluvíš, jako bys měla zejtra umřít.“

„Možná mě zabijou. Jen chci, aby mezi námi bylo jasno, jo?“ pohlédla na nechápavého Patrika.

Ten mlčel.

„Líbí se mi ty tvoje krásný modrý voči. Nikdy jsem takové neviděla a že se toho viděla,“ zadívá se do nich.

Patrik nic neříkal.

„Jo, ty si chtěl to kafe, hned bude,“ probrala se  Darina.

„Chtěl, bolí mě hlava. Popravdě, Darčo, sice jsme se seznámili před tejdnem, ale ležíš mi celou tu dobu v hlavě. Připadám si jako nějakej blázen, kterej trpí obsesí,“ přiznává se Patrik.

„To je láska, chlapče. To moc dobře znám, ale ty taky, podle toho, co jsem o tobě slyšela, ne?“ zalévá kafe horkou vodou z konvice.

Patrik nic neříká. Možná proto, že se diví, kolik si toho o něm Darča zjistila.

„Jsem prostě neporazitelná,“ usmála se Darina.

„Počkej, a v čem jsi neporazitelná? Školu dost flákáš,“ namítl Patrik.

„To ne, ježiši, vždyť ty mluvíš jak ta učitelka. Někdy jsou důležitější věci než škola. Na tuhle diskusi jsem měla nalít spíš něco ostřejšího,“ podává mu Darina kafe.

Patrik si prožívá ranní opici. Darča si sama sedá naproti němu.

„Dobře, pro mě jsou někdy hospody a mé snění důležitější než škola a taky že jsem si už od mámy vyslechl nejednu přednášku. Teď mě ale zajímá, co mimo školu děláš,“ usrkne kafe z hrníčku s růžovými puntíky.

Darča se zhoupne na židli a zapře se rukama o linku. Natáhne si nohy.

„Vždyť jsi mě při práci viděl už několikrát. Sedím na střeše nebo na lešení a pozoruju. Jsem agentka a to znamená devět desetin příprav a desetinu akce. Je to podle mně práce jako každá jiná. Jen peníze nedostáváš na výplatní pásce, ale přes řetězec poslíčků. O práci se nechci bavit.“

„Jak chceš. Já tady pro tebe něco mám,“ podává Darině zmuchlaný kus papíru.

Darina nejdřív nic neřekne. Jen si tu básničku přečte. Pak si ale zanotuje taky: „Napíšu jen pár slov, ať mám úspěšnější lov.“

„Hele, nech toho, jo!“ vnímá její rým jako výsměch.

„Ne, v tobě skutečně něco bude. To bysme mohli vytvořit skvělou dvojku. Já budu ničit mafiány a ty o tom budeš psát knížky,“ zasměje se Darina.

„Pokud to všechno vždycky přežiješ…,“ nedokončil větu a napil se horké kávy, „tak můžu napsat klidně román ‚Darina zachránkyně‘, ale nejdřív bych ti musel vybrat nějaké lepší jméno, tohle se pro psaní nehodí.“

„Cože? Tobě se moje jméno nelíbí?“ vyhrkne Darina.

„Darino, ale já to tak nemyslel,“ zachraňuje situaci, „já jen, že se pro psaní nehodí. A víš vůbec, co znamená?“

„Ne, ale počítám, že mi to řekneš,“ vzdychne Darča.

„Prý to je jihoslovanský jméno a znamení dáreček,“ usměje se Patrik.

„Což vo to, dáreček jsem, ale stejně musíš uznat, že je to krásný jméno.“

„Jenže se špatně se pamatuje, ale jinak je úžasný,“ konstatuje Patrik.

„To je na mně úžasný jen jméno?“ zarazí se Darča.

„Ne, ještě něco je na tobě úžasnýho. Tvoje rty,“ lišácky pohlédl na Darju jako v první den školy a tím říkal: „Holka, ty budeš má!“

To už nad ní stojí a dívá se jí do očí. Darča se kousne do rtu, i když nesnáší tuhle podřízenost. Zvlášť ve stoje musí k Patrikovi vzhlížet přes třicet centimetrů.

„A co tvoje pusa?“ pobídne ho, když vidí, že váhá.

„Hm, hned, já se jen kochal,“ přimhouří oči.

Musí se sklonit. Musí, ale rád. Je to další z řady úžasných polibků. Jak Darina, tak Patrik opět cítí to krásné rozechvění. Vzájemné doteky je uklidňují a zároveň vzrušují. Patrik si vychutnává Darininy rty. Obejmou se a on si tak může zvednout Darinu do svých sfér. Posadil si ji na linku.

„To není fér, proč jsi tak vysokej?“ přestane ho líbat Darina a změří si ho očima.

„A nejen vysokej. Koukni, jakou máš malou ručičku,“ rozevře dlaň Patrik.

„Jo, malou, ale uškrtila víc lidí, než si dokážeš představit,“ chytí ho Darja pod krkem.

„Já myslel, že špinavá práce zabírá jen jednu desetinu. Ehm,“ začne se dusit, tak ho Darča pustí.

„Ale když těch devět desetin dokončíš, pak ta desátá musí stát za to. To není vůbec o nějakém dobrodružství, ale o poctivé a neodfláknuté práci. Když něco přehlédneš, tak tě to může stát život, a tak si myslím, že když nemáš výcvik, snáz něco přehlédneš než já, která mám za sebou víc jak dva roky každodenního výcviku. Dva roky bez jakéhokoliv kontaktu s okolím a to mi bylo třináct. Táta to chtěl,“ hladí ho po tváři.

„Táta chtěl, aby z tebe byl agent? Proč?“ obejme Darču v pase a dál poslouchá.

„Protože sám byl velitelem celé organizace. On ji založil. Přál si syna a ten je teď před tebou. Darin Kolár!“

„A skvěle, aspoň znám příjmení, strašně špatně si pamatuji jména.“

„Tak mi říkej jinak, já si všimla, že si při r šlapeš na jazyk. Proto bys mi v povídce změnil jméno?“

„Hopla, máš pravdu a to bych ti mohl říkat Míšo?“

„Klidně, při všech těch krycích jménech by mi to už ani nepřišlo. Jo, říkej mi Míšo a já ti budu říkat Myšáku.“

„Dobře, Míšo,“ dal jí pusu Patrik.

