|
Slyším svoje kroky křupat ve sněhové pokrývce. Silnice je úplně prázdná. Momentálně byste tu nenašli ani živáčka. Nic. Totální prázdnota. Společnost mi dělá jen lehký bílý prášek, který padá ze zatemněné oblohy a studí mě na tvářích. Mozek jenom vysílá in formace do nohou, zvednout, pokrčit, posunout, došlápnout. Neslyším nic, necítím nic. Prsty mám úplně ztuhlé, nemohu je ani pořádně ohnout. Je pořádná zima. Nebo se mi to jen zdá?
“Richarde,tady Hnízdo. Jak to tam vypadá?Přepínám”
“No jak to tu asi může vypadat. Je to fakt ošklivý, hodně ošklivý. Ta holka co nás zavolala to psychicky nevydržela a zhroutila se. Teď se o ni staraj saniťáci. Pro jistotu uzavřete pětapadesátku a čtrnáctou, ještě to není tak dlouho a ten hajzl by se možná mohl pohybovat i někde v těch místech. Zatím konec.”
Už dvakrát jsem upadl do závějí. Nechtělo se mi odtud ani zvedat, ale jakási neznámá síla mě pohání dál. Ale kam dál?! Nechci jít dál, chci tu zůstat, společně s ostatními. Proč jenom já jsem měl štěstí? Tak zasraně zkurvený štěstí.
“Dobrý den paní Radkovská. Jen pojdťe dál. Honzík byl dneska nějaký netrpělivý, celou dobu neposeděl a nemohla jsem ho uklidnit. Co se to s ním děje? Vždycky byl takový hodný...”
“Ale to víte, manžel mu slíbil, že se s ním pojede podívat odpoledne na výstavu vláčků do Hradce. Oni dva jsou prostě hračičkové.
To jsem je opravdu zabil já? Copak jsem mohl něco dělat? Dávat větší pozor? Nejezdit po prostředku silnice? Když krajnice jsou v zimě tak nebezpečné. Tomu autu bych se v pohodě vyhnul. Kdyby mu pořádně svítila světla. Podělaná světla. Jak jinak to mohlo dopadnout? Teď musím utíkat. Co nejdál, od nich, pořád je cítím, dívají se na mě, cítím to! Jejich pohledy mě bodají do zad a nutí mě utíkat pořád dál. A co policie? Už našla místo nehody? Urči tě ano. Už to všechno zjistili. Už o mě vědí.
Co je to tam dole ve škarpě?
“…Dnes odpoledne mezi pátou a šestou se stala nehoda na čtyřicátém kilometru silnice č.118 ve směru na Hradec. Bílá Felicie se čelně srazila s Fordem Granadou. Viníkem byl pravděpodobně řidič Fordu, který zanechal auto na místě a utekl. Obětmi jsou čtyřiadvacetiletá Lucie R. a její čtyřletý syn Jan. Podle svědectví známých měl být s nimi v autě ještě jejich manžel Lukáš R., který však na místě nehody nebyl. Řidič druhého vozu je tak é nezvěstný. A teď počasí…”
Přes samé slzy ani nevidím. Sedím s nohama zkroucenýma pod sebou v naprosto nepřirozené poloze, ale necítím bolest. V náručí svírám kytici rudých růží. Někdo je tu nedávno pohodil. Mráz už sice udělal své,ale jsou ještě živé. Červená a bílá. Sníh a květina. Silnice a krev. Bolest a smrt. Naděje? Kdepak. Už není naděje. Možná že už není vůbec nic. Jenom vykoupení.
“Volám Hnízdo! Volám Hnízdo, tady Richard, ozvěte se!”
“Tady Hnízdo, co se děje, Richarde.”
