rozšířená verze článku, vydaného v čísle 2/06 časopisu Naše rodina

   Nebývá zvykem, aby měl absolventský film studenta FAMU celovečerní rozsah a byl promítán v běžné distribuci. Přesně to je ale případ snímku, kterým se na scénu uvádí Julius Ševčík.

  Restart líčí, jak jediný den s datem 1. dubna rozvrátí život mladé milovnice nočních klubů Sylvie (Lenka Krobotová), žijící do té doby ve spokojeném vztahu s mladíkem Martinem. Nevinný aprílový žertík, kdy si do telefonu vymyslela, že jej podvádí s jeho vlastním bratrem, se zvrtne, když Sylvu po návratu domů očekává pouze prázdný byt se stěnami popsanými slovem Sbohem. Sylva vyráží na cestu po klubech, známých a příbuzných s cílem najít Martina a vše mu vysvětlit dříve, než bude pozdě. 

  Situace, které Sylva při hledání Martina prožívá, jsou přitom přehrávány ve dvou verzích - nejdříve je nám ukázáno, co se odehrává v dívčině fantasii (kde všude a za jakých okolností Martina najde), poté vidíme jejich skutečný průběh.

  Film je viditelně poučen moderní klipovou tvorbou, pracuje s ostrými střihy a prudkými přechody mezi světlem a  tmou. Ty jsou dobře využity zejména k vyjádření protikladu nočního světa klubů, ozařovaného jen umělým osvícením, a denního světla, která je pro návštěvníky klubů mnohem nepřirozenější. (Sylva se například brání vytahování žaluzií v bytě, neboť venkovní světlo je pro ni doslova oslepující.) Zároveň režisér invenčně pracuje s tlumenými barvami a odstíny, hlavně modré a hnědé; barevné rozlišení tu slouží k vyjádření rozdílu mezi situacemi představovanými a skutečnými, aniž by ovšem jedněm z nich byla vyhrazena určitá barva. Divák je díky tomu nějaký čas ponecháván v nejistotě, která ze situací je onou „skutečnou.“

  Zajímavě je tady postižen rovněž kontrast mezi živým nočním klubem v noci a toutéž prázdnou, „kouzla zbavenou“ místností s unavenou servírkou a otráveným výběrčím vstupného ve dne. Tentýž protikladný vztah mají hektické výjevy z velkoměstského života a záběry ze hřibitova, kam chodí Sylvie hovořit se svou mrtvou matkou. (Přestože tyto scény jiný než kontrastní význam příliš nemají.)

  Výtvarná stránka připomene místy Michálkův Anděl Exit, zejména ve scénách s rychle se míhajícími lidmi v metru. Zásadní podíl na dotvoření nálady má rovněž hudební kulisa, kterou obstarává téměř výhradně tvorba populární pražské skupiny Khoiba.

    Ve vykreslení atmosféry, zejména klubové, si film vede dobře.  Jeho hlavní slabina ovšem spočívá v tom, že příliš nevyvolává napětí. Motivace hlavní hrdinky pro hektické hledání vyznívá poněkud nedostatečně. Proč je Sylva tak rozhozená po jediném telefonátě, proč je okamžitě přesvědčená, že vše zkazila? Proč bere svou snahu Martina znovu najít jako osudovou, proč se tolik bojí, že Martin udělá něco nezvratného? Zrovna tak její chování ve chvíli, kdy udělá zásadní chybu, která může zvrátí veškerou její snahu, nepůsobí příliš opodstatněně. Svůj podíl na tom má i Lenka Krobotová, která přes upřímný výraz uštvané a nešťastné dívky postrádá větší psychologickou přesvědčivost. (Příliš odstíněné herecké výkony tu nepředvádějí ani ostatní představitelé, s výjimkou Anny Polívkové v roli vášnivé „pařmenky,“ která se ve dne mění v unavenou sešlou ženu.)

  Na snímku je až příliš znát, že se jedná o režisérův debut, že autor byl okouzlen možnostmi, které nabízí zejména obrazová stránka filmu, a že poněkud podcenil scénáristickou přípravu. Dobrý výchozí nápad a přesvědčivě vykreslená atmosféra ale ještě film nedělá. To je znát zejména ve srovnání s německým snímkem Lola běží o život, jehož osudovosti a jistému humornému nadhledu se film přes zjevnou inspiraci ani zdaleka neblíží.

  Přes všechny výtky ale může být Julius Ševčík nadějí do budoucna, zejména pro svou viditelně opravdovou oddanost filmu.