|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Mám kancelář téměř v centru Brna. Takové to boční centrum, přeplněné různými firmami a obydlené populací lidí, co už ztratili veškeré iluze o krásách bytí na tomto světě.
Přestože je na dosah asi šest zařízení honosících se názvy podobnými jako restaurace nebo pohostinství, místo, kde spočinout o polední pauze a potěšit oko a žaludek něčím chuťově i cenově přijatelným, abys pohledal. Této skutečnosti si povšiml i majitel domu přes ulici a dal vybudovat ve sklepeních své nemovitosti bistro. Původně sloužilo jako stravovna pouze pro firmy sídlící pod jeho ochrannými křídly. Ale skutečnost, že je někde na dostřel místečko, kde vám za únosný peníz přinesou skutečně teplé jídlo se skutečně čistým příborem, se dlouho neutají.
Takže netrvalo dlouho a rozšířily se prostory i nabízený sortiment. Celkový dobrý dojem kazí snad jenom to, že se do přítmí nově zbudovaného zařízení chodí ukrývat studenti z nedalekého gymnázia a to nejen o přestávkách. Nic proti záškoláctví, vždyť ať hodí kamenem, kdo je bez viny. Že? Ale tráví tam na můj vkus až moc času nad jedním pivem a krabičkou cigaret.
A tak na tom malém kousku místa vznikla prazvláštní symbióza. Na straně jedné studenti pohrdající stářím a pracujícím lidem všeobecně, neschopni si uvědomit běh času a neodvratitelnost okamžiku, kdy i z nich budou ucouraní úředníčci a upracovaní dělňasové s permanentní špínou na prstech. A jako protiklad my, pilíř státního rozpočtu závidicí těm páskům jejich mládí, nezávislost, volnost a kdovíco ještě, vlastní závistí zaslepení a připravení o vzpomínky na svoje léta dospívání. Jestliže jsem soužití mezi těmito skupinami nazval symbiózou, tak hlavně proto, že si přes všechny výhrady k věčně povykující hordě uvědomuji vzájemnou potřebnost. Navzájem si nevědomky připomínáme žití, to co už čas neodvratně sebral i to co by mohl přinést a přinese. Takže jsme si na sebe zvykli a respektujeme se.
Jednoho velmi horkého letního dne mne nedostatek práce způsobený okurkovou sezónou vyhnal z rozpálených stěn kanceláře do bistra na jedno orosené. Z jednoho se jich ale vlivem událostí stalo hned několik. U vedlejšího stolu seděla partička mě ne neznámých študáků a vedla velmi živou debatu, kterou vzhledem k počtu jimi zkonzumovaných piv prostě nešlo přeslechnout.
Středem zájmu všech byl statný, na krátko sestřižený mladík, který se jako jediný nebavil tak dobře, jako jeho kamarádi. Šlo totiž o jeho dívku. Vlastně o něho a jeho dívku. Prostě šlo o to, že na nedávné oslavě čehokoli se žena jeho srdce vytratila z místnosti do přítmí ulic s jiným mužem. A co víc. Se svým bývalým! A jak už to bývá, z velké lásky pramení velká žárlivost. Náš hrdina si nenechal nic vysvětlit (to si možu domyslet, co se dělo, přeci nésu blbé) a ztropil své milé scénu, za kterou by se podle svědků nemusel stydět ani Othello.
A teď tu sedí a brečí už asi do pátého piva a jeho věrní druhové ho zasypávají všemožnými radami, co s tím a jak dál. Asi si dovedete představit, co to bylo za rady. To máte jako se zrcadlovým bludištěm. Každý má pro vás zaručený návod, jak celou tu záležitost absolvovat bez jakékoli újmy (třeba koukat na strop nebo na zem), ale jakmile tam vlezou tak otiskují svá čela a ruce na vyleštěnou plochu úplně stejně jako každý jiný.
A když už přišla řeč na zrcadla, vzpomínám si na historku, co mi vyprávěla jedna známá, která si na živobytí vydělává v obchodě s obuví. Tak právě v tomhle obchodě mají kvůli optickému zvětšení na stěnách zrcadla. I když jsou to vlastně zrcadlové stěny. Opravdu velmi působivé. Jedna zákaznice byla tak zabraná do výběru vhodného páru, že když došla podél regálu s botama až k zrcadlu, řekla sama sobě “s dovolením”, aby mohla projít dál. Tady by to docela klidně mohlo skončit, ale ona koupěchtivá žena vypilovala celý ten krásný omyl až k dokonalosti. Takže když osoba stojící proti ní se nepohnula ani o milimetr a navíc jí stále upřeně hleděla do očí, tu najednou zcela nečekaně a k velkému pobavení všech přihlížejících řekla : “My se známe?” A po zhruba pětivteřinovém zaváhání, když jí došlo, že zabředla do dialogu se svým odrazem v zrcadle, se lehce plácla do čela, usmála se a pokračovala v prohlídce správným směrem.
Ale to jsme někde úplně jinde. Takže tam ti rádci sedí a ve snaze předat své životní zkušenosti se ženami dál, do svého kamaráda doslova hustí jednu pitomost za druhou. A ten, snad aby se nedal zahanbit, si se všech těch rádoby dobře míněných návrhů vybral snad ten nejhorší. Jinochovi šlo o to, aby dívka pochopila jeho lásku, aby mu odpustila tu scénu, že si dobře uvědomuje svůj přestřel, že s ní chce být a vůbec. Celý ten přímo ďábelský plán, jek získat milovanou ženu zpět, spočíval v tom, že na ni bude úplně kašlat. Že si jí prostě nebude všímat, že ji zasklí, hodí na ni bobek.... Opravdu geniální.