Do provedení teroristické akce při sobotním představení v hradeckém divadle zbývá přes třicet hodin. Třicet hodin pro Darinu a Patrika. Pro Fatalistku a Romantika. Ubíhají zprvu pomalu a nesměle. Patrik si připadá po podivném uvítání trochu nesvůj, stále ještě z hlavy nepustil variantu o poblázněné lovkyni ufonů. Postupně si ale Darina získává jeho důvěru a nakonec se s ní cítil v pohodě. Ani k uvolnění nepotřeboval alkohol, i když i na ten došlo

Darina vytáhne flašku Fernetu, který Patrik zbožňuje. Je ho celá litrovka. To už je něco po poledni a Darča s Patrikem probírají mezinárodní politické poměry. Proč vůbec vznikla Evropská unie, co znamená teroristický útok na Světové obchodní centrum.

„Je to jiná sorta zločinců. Naši jdou po penězích a tihle na to jdou ideologicky, ale bude jim to prd platné. Jsou to fanatici a ti se ničí nejsnáz. Stojí si totiž pevně za svým názorem,“ vysvětluje Darina.

„A proč vůbec chceš zničit ty hradecký mafiány?“ ptá se Patrik, „Klára pro tebe musí být dost malá ryba,“ dodá.

 „Stojej totiž za atentátem na mýho tátu. Musím se pomstít, takže vlastně nejsem o nic lepší než ti Ládinovci. Chci, aby Herman za to, co udělal, trpěl, hajzl jeden,“ zvedla se Darina. Patrik teď leží na posteli sám.

Jsou už dávno v Darčině pokoji. Židle v kuchyni je už tlačily. Vyprázdnili půl láhve, a tak vyprávějí o to plamenněji. Patrik hledí na Darinu, která při deklamování vyskočila, aby tak přidala své myšlence na vážnosti. Pozoruje zahradu. Nikdo tam není.

„O mě bohudík svět neví,“ dodá Darina.

„Ale fanatik seš dost velkej,“ glosuje Patrik a oba se rozesmějí. Snad to je tím vypitý alkoholem nebo našli společný humor. Potom ale Patrik udeří na vážnější notu: „A neudělal ti ten mafián náhodou něco víc?“ posadil se na posteli.

„Máš pravdu, zlomil mi srdce,“ otočila se na něho Darina, která se na chvilku zadívá ven z okna, „byla jsem tehdy naivní. Nejenže mne přes rok využíval a podváděl, ale ještě mi zabil otce. Víš, co to znamená?“

Patrik neodpovídá.

„To pro něj znamená smrt!“ pronesla s vážnou tváří.

Patrik ji chvíli sledoval, zda nechce dál ohnivě hovořit na téma Herman Fuchs, ale místo toho se Darina zadívala do jeho hlubokých očí. Zajiskřilo to. Užívali si tu vzácnou chvíli, kterou zanedlouho přerušila Darina:

„Tak ty si myslíš, že mě na tohle dostaneš? Ty jeden bídáku!“ povalila ho na postel. Nechala si pro sebe jeden pohled, kdy Patrik ležel na posteli a ona stála nad ním. Dodalo jí to pocit nadřazenosti. A zas uvízla v jeho očích, nemůže si pomoci. Jsou překrásné. Skloní se k němu a začne ho líbat. Vypadá jako kočka, která očmuchává svou kořist. A třeba i kousne…

„Ne, teďka ne!“ odstrčí ji Patrik.

„To si teď hraješ na hrdinu nebo co?“ křikne Darina a napije se Fernetu. Stojí teď nad Patrikem u postele. Respektuje ale jeho důvody, ač jsou jakékoliv. Všechnu tu neúctu k němu a že ho mírně ponižuje, vnímá jen jako součást předehry, jako malé poškádlení. U ní to už tak je. Vnímá nadřazenost mužů očima feministky. A právě Herman ji v tom utvrdil. Tehdy mu dala všechno, vydala mu dokonce nevědomky svého otce. Byla omámená jednou z prvních lásek. Nyní ho ale pokládala za cosi překonaného, cosi špatného, vadného do šrotu. Musí zemřít, tak zní její fatální pravda. Neví však, že to samé zamýšlí i on s ní.

„Míšo, jde o to, že se přeci už známe, že ten sex nepotřebujeme, protože se máme rádi,“ namítá připitý Patrik a Darině nezbývá nic jiného než souhlasit. Vždycky se milovala s klukama, které vlastně neznala, a takovouhle upřímnou debatu jako s Patrikem zatím s nikým nevedla. Neměla se komu svěřit. A ani to vlastně  zatím nepotřebovala. Patrik byl první.

„Ale my ten sex potřebujeme, vždyť je to lidský,“ argumentuje Darina a sedá si na zem k posteli, takže Patrik teď vidí jen její obličej a ruce, které má založené pod ním. Patrik se převalí na břicho. V této chvíli na sebe hledí dvě souznící duše.

„Já vím, ovšem my se nad to můžeme povznést. Prostě sex nepotřebujeme a hotovo. Můžeme být spolu celý život bez sexu. Není to krásný?“ pousměje se Patrik.

„To teda není. Představa, že se spolu budeme vodit za ručičku a dávat si pusinky, mě moc nevzrušuje. To radši umřu rovnou a nebudu čekat do zítřka,“ zašklebí se Darina.

„Hopla, ten zítřek. Na ten jsem už málem zapomněl. My se už možná vidíme naposled, co?“ opilecky zamžoural Patrik.

„Možná. Všechno může být naposled, i naše poprvé,“ mrkla Darina na Patrika, povolil.

Pomalu se k ní sune. Rty se už skoro dotýkají. Patrik vjíždí rukou Darině do vlasů, zatímco ona si při líbaní jeho vlasy vychutnává už dávno. Stáhne Patrika na zem. Stále ho líbá. Pak mu tvrdší ránou dá vědět, že chce, aby zůstal ležet.

