Držím tvůj pud

pevně u sebe,

spoléhám na osud,

když uléhám do tvých

nohou

a tiše courám se s nimi,

můj nahý.

Je tak

snad

né...jít...

Do ruky cestovní pas

a na nohy sibiřky.

Pojeďme

do Ruska

pro matrijošky,

bábušky zachumlané,

na mráz.

I přesto se třesou,

jak moje ruce 

zkřehlé,

Fjodore Michajloviči,

jak bláznivě se třesou.

Nepřijedem.

Je míň než běžně v tuhle dobu bývá,

ve vedlejším domě cinká už

časné kuropění,

sousedka slepice puťá,

puťá k sobě,

a já

brečím ve vaně,

že nejsem jedna z těch

malých kropenatých,

že ani kuropění nejsem,

ani mňoukání koček ne,

ani mrouskání se po nábřeží

nejsem...

Tak chladně jít

a nic nezabořit

je snadné.

Brebentím do vody,

ať hltá,

až se oba z něžností

svléknem

a zašpiním pochyby

kapkou světla.

Jsi tak syt a

já tak syta.

Jsi tak syt,

že zase v tebe trýznitelsky

vtékám 

a

haraším

s iluzí

mléka

v pravé

prsní bradavce.