Žena schoulená za stěnou z proutí
nešťastně mačká svoje rozlité tělo do šatů
a s ostychem hledí na svoji kůži.
Cítí to vyčkávavé ticho na pláži plné dokonalých lidí...
Chvíli nerozhodně stála, roztrhané šaty ležely v písku a její pohled padl na obrovskou dehtovou krytinu. Nervózně se škrábala na stehně a nemohla se rozhodnout.
„Jo kdybych byla mladá, šla bych klidně nahá...“ brouká si monotónní blues.
Nakonec si omotala plachtu kolem sebe.
Počasí se zhoršilo a plážový písek začal stepovat v rytmu srpnový bouřky. Podívala se na zšedlé kulisy a cítila dlouho nezažité uvolnění,
a jak se tak bluesově pohupovala, počáteční v hrdle stažené zvuky
přešly v jasný a silný jekot, plachta odletěla s větrem
a žena neohraničena v prostoru, nahá běhala po mokrém písku a křičela svoje osvobození do burácení nevšímavých živlů...