“Našli jsme tělo. Je poměrně daleko od nehody a není pochyb o tom, že je mrtvej. Je to divný, fakt divný. Víš, ta holka a to děcko zůstali zaklíněný uvnitř, jenže tenhle leží padesát metrů od místa nehody. Má obličej na fašírku. Nevím ,co se to tu stalo, ale podle ksichtu ho na sto procent nikdo neidentifikuje. A co je ještě divnější, ten chlap leží na tý straně, kam ho do absolutně z tý Felicie nemohlo vyhodit. Museli udělat aspoň troje hodiny, nebo tomu fakt vůbec nerozumím.”
“To je fakt divný. Radši nad tím moc nepřemejšlej, přijedou chlapci z kriminálky a oni si s tím už poradí. Jak ten chlápek vypadá?”
“No, řek bych tak čtyčicet, teda podle pivního břicha. Asi sto sedmdesát, určitě kolem sto kilo. A jestli můžu soudit, tak to co mu zůstalo na hlavě kdysi dávno byly černý vlasy.”
“Jseš si jistej, co říkáš? Protože podle popisu, co máme od známých té mrtvé byl její manžel jen o rok starší než ona, blond a navíc v dobré fyzické kondici.”
“Hele, říkám jen to, co vidím. Copak jsem Sherlock?”
“Vždyť jsem toho snad tak moc neřek.”
“No jo. Hele, krimoška je tu. Du jim říct co vim a pak mizim z týhle zimy. Vyzvednu tě a pudem na kafe?”
“Souhlas. Hnízdo konec.”
“Richard, konec.”
“Honzo, okamžitě toho nech.” řekl jsem směrem dozadu a výhružně zakroutil ukazovákem. “Co to s nim k sakru je?”
“No, to víš, vláčky. I učitelka v mateřince říkala, že Honza dneska hodně zlobil.”
“Tak to teda nevím, jestli ho vůbec někam máme vozit.”
Dětský hlásek se ze zadu ozval: “Chci vidět vláčky. Prosím, prosím, prosím.” Podíval jsem se do zrcátka a usmál se – spíš sám pro sebe. “To víš že je uvidíš, když už jsem ti to slíbil.” Můj pohled se setkal s Lucčiným. Usmáli jsme se na sebe. Najednou Lucie něco zaregistrovala na zadním sedadle.
“Krucinál, Honza se zase odpoutal.” I ve čtyřech letech byl Honzík velmi šikovné dítě a bezpečnostní mechanismus dětské sedačky mu nedělal žádné velké problémy, a teď poskakoval na zadním sedadle. Lucka si odepnula svůj pás a otočila se dozadu. Věnoval jsem řízení jenom poloviční pozornost. Proto mi uteklo, že motorka, kterou před sebou vidím, je auto, kterému nesvítí pravé světlo…
“Taková škoda. Tak mladí a takhle skončit.”
“Jo, je to hrůza. Aspoň že chytili toho hajzla, co jim to proved.”
“Tys to neslyšel?”
“Co”
“Nechytili ho. Našli ho nedaleko na poli ještě ten den, úplně rozmlácenýho. A podle soudního lékaře nezemřel na následky autonehody, ale na těžké zranění hlavy spojené s krvácením do mozku. A prý je skoro jisté, že ho někdo zabil.”
“Tak tohle tím myslel Venca, když říkal, že ten šmejd dostal, co si zasloužil. Jenom jsem ho zaslechl o tom mluvit, ale nestihl jsem se ho zeptat na podrobnosti. Nicméně, tak jako tak je to dobře.”
“Víš, co se stalo Lukášovi? Našli ho asi dva kilometry od místa nehody, když ho tam sundal ten náklaďák. S trsem růži v dlani a s rukama poškrábanýma do krve od trnů. Musel se asi chudák zbláznit. Sledovat, jak mi umírá manželka a syn…brr, ani se tomu nedivím.”
“A ty myslíš že…”
“Jo, myslím, že to udělal on. Kdo jiný?”
Už je vidím. Oči, dvě obrovsky velké zářivé oči. Jdou si pro mě. Usmívám se. V rukou mám Lucčiny oblíbené květy. Nic se mi už nemůže stát. Už nás nic nerozdělí. Nic nebude stát mezi námi. Nashledanou.
|