„Takhle jsem tě celou dobu chtěla mít, podvoleného mým pohybům. Drž se, pojedeme z kopce,“ poslední větu zašeptá Darina Patrikovi do ucha. Nejdřív sundá Patrikovo triko a nakonec svou košili. Pak už jen společná zbavovačka riflí. Patrik je rozepíná Darině a naopak. Nakonec na sebe hledí skoro nazí. Patrik má trenýrky tmavomodré barvy, modrou miluje. Darina pak černé spodní prádlo s krajkami, k nakousnutí. Po chvilce se zbaví i toho a už jim nic nebrání. Patrik pokračuje svou oblíbenou cestou. Něžnými polibky postupuje od Darininých úst přes krk až k ňadrům. U bradavek se na chviličku zastaví, objíždí je jazykem a začíná pozorovat Darčino vzrušení. Darja jemně vzdychá. Cesta ale pokračuje dál…

Nám je dovoleno sledovat je už jen z povzdálí. Přes záclonu a okno se pomalu vzdalujeme, opouštíme svět slastných stenů. Ve vzduchu však visí otázka:

Co ale přinese zítřek?

VIII. kapitola (interrupce)

Společný den Dariny a Patrika se protáhl až do sobotního rána. Bohudík, že Patrikova máma je na takové excesy zvyklá. Večer se chystá divadelní představení pro předplatitele. Darina s Patrikem ještě spí, když má Herman další projev:

„Pánové, dnešní akce musí být precizní, bude to pro nás vizitka, kterou se budeme jako hradecká mafie moci pyšnit. Rychle a beze svědků. A taky hlavně opatrně! Přeci nechceme poničit náš poklad. Musíme ji dostat za každou cenu živou. Pánové, do práce. Připravte se na večer co nejpečlivěji, jde o naši reputaci,“ osvětlil situaci Herman.

„A my se, beruško, zatím trochu pobavíme, než s Kolárovou dostaneme i toho tvého Patrika,“ otočí se Herman na Kláru a obejme ji kolem ramen.

Teprve až popoledni se Darina převalí na posteli. Předtím spala v Patrikově objetí, hlavu na jeho hrudi.

Probudí se a podívá na hodinky.

„Ach jo, to mě vytáčí,“ rozespale si postěžuje, „Patriku, stávej, je ráno.“

Patrik chvilku nereaguje. Je těžké probudit ho, ale ve finále se to Darče podaří. Ví, jak na něj.

„Hola, hola, práce volá,“ popíchne Patrika popěvkem, o kterém včera byla také řeč.

„Né, tohle ne!“ popadl polštář Patrik a začal Darču dusit. „Zardousím tě sám, když se míníš chovat jak moje máma. Ještě začni vykládat o důležitosti školy a bude hotovo.“

Potom ovšem odkryl její obličej a vrátil polštář zpět. Nechtěl ji po ránu rozezlít. Zase viděl ty její oči a ona jeho - jejich nejsilnější pouto. Začnou se líbat a včerejšek se rozjede nanovo. Teď jen s malou změnou. Nemusí se svlékat. Jsou už nazí.

Jejich společné hrátky se protáhnou až do čtyř hodin.

„Proboha, Patriku, musíme dělat!“ vzpamatovala se Darina při pohledu na hodinky.

A začala hektická oblékací spleť. Normálně Darina nosí věci ze šedesátých let, kytičkované a pestrobarevné. Během akcí má ale na sobě pravý opak. Bere si teď na sebe své černé krajkované spodní prádlo a černé kapsáče, tílko, triko a vestu. Patrik se odívá do přírodních krémových barev. Oba ale poznali výhody kapsáčů. Zatímco Patrikovy kapsy v sobě skrývají permanentku na autobus, kartičku na oběd, občanku, peníze a kondomy, Darina v nich nosí vysílačku, tlumič, zásobníky, dva nože, kvůli bombě si dala do kapes i kleště, zkoušečku napětí. Další nástroje pakuje do batůžku.

„Říkám ti, Patriku, i kdyby mě chytili a chtěli zabít, nesmíš se do toho plést! Zabili by tě taky. Bála jsem se, že když je Klára s nimi, vyzradí, kde je můj dům. Nechce se mi věřit, že to neudělala, nebo že to z ní nedostali, když je zfetovaná. Musím být připravená na všechno. Před představením počítám, že bude okolo divadla poměrně dost lidí, můžeš mě sledovat, jak půjdu dovnitř a jestli vyjdu, ale nezapojuj se!“ upozorňuje ho důrazně Darina. Zapne si batoh, už v něm má všechno.

Patrik si zatím uvaří kafe, aby se trochu uklidnil. Najde i jednu Darininu cigaretu, zapálil si. Je to její oblíbená marihuana.

„Darino, ty takhle normálně kouříš ganju?“ vyfoukne se zalíbením oblak dýmu.

„Jen před akcemi nebo během nich. Někdy jsem neklidná a u mne to má úplně jiné účinky, spíš mě to nabudí a potlačí nějaké obavy, zbystří smysly. Vždycky mám po kapsách papírky a malý balíček trávy. Nevím jak tebe, ale mě to uklidňuje,“ odůvodnila své nezákonné držení marihuany, které si jako velitel TOP-téčka může dovolit, a mezitím kontrolovala, jestli má vše.

Tři čtvrtě hodiny jim trvá, než vyjdou před dům.

„Radši zamknu, i když moc nevěřím, že se ještě vrátím,“ poznamenala Darina u dveří z domu.

„Neboj, Dari, když jsem s tebou, nic se ti nestane. Tohle přežijem,“ ujišťuje Patrik svou lásku a po včerejší noci a dnešním dopoledni má pocit, že spolu vydrží do konce života. Ale jak dlouho to může být? Ještě mají tři čtvrtě hodiny do začátku představení. Dvacet minut jim polkne autobus, několik minut cesta od zastávky k divadlu a představení začíná za deset minut. Deset minut má Darina na záchranu celého divadla, kterému žádné nebezpečí nehrozí. Mafiáni teď číhají na ni.

„Postav se na to podium před divadlem. Uvidíš odtamtud ke vchodu a budeš krytej davem. Nechci riskovat, že Herman od Kláry ví, jak vypadáš. A nezapomeň, nezapojuj se,“ připomněla mu Darina. Pak se rozloučili.

