Někde mezi nevím a protože
jsem zavřela oči
a doufala.
Že jste mě už přešly,
myšlenky přes zebru
do bažin senných stohů,
že jste mě prostě jen
tiše přešly,
děti na krucifixu
v pantomimě,
v dešti,
v mírném padání.
Polštář v rohu hran
zapadá po okraj
a už po sté je
beze mě
vlhký a sám
v klokotání,
v trhání,
v nedopnutých plenkách.
Bez tříštivých ran,
bez nocí v kapkách ledu,
o pár svíček na dortu víc,
o pár kroků dopředu
v milování,
v úterý,
v pelešivých snech.
Za utajení milostných her
se svíjí prach
předozadně na márách,
zadopředně k zemi.
V létě je někdy
zima jako smrt tak
křehká
ve smršti dnů
v papírech
omylu,
v obrazárně
ctností
promiň,
že promiň,
že máma nepřišla.
|
