|
| |
 |
Přiblblý příběh
Autor: delmonte (Občasný) - publikováno 1.9.2001 (00:01:09), v časopise 6.9.2001
|
|  |
Jak jsem potkala svého bývalého milence:
Byl vyjímečný, protože se rozešel on se mnou a navíc velmi necitlivě až hrubě.
Vyrovnat se s tím pro mě nebylo jen tak.
Trvalo mi skoro celou noc v pivnici nižší cenové třídy, nežli jsem byla schopna říct sama sobě:
"To byla ale sněžná slepota."
Opravdu mě to zmátlo jen v jedné věci. Zjistila jsem, že jsem omylná.
Pěkný šok pro člověka mého kalibru.
Ale všechny další dny mi bylo tak nádherně uvolněně, že jsem si to začala vysvětlovat tak, že mi tato neveselá milenecká záležitost chyběla k osvícení.
Když už jsem si na něj téměř nevzpoměla, pokud nepočítám občasné obavy z toho, že ho náhodou potkám, tak jsem ho potkala.
Měla jsem tušení, že až ho uvidím, tak nebudu vědět co říkat.
Zkusila jsem si tedy předem něco připravit.
Mám mu snad nadávat, aby si uvědomil, jak je blbej?
Vyčítat mu, že mě jenom využil?
Zlámat mu ty jeho hubený haxny?
Nakonec mě to přestalo bavit.
Nechám to koňovi. Nebo Šelmičce?
Nic neřeším a tak jednám dokonale a přirozeně.
V ten okamžik, kdy jsem ho uviděla schouleného na sedadle autobusu, mi ho přišlo akorát líto.
Navíc sotva mě poznal, zatvářil se tak vyděšeně, že mě napadlo akorát:
"Chudáček, on má ze mě strach!"
Upřímně jsem s ním soucítila.
Hned bylo jasné, že nemá cenu něco mu vyčítat nebo vysvětlovat.
Ten člověk má výčitky svědomí!
Udělal mi tím radost.
Dokonce jsem si uvědomila, že ho vlastně velmi ráda vidím. Málem jsem mu to řekla, ale včas jsem se zarazila.
To už by sebou sekl.
Byl v šoku už jenom z toho, že se na něj upřímně zubím, místo abych ho praštila.
Po dotazech typu "tak co, jak je", jsem se dostala ke slovu a vyprávěla mu neobyčejné historky svého neobyčejného života. Sama jsem málem praskla radostí a smíchy z toho, jak se dobře mám.
A jak umím dramaticky vyprávět!
Po počátečních obavách a zmatku se mu tvář začala rozjasňovat. Uvolnil se a byl milý. Příjemně překvapen?
Byl zatra rád.
Přitom na mě občas zkoumavě zazíral. Jakoby nevěřil svým očím.
Radost mě zachvacovala, že jsem se musela trochu krotit, abych nebyla rozjívená.
Chvíli jsem na něho koukala, pak jsem se sehnula a upřeně jsem mu zírala na pusu.
Zdálo se mi, že má v puse něco kovového. Že by rovnátka? Překvapením jsem vyvalila oči.
"Co je?" divil se, trochu nesvůj.
"Co to jéé? Co to máš v puse? Ty máš rovnátka nebo có?"
V tu chvíli vypadal, že neví jestli se má smát nebo brečet.
Vůbec jsem to nemyslela zle, vážně mě to zajímalo.
On to věděl a tak nakonec, s rukou na chechtajících se ústech, blekotal něco o plombách.
No ale uznejte, i na řezákách!
Vždycky mi přišlo, že má nějaký divný zuby, ale většinou ve tmě se něco takového blbě zkoumá, že ano.
Za chvilku vystupoval a zdálo se mi, že snad pochopil, že o nic nešlo a nikdy o nic nejde.
Taky doufám, že se nepřetvařoval a to s těma zubama si třeba nevzal osobně. Vždyť, kde je nějaká osoba?
Váš Magor delmonte
|
|
|