Vidí Patrik Darinu naposled?

Ještě letmé pohledy, když Darča vchází dovnitř. Patrik se postaví na své místo a vyčkává. Jeho láska zatím projde okolo vrátného. Řekne mu, že je tu kvůli záskoku. Pak už jde přesně po paměti. Přesně podle detailních plánů divadla.

Herman se svým lidem svěřil, že bomba bude pod jevištěm, ovšem tam na ni čeká nepříjemné překvapení. Vůdcovy hoši a jejich pistole s tlumiči. To jsou jejich pádné argumenty. Tak končí akce na záchranu pětiset lidí v divadle. Takhle má skončit i Darjin boj s Vůdcem.

Když Patrik spatří Darinu, jak ji vedou dva úplně neznámí lidé, vyběhne směrem k mafiánům, ale někdo ho zadrží. Napadne ho, že je to někdo z mafiánů. Už je ale pozdě. Ten člověk ho drží pevně a nemíní pustit. Svírá mu ruku hned pod ramenem.

„Hej, co se děje?“ ohradí se Patrik. Přes rameno vidí, že za ním stojí čtyři muži. Černé kabáty, černé klobouky a dokonce i sluneční brýle, i když je pod mrakem a pomalu se stmívá.

„Klid, půjdeš s námi a nedělej blbosti,“ zašeptá mu do ucha muž, co ho drží. Patrik ucítí podivný tlak na zádech. Hlaveň.

Darina se svými vězniteli se mezitím ztratila v uličkách starého města a nezbývá než poslechnout ty čtyři tajemné muže. Dovedou ho ke Galerii moderního umění hned naproti kostelu Nanebevzetí Panny Marie. Projdou velkými vstupními dveřmi, pak ještě dveřmi otočnými a jsou uvnitř. Po stěnách visí obrazy. Je zavřeno. Na výstavu ale nejdou. Stoupají po schodech do dalšího patra, které se v rekonstruuje.

Zajímavé, najednou se všechno v Hradci opravuje.

V prvním patře směřují do místnosti s výhledem na kostel. Zde je nejspíš jejich brloh. Za celou tu dobu nepromluvil nikdo z nich ani slovo. Pro Patrika to je něco neskutečného. Neví, kam se to dostal, co to má znamenat.

Když za sebou zavře poslední  z mužů, gangster pustí Patrika a začne:

„Patriku, nemusíš se nás bát, jsme tady, abysme vám pomohli. Darina nás povolala, ale neuvědomila si, že tohle všechno může být léčka. Zjistili jsme o tobě za ten den poměrně dost informací a podle nich jsi čistý, až na bývalou známost s tou Klárou, která vás chce rozeštvat a tebe potopit. No, potopit. To není ten správný výraz. Chce tě zabít. Jeden z nás sledoval Darinu od začátku, vlastně ji sleduje celou dobu, kdy vstoupila do řad TOP-téčka. Vladimíre, pojď sem,“ pobídne svého pátého kolegu.

„Cože? Kolár? Major?“ žasne Patrik.

„Ano, Major,“ přitaká Vladimír, „všechno okolo mé smrti bylo nutné kvůli Darině a TOP-téčku. Stal jsem se na mé povolání moc známým. A když se televize snaží o interview s velitelem tajné organizace, to už je příliš. Na tohle jsem už moc starý. Dnes dovršíme několikaleté úsilí o zničení hradecké mafie, která ovládá celou republiku. Sledovali jsme vás. Víme, že ti Darina řekla všechno, a je to jen její rozhodnutí, že tě do toho zasvětila.“

„Zadržte! Takže jste Darinu použili jako návnadu?“ rozčiluje se Patrik.

„Ne, tahle akce by proběhla i bez mé dcery. Je svobodná. Už čtyři roky se stará sama o sebe a dva roky už velí celému TOP-téčku. Teď se ale zmýlila. V kasárna mají mafiáni pouze výrobnu. Jejich pravé sídlo je v kostele naproti nám,“ ukáže přes ulici na kostel, „během noci provedeme akci proti Hermanovi. Potřebujeme tam i tebe, protože mé kolegy Darina nikdy neviděla, a myslím, že ani mně by nevěřila, že jsem vstal z mrtvých. Budeš ji muset dostat do bezpečí, my je zdržíme,“ vysvětluje Major.

„Abys chápal. My jsme těch Pět věrných, které povolala,“ doplnil Majora jeden z agentů.

„Dobře, osvobodíme ji. Pokud se jí nic nestane, jdu do toho,“ souhlasí Patrik.

 „Jde o to, že tě mohou zabít. Tvou smrt bysme nikdy nemohli uvést na pravou míru a jako zástěrku bysme použili drogy. Takže by nebylo žádného hrdinství. Tady není místo pro hrdiny. To už vím ze své vlastní zkušenosti,“ konstatuje Major.

V tmavé místnosti sedí šest mužů, kteří mají v rukou osud nás všech. Patrikovo dobrodružství může skončit smrtí.

Město zahalila tma a pouliční lampy se rozsvítily. Teď vážné tváře našich hrdinů osvětlují pruhy světla výbojek, které pronikají přes žaluzie z ulice. Jejich pozorovatelně dominuje dalekohled. Dveře kostela jsou zavřené a vše je zdánlivě klidné. Tohle ale není dalekohled ledajaký, má infračervené vidění, pronikne i přes tlusté stěny kostela. Zřetelně je vidět mafiánský úkryt ve sklepení, a dokonce mohou vidět i Darinino vězení. Musí přemýšlet.

Radí se nad projektem kostelního sklepení. Horší je, že ze sklepení vede ještě jeden východ. Ten musejí obsadit jako první a celý prostor neprodyšně uzavřít.

Patrikovi připadla starost o Darinu. Jeden agent u vchodu, další u tajné chodby a zbývají tři. Tři nejostřílenější agenti včetně Majora. Ti budou muset zneškodnit deset nejnebezpečnějších mafiánů v republice, kteří se pokusí Darinu mučit, aby jim vyzradila informace o TOP-téčku. Herman věří, že ji zlomí. Zapomíná však na to, že je vycvičená odolávat mučení a psychickému nátlaku. Jenže o to by to pro ni mohlo být bolestivější a k tomu je teď díky Patrikovi zranitelnější. Kdyby porazili Pětici a zajali Patrika… 

„Dělejte, pánové!“ upozorní agent ostatní. Sleduje totiž dalekohledem podzemí.