Chlapci na dopracování se právě k této radě potřebovali asi tři hodiny a já si najednou u čtvrtého pivka uvědomil, že nadělávám. A protože celá záležitost byla v podstatě uzavřena, nechal jsem se zkasírovat a zanechal už solidně zpité studenty jejich osudu.
Potom přišlo pár obyčejných dní a já na zamilovaného mladíka zapomněl. A tak za nějaký čas, kdy jsem spokojeně seděl v bistru tuším po celkem ucházející svíčkové, si k sousednímu stolu sedly čtyři dívky. Popíjím si tu svoji desítku, když najednou od jejich stolu zaslechnu něco, co mne zaujalo. Sám jsem nevěděl čeho se to vlastně týkalo, ale měl jsem najednou takový zvláštní pocit, že vím o čem je řeč. A taky že jo.
Jedna dívčina si svým přítelkyním stěžovala na chování svého hocha. Na oslavě narozenin její kamarádky se šla projít se svým bývalým, protože ji požádal o radu ohledně dárku pro jeho současnou a po návratu jí ten její udělal takovej trapnej výstup, no prostě hrůza. A teď se chová úplně divně, místo aby se jí omluvil a koupil třeba kytku nebo něco, tak si jí ani nevšimne. Kluci jsou někdy fakt divný. A ona ho má ráda a chce s ním chodit, ale neví jak na to. Do toho se vložila jedna z kamarádek s tím, že jí Jirka jednou povídal o tom, co má Milan za problém, a co mu v hospodě poradili. Děvčata dopila svoji minerálku a odešla. Zaslechl jsem ještě něco na ten způsob, že tohle si teda vypijou.
A v ten moment jsem se stal neviditelnou součástí tohoto příběhu. Každý den kolem poledne jsem netrpělivě vyhlížel z okna kanceláře na ulici v naději, že spatřím jakéhokoli aktéra těchto událostí vcházet do bistra, abych pro sebe mohl posbírat další střípky. Jako naschvál nic. Pokud jsem někoho zastihl u stolu, hovory se vedly o všem možném, jen ne o pokračování nebo rozuzlení této lovestory.
Až jednou jsem při odchodu ze zaměstnání spatřil oba hlavní hrdiny, jak kráčí ulicí ruku v ruce a vůbec nic nenaznačovalo dramatičnost posledních dnů. Ale já nebyl vůbec spokojen, ani jsem se nedokázal těšit z toho, že věci jsou tak, jak mají být. Něco podobného jsem zažíval, když jsem dočetl výbornou detektivku a oni chyběli poslední dva listy. Bylo mi jasné, že darebáci dostali na pamětnou a že přinejmenším jednoho detektiva povýší. Ale jak k tomu došlo, kde lumpové udělali chybu, jakou rafinovanou past nastražili ochránci zákona nebo jak zločinci při dopadení škemrali o milost a svalovali vinu jeden na druhého, to mi chybělo. A bolestně. A dlouho. Než jsem si tu knížku už ani nevím kde vyhledal a s odstupem času dočetl. Teprve potom došla má duše úplného klidu a míru. Ale kde mám dočíst tenhle příběh? Při téměř probdělých nocích mi došlo, že pokud jsem se snížil k poslouchání cizích hovorů, drzé optání se na to, jak vlastně všechno dopadlo, už nemůže být takový prohřešek.
A tak když jsem jednoho dne uviděl v bistru sedět dvě z tehdy přítomných kamarádek, ani na okamžik jsem nezaváhal a ve vší zdvořilosti přisedl. Pokud se ještě dá hovořit o zdvořilosti. A s myšlenkou na slova “pokud mám dostat po hubě, tak ať je to rychle” šel rovnou na věc. Vylíčil jsem dívkám čeho jsem byl “proti své vůli” svědkem a ve vší slušnosti je požádal o dovyprávění chybějící části. Nejprve nechápali o co mi vlastně jde, ale potom se jedna z nich rozesmála a vysvětlila to k mé radosti i té druhé.
Zřejmě se jim zželelo zvědavého starce a když jsem přísahal “na mou duši, na psí uši, na kočičí svědomí” že se kluci nic nedoví, zbavily mou rozervanou duši toho drásajícího neklidu.
Připravily na toho milého drsňáka fantastickou, vpravdě ženskou lest. Když si nechce všímat, ať si nevšímá. Ale ona mu to nevšímání pěkně osladí. A tak se Jana (tak se totiž jmenuje) rozhodla klást Milanovi pasti. Nevnucovala se, ale používala své ženskosti k dosažení cíle. Svůdné pohledy z její strany nečekaně ukončené, pomalé pohyby boky, letmé doteky (ježiši promiň), rozepnutý knoflíček u blůzky a podobné triky vykonaly své. O studentově lásce svědčí to, že dokázal odolávat pouhý jeden víkend na chatě a to ve společnosti svých přátel. Nikdy a za žádných okolností však nikdo z hochů nesmí zjistit, jak to ve skutečnosti bylo.
A v tom právě spočívá genialita žen. Ony téměř vždy vědí, jak dosáhnout svého, a hlavně to dokáží udělat tak, aby si jejich protějšek myslel, že to byl jejich nápad, jejich iniciativa.
Budiž pochválena ženská prohnanost a schopnost improvizovat, i když tím v nás mužích vlastně pěstují naši ješitnost.
Nebo že bychom byli opravdu tak dokonalí?
|
|
|
