|
Otec umřel. Neunesl smrt mojí matky.
Pečlivě jsem zabalila jeho věci do krabic a nosila jsem je na půdu. Tam se začala tvořit šílená hradba z papírových kvádrů, které přetékaly vzpomínkama. Teď byli oba zase spolu. Její věci a jeho věci. Pěkně pohromadě.
A já tam jen tak stála a dívala se. Byla jsem jaksi usmířená s osudem a probudila se ve mně nostalgie.
Je to už trochu dýl, co matka zemřela a tak jsem přistoupila k nejbližší krabici a otevřela ji. Byly to knihy, které měla ráda. Četla je neustále dokola. Byly z nich vidět jen hřbety a já si pročítala názvy a jména autorů. Dostatečně jsem se nabažila a krabici zase zavřela. Hned pod ní stála další. Na bok někdo, asi matka, napsal černým fixem DENÍKY.
?
Ona si psala deníky? To jsem nevěděla. Dělala sice spoustu věcí (o kterých nechtěla mluvit), ale aby si psala deníky? Spěšně jsem sundala krabici s knihami a položila ji na zem. S jistou nedůvěrou byla otevřena krabice s údajnými deníky. A ony tam opravdu byly. Stejně pečlivě srovnané, jeden vedle druhého, jako ty knihy předtím. Nedalo mi to. Vzala jsem jeden z kraje a otevřela jej.
21.10.2005
Včera jsem ležela v posteli a snažila se usnout. Už se mi skoro zdál sen. Otočila jsem se na bok, obličejem ke stěně. Něco mi nedovolilo klidně spát. Bylo to šustění koberce, někdo po něm šel. Ne, ne, nešel, ale plazil se. Šustil koleny, trupem. Svíjel se a posouval blíž a blíž. Věděla jsem, že je to zase ona. Syčela na mě. Ona na mě syčela! Něco říká, ale nikdy jí nerozumím. Přibližovala se k mé posteli. Och, Bože je to tak hrozné. Zatínala jsem zuby a poslouchala, jak se přibližuje a prská mi sliny na záda. Já už nevím, jak dlouho tohle budu snášet...
Jediné, co pomáhá, je přemoct se. Rychle jsem se otočila a téměř vykřikla. Nebyla tam, jako vždy tam nebyla, ale co když jednou.... co když tam jednou bude?
Čekala jsem příjemnější zápisky, třeba z dovolené nebo jen popis jejího obyčejného dne, ale tohle?
23.10.2005
Je kolem půl třetí ráno. Sedím na posteli. Snažím se uklidnit. Před chvílí jsem ji zase cítila. Byla u mě. Nechápu, co po mě chce, já... já ach Bože. Nevím co mám dělat.
Opět jsem spala. Někdo mě pohladil po ruce, myslela jsem, že dcera něco chce a budí mě, ale když jsem otevřela oči, nikde nikdo nebyl. Pořád cítím ten dotek na ruce. Smála se. Smála se mi ještě dlouho.
24.10.2005
Dnes se objevila za bílého dne. To bylo poprvé. Jsou to detaily, někdy se bojím, že začnu být paranoidní a budu si to vymýšlet. Ale nevymýšlím si to už dnes?
Probírala jsem nějaké staré papíry, byla zabraná do práce a nevnímala okolí. Vlasy jsem měla ledabyle svázané a padaly mi do obličeje. Studené prsty mi je odhrnuly a daly za ucho. Lekla jsem se, nikdo za mnou nestál a já cítila, jak se na mě usmívá, někde uvnitř mé hlavy. Rozkřikla jsem se a utíkala za mužem. Na chodbě stálo moje dítě a bezradně se na mě dívalo. A já mu nemohla nic vysvětlit...
Začínal mi po zádech běhat mráz. Matka mívala problémy, kvůli kterým se nás občas stranila. Vykládavala si s někým, i když byla v místnosti sama.
Vybrala jsem jiný deník, sedla si na krabici s knihami a začetla se v naději, že se dozvím více o matčině podivném chování.
15.2. 2008
Chodí za mnou. Neustále. Je jako malé dítě, co chodí za matčinou sukní. Cítím ji. Pojmenovala jsem ji Susan, ani nevím proč.
Susan? Co to je vlastně zač? Pravděpodobně máma trpěla utkvělou představou, že ji pronásleduje nějaká bytost. Hmm, zvláštní, kdo by to byl řek?
17.2.2008
Manžel se mě neustále ptá s kým si to povídám, asi si myslí, že sem se zbláznila. Dnes jsem se s ním pohádala. A proč? Kvůli něčemu, co vlastně ani není. Dlouho to takhle nevydržím.
18.2.2008
Dnes jsem si četla, v posteli. A ona
Zápis nebyl dokončený. Co se ale dělo dál v té její pomatené hlavě? Vytáhla jsem další deník a ten předešlý odložila na podlahu hned na ten první. Svazek jsem otevřela někde v první třetině.
1.2.2009
Objevila se i venku.
Stále ji to pronásledovalo? To jsou ty deníky jen o Susan? Začínaly mi docházet některé souvislosti. Dřív jsem její chování nechápala, ale teď už mám zhruba představu, co se jí honilo hlavou.