Znenadání Darinu vyvádějí z cely. Budou ji mučit. Naši agenti musejí vše naplánovat daleko rychleji. S tím nepočítali. Mysleli, že s mučením začnou až ráno. Herman ale chce důležité informace co nejrychleji. Netrpělivé črty nad plány kostela a  již si připravují své vybavení. Není toho moc, pistole s tlumiči, Semtex, nože a nic víc. Agenti, kteří budou u vchodů, mají samopaly.

Major, když schází schody do vestibulu, ještě zpřesňuje úkoly: „Musíme odpálit dveře kostela a rychle vniknout dovnitř. Já se postarám o nálož a odpálení, vy se mezitím schováte za rohem kostela. Exploze vyvolá s největší pravděpodobností paniku a výjezd policie. Máme málo času, musíme postupovat razantně. Teprve po akci si můžeme nadávat. Takže pánové pokřik,“ zastavil se Major uprostřed vestibulu.

„Patriku, pojď taky do kruhu,“ pobízí ho Major.

Každý dal zatnutou pěst doprostřed kruhu.

„Přísně tajná Pětice, není žádná světice. Přežijeme zas, zlomíme jim vaz!“ zazněl pokřik vstupní halou galerie a už se protočily první a rozletěly druhé dveře a Pětice věrných spolu s Patrikem kráčí ke kostelu, zatímco ozvěna vestibulu doznívá a tiše opakuje jejich vzkaz pro Hermana Fuchse.

Patrik dostal také černé oblečení, takže vypadají jako šest tajemných stínů, které neslyšně proplouvají náměstím. Spojení mezi nimi zajišťují vysílačky.

Pět se jich schovalo za rohem kostela a Major odpálí dveře. Tím začíná záhuba Pětice věrných, nebo volná cesta pro Darinu a zničení celé české mafie.

Jak silná bude obrana? Jak odhodlaní mafiáni jsou? Kolik z našich hrdinů přežije boj na život a na smrt? Jak to celé dopadne?

IX. kapitola (bouře)

Rozjíždí se překotná scenérie. Vše jde ráz na ráz. Nacvičené chvaty, minimum střel, paralyzované stráže u vchodu. Kostel začal hořet. Vyděšení obyvatelé starého města volají policii. Není času na zbyt. Naši hrdinové jsou už v kostele, běží po schodech dolů do sklepení. Patrik je naprosto mimo, vtažen do akce chvatem ostatních. Teď už ví, o čem mu Darča vyprávěla. Jedna desetina.

Rychle! Kde je mučírna?

Měl by tam být Herman s Darinou a Klára. Jeden agent stráží vchod do sklepení, další tajnou chodbu. Zbývá ještě Major a jeho dva hoši, kteří postupují s Patrikem. Jeden z agentů byl raněn. Prostříleli se až k bývalé hrobce, kde je dnes mučírna. Agent, co zbyl, vráží dovnitř, ale Hermanova kulka ho smete k zemi, je mrtvý. Zbývá jen Major a Patrik. Agenti u vchodů mají také problémy. Někteří členové mafie si umínili, že se přes ně prostřílejí ven, ale většinou marně. Padají k zemi jako hrušky. Tohle skutečně nečekali. Herman si bere Darinu za rukojmí.

„Hermane, pusťte ji a nic se vám nestane,“ získával Major čas.

Darinou hrkne: „Špatná doba na zmrtvýchvstání!“

„Kdy jindy? A kde jinde než v kostele Nanebevzetí?“ zasměje se Major. Jeho děvčátko na něj nepromluvilo přes čtyři roky.

„Cože? To je Major! Vy žijete?“ údivem lehce povolil Darinino sevření, ale stále to není na útěk.

„Jak vidíte ano!“ odpovídá mu Major zpoza dveří.

Patrik se mezi tím z druhé strany dveří rozhlíží po místnosti. Klára je v rohu a něco hledá – pistoli.

„Ty jedna svině, já tě zabiju!“ rozeběhla se proti dveřím, když uviděla Patrika.

Ten teď váhá, zda na ni vystřelit nebo ne.

Zazní výstřel a Klára jde k zemi.

„Dobře, Majore, budeme vyjednávat,“ svolil Herman, který zastřelil Kláru, aby se dostal z bezvýchodné situace a sám ví, že se tím o něco propadl v buddhistickém žebříčku reinkarnací.

„Ty hajzle, co jsi to udělal!“ chce vyběhnout Patrik. Herman po něm vystřelí. Bohudík se netrefí. Stále je ve hře Darina. Ta čeká, kdy ji bude Herman držet nejslaběji a ten okamžik právě nastal.

Vyrazí mu pistoli, kterou Herman držel v ruce. Přetočí se a udeří ho přímo do obličeje. Z Hermanova nosu vytryskne krev. Spadne na zem.

Major zamířil, ovšem střílet nemůže. Darina zakrývá cíl. Herman vyndá z kapsy nůž a začne s ním šachovat před Darinou. Najednou dostává Major vysílačkou prosbu o pomoc. Jeden agent má potíže. Musí se rozhodnout. Rozhodne se pro pomoc agentovi. Hlavní je důležité mít všechny mafiány pod kontrolou.

„Patriku, jste v tom teď sami. Musíš jí pomoct. Bude to výuční list taky pro tebe!“ dořekne Major a zmizí v chodbách sklepení. Zbyli tu jen tři. Herman, Darina a Patrik. Herman si myslí, že má vyhráno.

„Tak co, umíš se tak dobře bránit jako milovat, kočičko?“ oplzle se snaží vyprovokovat Darinu a přitom zradil svou noblesu.

Darina se nenechá a bedlivě čeká, až jeho pozornost ochabne.

Do děje se zapojuje Patrik: „A co ty? Tobě dělá nesmírnou radost chodit s šestnáctkama, co? Ty prase jedno!“

Fuchsův pohled uvízne na Patrikovi. Darina se k Hermanovi pomalu naklání, aby mu vzala nůž. On ji ale sekne.

