Je to nekonečná nuda. Dny ubíhají neustále dokola a čas stojí na místě, jako hřebec na startovní čáře. Jenom počkat na výstřel a rozběhlý se hnát k sladkému vítězství. No jo, ale kde hledat tu zbraň, ten počáteční třesk, který tě navede na dráhu? V sobě přeci. Musím začít v sobě. Ale jak…?  Chce to nějaký životabudič, něco co by mě nakoplo. Drogy? Ne, s těma jsem to zkoušel po několik let, ale výsledek..nic. Jenom nekonečné přemyšlení nad tím co by. Prázdnota a degenerace osobnosti, to je to, co ti ty vábivé svině nabídnou. Koníček, už to mám, chce to nějakého koně. Něco jako …….hmmmm, hrát fotbal?Hloupost, ke sportu mě to nikdy netáhlo. A už vůbec nenávidím sledovat tu řeholi pasivně. Sedět s vypouklým pupkem a lahváčem piva u bedny a prožívat vztek, že ty kurvy zase prohrávají. Být tam já, tak… Hnus. Co takhle zkusit něco oduševnělejšího? Umění, dám se na malbu…………to by mě bavilo, ale nemám vlohy. Myšlenka je to však dobrá, začnu dělat něco co mě pozvedne z téhle prašivé všednosti. Psát. Budu si alespoň zapisovat své zbloudilé myšlenky. No jo ale……dost! Zase to ALE, nemůžu vystát to zasrané slovíčko. Vždy, když se rozhodnu pro něco užitečného, znásilní mě. Kde se ve mně bere, kdo mi ho podsouvá? Jsem to dvakrát já, v jedné osobě? Nevím a už nechci pátrat po tom zpropadeném slovu. Ale! Hmm, ale myšlenka na to, smolit své pocity na papír je pro tentokrát dobrá. Zkusím to. Doufám, že konečně vystartuji na trať a budu bojovat o každý centimetr, abych do cíle doběhl. Musím pečovat a starat se o svého koně, aby ten hřebec dokázal, že ta péče za něco stála. Vítězství je přece sladké.