Objevila se i venku. Byly poslední zbytky sněhu. Neodolala jsem a lehla si do sněhové hromady. Někdo ke mně přicházel. Nepřekvapilo mě, že tam doopravdy nikdo nebyl. Ale ve sněhu zůstaly stopy. Lidské bosé šlapky.
Je opravdu mým výmyslem? Ale tohle byl důkaz, že ne. Občas ke mně promlouvá. Opakuje některé slova, ale já jí vážně nerozumím. Zkoušela jsem jí to říct, ale asi mi taky nerozumí. Nevím co bude dál, nevím co mám dělat. Někomu to říct? A kdo mi bude věřit? Zavřou mě do blázince, ale ona tam bude stále se mnou.
Zůstaly stopy? Trpěla i zrakovými halucinacemi? Je pravda, že brala prášky na uklidnění, ale i tak se mi to nezdálo a začínala jsem pochybovat.
Nalistovala jsem zhruba prostředek deníku.
25.5.2012
Ze začátku to bylo dobré. Děsila mě jen její přítomnost, ale v podstatě mi nevadila. Poslední dobou, ale začíná být agresivní. Často na mě syčí a leká mě. Uprostřed noci se umí rozeřvat a vzbudit mě tím. To mívám strach, aby nevzbudila i ostatní, ale oni jí asi neslyší.
26.5.2012
Och Bože, dnes jsem se vzbudila a pálily mě záda. V zrcadle, ona, já... měla jsem rozervanou kůži od krku až po zadek. Strašně to bolí. Bojím se, že mi něco udělá, něco vážnějšího. Nebo dokonce něco dítěti! Můj muž má o mě starosti, nedokázala jsem mu to zdůvodnit.
Vzpomínám si na ten den, kdy došla s rozervanýma zádama a nebyla schopná to jakkoli vysvětlit. To už ovšem bylo za hranicemi obyčejné psychózy. Musela si to udělat sama, jinak to není možné. To, že by to měla udělat jakási vymyšlená Susan, bylo absurdní. Otázkou zůstává, kdy a jak začala trpět touhle představou. Muselo to nějak začít, nějakým impulzem. Určitě si to napsala do nějakého deníku. Potřebuju najít první deník.
Jeden jsem vybrala. Otevřu jej a... je prázdný. Deník předtím taky. Asi měla zásobu prázdných deníků. Postupně jsem je probrala. Už se kolem mě naskládaly komínky knížek. Tohle byl poslední popsaný deník a poslední zápis.
4.12.2025
Čím víc jsem o ní psala, tím víc rostla její moc. Moje slova živila její bytí, když jsem přestala o ní psát, začala mě víc týrat. Nevím, čím to celé začalo, snad jen myšlenkou napsanou na papír. Myšlenkou o Susan. A taky to tím skončím. Tohle jsou poslední řádky, které o ní píšu.
To mě utvrdilo akorát v tom, že si Susan vymyslela. Musela prožívat muka. Pronásledována vlastní představou. Něčím, co doopravdy vůbec nebylo. Nikomu z rodiny nic neřekla. Dusila to v sobě a trpěla. „Sakra!“ výkřik se rozlehl po půdě a dírami ve střeše utekl pryč. Mrskla jsem deník o protější stěnu. Zůstal tam na protest ležet a ani se nehnul. Bylo mi ho líto. Šla jsem pro něj. Ze stránek trčel volný list. Co to? Papír jsem vytáhla a rozložila.
Sice jsem se rozhodla, že o ní už nikdy psát nebudu, ale zdá se, že to není řešení, asi jsem ji stvořila, zrůdu, která teď nejde zničit. Několik let byla pryč, ale vrátila se. Vrátila. Já nevím, asi její přítomnost začínají cítit i ostatní, ale nevím to jistě, nevím. Ale já ji viděla. Ona... stála proti mně, já, čekala jsem, že tam nebude, ale ona tam tentokrát, ach Bože, ona tam byla. Stála tam a smála se, jako nepodařené dítě, vypadala, že, já, Bože, pomoz mi! Dívala se na mě tak zběsile, bylo to horší než kdy předtím a syčela, mumlala do toho ty své slova. Och Bože, co mi to pořád říkáš!? Já nevím co dělat. Já, doufám, že se mnou zemře. Ano, když sem ji zplodila ve své hlavě, tak by mohla se mnou i zemřít, ano určitě, to bude ono. Musím zachránit všechny ostatní, než to zajde příliš daleko. Ano, to ano. Hned je mi líp, ale nejlíp mi bude až to celé skončí.
Ruka s listem mi klesla. Do očí se nahrnuly slzy. Poprvé jsem cítila opravdovou beznaděj. Máma se stala obětí sebe samotné a stáhla tím i tátu. Zabila se a všichni mysleli, že omylem spadla do polozamrzlého rybníka. Ale ona tam skočila. Sama. Ach mami. Volnou rukou jsem si promnula čelo a oči. Na sucho jsem polkla a zadívala se na proud světla, jenž se promítal na podlahu. Ukrutná nicota, vztek a lítost. Kvůli výmyslu.
Výmyslu, který se na mě díval z jednoho koutu půdy, ale já tenkrát ještě pochybovala o jeho existenci. | 