Darina teď spadla na zem a Herman ji vezme opět jako rukojmí. Sevře ji ještě pevněji. Má v ruce jen jeden nůž a dva cíle. Darinu a Patrika.

Náhle nůž hodí po Patrikovi a Darině chce zlomit vaz.

Nůž zasáhne Patrika do ramene. Svalí se na zem. Nehýbá se.

„Ty hajzle, ty svině!“ přehodila Darja Hermana přes hlavu. Ten proletí půlkou místnosti a přistane na chirurgických nástrojích připravených pro mučení, které spadnuly ze stolu. Zvuk cinkajícího kovu dolehne až k Majorovi. Zastaví se a jeden z mafiánů ho málem postřelí. Náboj zavadí o tvář. Major pro jistotu umlčí toho střelce granátem. Tlaková vlna ho rozmázne po zdi.

Herman se zvedá se skalpelem v ruce a rozbíhá se proti Darině. Ta je oslabena. Krvácí. Herman ji srazí k zemi. Chce do ní ten skalpel zapíchnou, už se rozpřahuje…

Prásk! Výstřel zazní do ticha a Herman Fuchs padl bezvládně k zemi. Tělo pomalu chladne a s teplem se z něj vytrácí i život. Byl to Herman Fuchs, Vůdce. Umírá jedna epocha v dějinách kriminalistiky a teroru.

Major klátí k zemi další nohsledy, kteří chtějí uprchnout. Nevyčítejme mu to, že opustil svou dceru, každý během akce zná rizika a někdy nejsou důležití velitelé jako lidé, kteří samotné organizace tvoří. Záleží víc na řadových agentech. Každopádně si  všichni mohou napsat velkou čárku. Hlavní stan terorismu a mafie byl zničen.

Vysílačkou Major kontroluje ztráty. Raněný agent si žádá rychlý převoz do Brd, kde mají specializovanou nemocnici.

Darina je v šoku. Pár kapek Hermanovy krve stéká po jejím obličeji. Rozhlédne se po místnosti, aby zjistila, kdo to střílel.

Klára se na ní usměje: „Promiň.“ Teď už ale vydechla naposled.

Do místnosti vrazil jeden z mafiánů. Je naprosto nepříčetný. Snad ani neví, kde je. Chce se dostat ven. Míří na Darinu.

U dveří se ale cosi šustne. Major!

„Hej pane, dejte zbraň na zem a přestaňte mířit na mou dcerku!“ upozorní ho rázně.

Vystrašený gangster se otáčí a chce začít střílet. Majorova zbraň zklame. Jenže Patrik je rychlejší. A tak Hermanův poradce končí věrně u svého vůdce.

„Pane, úkol splněn, další rozkazy?“ usměje se Patrik, ale nůž má stále zaseklý v rameni. Bolest je tak veliká, že ji ani necítí. Hledí na Darinu, která ho spatřila:

„Ty žiješ? Myslela jsem, že jsi mrtvý,“ ani nedýchá a rozeběhne s k Patrikovi.

Patrik se na ní usmívá.

„Miláčku!“ obejme ho a dává přitom pozor na nůž.

Patrik ztratil hodně krve a pomalu ztrácí i vědomí. V Darčině náručí se bortí zpět na zem. Usmál se a zavřel oči.

Darja se bojí, aby nevydechl naposled. Bere ho do náručí a rychle s ním běží katakombami ven. Není lehké se tady vyznat, ale Major jí razí cestu. Všude už jsou zdravotníci a policie. Darča nakonec doběhne s Patrikem v náručí před kostel. Tam už jsou sanitky. Doktoři se ujímají Patrika. Sanitka zapíná maják a míří do nemocnice.

Fatalistka teď stojí uprostřed mumraje sanitek, blikajících policejních vozů a hasičských stříkaček. Vše halí do oparu kouř požáru. Stojí uprostřed toho mumraje a rozhlíží se okolo. Tiše a zkroušeně k ní přijde Major. Patrik asi nemá mnoho nadějí.

„Tati!“ obejme ho. Přitiskne hlavu na jeho rameno. Major má na tváři šrám od kulky.

„Promiň, holčičko, že jsem takový, že je pro mě důležitější práce, ale dlužím to mámě,“ omlouvá se. Ale Darina je žena z oceli, která prošla žárem nejedné bitvy. Je totiž neporazitelná. Hřeje jí, že je Herman konečně mrtvý a že má svého tátu zpět.

„Ty seš stejně parchant, žes mi ani jednou ze záhrobí nenapsal!“

„Jak nenapsal? Já jsem ze záhrobí přišel! Musím bejt mrtvej dál,“ směje se jí.

„A proč Pětice nebyla na nádraží? Proč mi rada zrušila rozkaz?“ ptá se Darča.

„Promiň, to byla moje práce. Nemůžu si být jistý, nakolik je TOP-téčko zkorumpované nebo ne. Podívej se na tyhle policajty, jak nevědí, co mají dělat, když jim teď zemřel Vůdce,“ pobaveně sleduje bezradné policisty.

Ano, ještě není zdaleka vyhráno! Bude nutné bojovat stejně hrdě a statečně i na dalších místech republiky. Nyní ale Darče nejde tolik o republiku, jako o život její lásky, o Patrika. Sanita ho veze do fakultní nemocnice a nekompromisně projíždí všechny křižovatky.

V sanitce vládne napětí.

„Sakra, ještě jednu krevní konzervu. Jen ať jsme tam hned, jinak nám vykrvácí. Kde je, sakra, ta konzerva?!“ rozčiluje se doktor a má proč.

Patrikův stav je skutečně kritický a stejně jako na české mafiánské scéně zatím není vyhráno, i Patrik musí bojovat.

„Dělejte, sakra, rychle!“ komanduje doktor personál před chirurgickým pavilonem. Tam by se měli o Patrika postarat. V této chvíli stačí jedna sekunda zdržení a Darina ho viděla živého naposled.

„Miluji tě,“ řekne si Darča pro sebe.

„Miluju tě!“ zní Patrikova odpověď.

„Říkalas něco?“ ptá se Major.

