Byl to tak zvláštní pocit. Takový, který se dá s máločím srovnat. Tak jedinečný a vzdálený.

„Za týden je konec světa,“ slyšela jsem stále dokola. Nevěděla jsem proč ani jak to skončí. A popravdě: vůbec na tom nezáleželo. Byl to fakt, se kterým se bylo možno pouze smířit.

Svět se změnil. Vše bylo jiné. Lidé si chtěli užít poslední dny, jež jim zbývaly. Každý musel říct tomu, koho miloval, co k němu cítí. Nikomu už na ničem nezáleželo. Peníze se staly nepotřebnými a práce zbytečná.

Mezi vniklým chaosem si lidé užívali prostých radostí pozemského života. Jídlo, přírodu a ostatní bytosti. Najednou viděli, co je opravdu důležité a co lze zanedbat.

Svět se změnil k lepšímu, ale už bylo pozdě…

Vzbudila jsem se v podivném rozpoložení. Uvažovala jsem, jestli chtít nebo nechtít takový konec. Vzpomínala jsem na sen a znovu cítila tu euforii, tu jedinečnou lehkost bytí.

Vyrazila jsem ven do mlhavého rána podzimu.

Cestující na zastávce nepřítomně zírali do dálky. Tak tohle jsou lidé, které nečeká žádný konec?

Tramvaj přijela. Dívka vedle mě snad jen o něco málo mladší zahodila cigaretu do kolejiště. Ten malý otrokář jí jistě chybět nebude. Závislost je nemoc slabých lidí.

Posadila jsem se a opřela o chladivé okénko. Zase škola. Každodenní koloběh ničím nenarušených událostí. Stejný jako většiny ostatních. Jako bych byla jen zrnko písku na poušti.

Zajímalo by mě, jestli tohle je to, čemu se říká život…