X. kapitola (smrt)

Darina netrpělivě přešlapuje po nemocniční chodbě. Občas vyjde na balkon, odkud je výhled na Hradec. Hodiny na Bílé věži bijí čtvrt na dvanáct. Zapálí si jointa. Sleduje světýlka v oknech domů. Nikdo z těch lidí ji z její nervozity nevyvede. Jde jí teď jenom o Patrika. Ohlédne za sebe, někdo vchází dovnitř. Snad doktor. Je to doktor, ale jde s nějakou ženskou.

Darina se nekompromisně vrhne k doktorovi a snad ani nepozdraví. Chce vědět, co je s Patrikem.

„Ale vy nemáte žádný nárok na jakýkoliv informace o mym synovi,“ podrážděně reaguje ta paní. Doktor mizí na operačním sále.

„Já ho zachránila, paní Raimová. Má v rameni ránu po noži,“ vysvětluje Darina, bryskně pochopila, že je to jeho mamka.

„Proboha, kdo mu to udělal? Za to můžete vy! Vy a vaše drogy!“ ohradí se a mylně ji pokládá za Kláru.

„Vždyť to byla jen malá nehoda,“ uklidňuje ji Darina, ale moc ji tím neuklidní. Ve chvíli, kdy paní Raimová chce spustit lavinu výčitek, ze sálu vyjde doktor:

„Stav vašeho syna je kritický.“

Paní Raimové se zatočí hlava. Radši si sedne. Darja přemýšlí, zda by ho nebylo lepší převézt na základnu do Brd ke specialistům. Zapálí si dalšího jointa a jde na balkon. Patrikova matka ucítí slabý závan marihuany a hodí po Darině nenávistný pohled. O syna se strachuje už druhý den. Ač Patrikovi dává svobodu, vždy se o něj bojí.

Darča vypadá trochu lhostejně, ale ve skutečnosti je na tom daleko hůř. Vždyť jí teď umírá její láska a ona za ním ani nemůže. Nemá nárok na žádné informace.

Mezitím již v kostele pracuje zahlazovací četa. Pomáhá bezradným policistům a vlastně jim nadiktuje celé hlášení. Agenti zahlazovací čety překroutí vše, co se dá. Z boje na život a na smrt udělají prachsprostý výbuch propan-butanové láhve na vytápění zákristie. Žádní hrdinové, žádné vítězství, jen malý sloupek na druhý den ráno v místních novinách o vyhořelém kostelu a stavu dnešní církve.

Dozvěděla by se paní Raimová o smrti svého syna pravdu, kdyby Patrik zemřel?

Jistě, že ne. Stejně jako na kostelu by zahlazovací četa zapracovala i na něm. Ostatně agenti této jednotky přišli i za Darinou do nemocnice. Ta s nimi prohodí pár slov. Agenti se posadí a všichni čekají na doktora. Jsou ledově klidní. Patrikova matka je považuje za další členy nějakého gangu. Proklíná je, ale oni tak skutečně vypadají. Nikdo z TOP-téčka nepracuje v uniformě. Darina netrpělivě přešlapuje dál.

Rozednívá se. Z operačního sálu vyjde unavený lékař. Má zasmušilý výraz. Podívá se na paní Raimovou a zakroutí hlavou. Ta ponoří hlavu do dlaní a začne brečet. Agenti zahlazovací čety se už zvedají k práci.

„Co s ním je?“ vyskočí Darina.

„Nebude to tak jednoduché, jak jsme mysleli. Nůž zasáhl důležitá nervová centra. Možná s ní nebude moct hýbat,“ povzdychne si nad složitou situací chirurg. A Libuše jako by to neslyšela, jako kdyby Patrika už pohřbila.

Darina si jde s agenty zapálit na balkón.

„Budete nás tady dneska potřebovat?“ ptá se netrpělivě jeden z nich.

„Nebojte, do práce se můžete pustit třeba hned. Je nutné změnit tu tržnou ránu na lehké poranění třeba při krájení chleba,“ uklidňuje je Darina, zatímco si v prstech obratně ubalí jointa.

„To je takovej nešika?“ podivuje se agent.

„Takový krájení chleba je hold kumšt, panové,“ zapálí si, „chcete?“

 Uplyne několik týdnů a Patrik je na tom přece jen lépe. Rukou nakonec hýbat může. Leží na posteli svého nemocničního pokoje a dočítá tu Londonovku, na kterou málem ve víru událostí zapomněl.

„Míšo, víš, nebylo by možné přidat se k vám?“ ptá se nesměle Patrik a stále cítí zpřetrhané vazy své paže.

„Cože? Ty chceš být agent?“ podiví se Darina.

„No, já vím, že to zní troufale, ale…“ neví, jak by svou žádost odůvodnil.

„Vůbec to nezní troufale. Vždyť jsi v kostele obstál na výbornou. Jiní by se dávno složili. Zejtra, až tě pustí, to proberem,“ pohladí ho Darina po tváři.

„A ještě něco, Myško,“ zastaví ji v odchodu, „miluju tě!“

„Já tebe taky, Myšáku,“ usměje se Darina.

Patrik tedy vstupuje do řad Tajné organizace proti teroru. Předtím se ale musí rozhodnout, jak chce skončit se svým nynějším životem. Může zemřít na předávkování, může ho přejet auto, ránu může zasáhnout infekce a nebo zkrátka se může se všemi rozloučit a v klidu z města odjet.

S loučením začal u mámy a táty. Nebyli nadšení jeho náhlým rozhodnutím, ale TOP-téčko ho mezitím zplnoletilo. Co mohli dělat?

Potom navštíví tátu Kláry. Ovšem v hospodě narazí i na Kájinu partu, se kterou plánoval zas chodit na pivo. Jsou zarmoucení. Prohodí s nimi pár slov, ale přišel za Karlem. Ten mu řekne, že je Klára mrtvá.

„Jo, slyšel jsem. Asi o tom nechceš mluvit, co?“ ptá se Patrik Karla.

„Našli ji mezi popelnicemi předávkovanou,“ Karlovi vyhrkly slzy. Utřel si je do hadru, kterým právě leštil sklenici, „teď už na tomhle světě nic nemám.“

„Máš!“ přesvědčuje ho Patrik, „tuhle hospodu a to přeci není málo. Kolik lidí se tu už seznámilo? Kolik myšlenek odsud vzešlo? Hanba není upadnout, ale zůstat ležet.“

„Patriku, kéž bych to v tvejch letech měl v hlavě srovnaný jako ty,“ povzdychne si Karel.

„Ty bys snad Kláru nechtěl?“ žasne Patrik.

„To ne! To kvůli ženě. Bral jsem si ji v osmnácti,“ znovu opláchne sklenici, u vrchu je od rtěnky.

„Vždyť furt máte hodně společnýho. Nechals jí někdy točit tady v hospodě?“

„Ty myslíš, že by chtěla? Má jen to svoje účetnictví a na mě nemyslí.“

„Ukaž jí svoje štěstí!“ nabádá ho Patrik. „Ale já tě nepřišel poučovat. Chci ti zaplatit můj účet. Odjíždím z města.“

„Kvůli Kláře?“ zeptá se Karel.

„To taky,“ tajemně odpoví Patrik.

„Řekni mi Patriku… Vždyť její smrt byla naprosto zbytečná!“ propadne melancholii Karel.

„Nebyla, Karle, to mi věř. Nebyla,“ konstatuje Patrik a jeho slova Matoušovi uvíznou v hlavě na dlouho. Žádná smrt není zbytečná.

Patrik se s Karlem srovná, potřese si s ním na rozloučenou rukou, popřeje mu jen to nejlepší a vypraví se do školy.

 Je něco okolo dvanácté hodiny. Na chodbách vymeteno. Právě se učí. Třídní profesorka je ve svém kabinetu s Patrikem.

„Takže vy si nechodíte na vyučování a pak to směle vzdáte. Vždyť je začátek roku! Kam vás teď vezmou? Co budete bez školy dělat? A co na to rodiče?“ jízlivě poznamená třídní profesorka.

„Rodiče? Měla byste se zamyslet předně sama nad sebou. Hlavně nad svejma hodnotama a nad přístupem k životu.“

„Podívej se na sebe! Vždyť nic neznamenáš a ty mi tady budeš vykládat, jak se mám chovat! Co jsi v životě dokázal?“ začne řvát profesorka.

Krom toho, že pomohl zachránit republiku, že našel svou životní lásku, že má, dá se říct, načrtnutý celý život a že je na sebe nesmírně hrdý, tak nic. Chtěl tu učitelku poučovat dál. Chtěl jí dát nějakou lekci. Chtěl, aby byla lepší. Jsou lidé, kteří bez řečí dokáží mladého kluka jako Patrik povýšit na agenta a mít v něj důvěru, že zachrání život jeho dceři, jako to udělal Major. A pak jsou lidé povrchní, kteří se pachtí po dosažených stupních vzdělání, kteří soudí ostatní podle účesu, pih na nose a dalších formalit a banalit.

Při vzpomínce na akci v kostele se Patrikovi objeví na tváři úsměv.  Směje se a vyjde ven na chodbu.

Učitelka za ním vyběhne: „Co jsi dokázal, ty nulo!“

A Patrik se jen směje, vysmívá se její blbosti a ví, že před školou na něj čeká Darina.

„Co si jí udělal, že tak ječela? Bylo to slyšet až sem,“ diví se Darina. Potáhne si z jointa, kterého si zapálila, zatímco Patrik byl ve škole.

„To až po tom. Teď už odtud chci konečně vypadnout,“ pohodil rukou Patrik a bere si od Darči svůj bágl, „a co že kouříš? To máme před akcí?“

„Ale…“ Darina neví, co by řekla.

„Ty se se školou loučit nebudeš?“ podiví se Patrik. Pak se ale usměje. Moc dobře ví, proč Darina kouří toho jointa. Protože je nervózní, proto také kouřila na chodbě nemocnice. Teď je to ale z důvodu, že se nerada loučí.

Patrik už nic neřekne, nechce ji podráždit.

Jejich škola je nedaleko výpadovky směrem na Orlické hory, kde si společně vysnili týdenní dovolenou během babího léta, které právě začíná. Je daleko tepleji než na začátku léta. Dokonce svítí slunce. Na podzim to bylo až nezvyklé počasí.

Mají na sobě kožené oblečení, a proto je nikdo nechce brát. Vypadají jak gangsteři. Trvalo snad dobrou hodinu, než někdo zastavil. Ubíhala jim ta společná hodina rychle. Konečně jsou spolu, a tak si ten čas vychutnávali.

Zprvu si vůbec nevšimnou, že to auto zastavilo jim. Řidič zatroubí.

„Díky, že jste nám zastavil,“ poděkoval Patrik, ale hned se věnoval Darině, „tak, já jsem ti slíbil to vyprávění. No, začala mi kázat, že jsem v životě nic nedokázal, ať se podívám na sebe. Byla totiž naštvaná, když jsem jí řekl, že se mám zamyslet nad přístupem k životu. Tím jsem jí připomněl, že je už po páté rozvedená. Chtěl jsem, že bych ji měl nějak přesvědčit, že její názory jsou trochu mimo a že by udělala líp, kdyby se začala se radovat ze života. Ale nemá to smysl. Nakonec jsem se prostě začal smát.“

„Kam to vůbec bude?“ zeptal se postarší řidič.

„Do Žamberka,“ odpověděla Darina.

„Ach tak,“ natočil si zpětné zrcátko, aby na ně viděl.

„A vy jedete kam?“ zeptá se Patrik.

„Tamtéž,“ odpověděl řidič a usmál se, „vítej v TOP-téčku, Patriku!“

„Tati!“ vykřikne Darina.

„No, to je najednou štěstí, a když jste nasedli, ani jste nepozdravili,“ pobaveně vypráví Major, „ale něco tu pro vás mám!“

Sáhne na palubní desku, kde se lesknou jejich výuční listy.

„A to jsem ti chtěl říct před školou,“ začal Patrik, když si prohlížel výuční list, který Major z recese skutečně vystavil, i když nic takového agenti nedostávají, „říkalas, že jsi neporazitelná. Ale nad lidskou blbostí nikdy nezvítězíš. Nad lidskou blbostí nevyhraješ!“