Ten den se mi moc nevyvedl. Do kanceláře jsem přijel kvůli zácpě pozdě, oběd jsem nestihl, manželka mi volala asi ve tři hodiny s výčitkou, že jí ani nezavolám i když vím, že jí není dobře. Tak jsem alespoň slíbil, že přijedu domů do šesti hodin, abych mohl v obýváku přidělat to světlo a položit nový koberec. Jenže …

Přijel jsem až v půl osmé, hladový a utahaný, večeři jsem v myšlenkách zapudil abych stihl doma udělat všechno, co jsem slíbil.

Při vrtání děr pro hmoždinky mi vrták tancoval ve spárách mezi cihlami a já musel sádrovat. Nadával jsem přitom jak špaček. Dcerka, ten můj malý andělíček, mi pořád chtěla pomáhat a jí to trpělivě dovoloval. Ale první pokus se nezdařil a jedna hmoždinka při dotahování šroubu vypadla. Všechno oddělat a přitom povolila i druhá. Nadával jsem ještě víc a Verunce už jsem na její upřímnou snahu mi práci ulehčit začal říkat “dej mi pokoj”. Nedala. Pořád se smíchem poskakovala, brala mi nářadí a radila a vůbec dělala věci, co děti normálně dělají.

Když bylo světlo hotovo, chvilku jsem se nechal celou rodinou obdivovat, jak jsem šikovný a že když chci, tak je to všechno jak má být a tak podobně. Oknem jsem dostal do pokoje nový koberec abych za pět minut zjistil, že jsem ho špatně změřil a chybí mi na jedné straně skoro metr.

Naštvaný na celý svět (na sebe vůbec) jsem se pokoušel tu neskutečně tvrdou, těžkou a netvárnou hmotu nějak posunout a otočit, ale všechno bylo marné. Verunce už jsem říkal dost výhružným hlasem, aby toho nechala, ale víte jak je to s dětmi. Nakonec jsem na ni zařval “vypadni vocaď!” a zoufalý z té situace a manželčiných pohledů lehl na koberec, abych “něco” vymyslel. Jak tak ležím, všiml jsem si čerstvě vymalovaných zdí a rohů tím zatraceným kobercem odřených až na omítku a mé zoufalství se prohloubilo.

Verunka na mě z vedlejší místnosti chvilku smutně koukala, v očičkách slzy, a najednou si lehla ke mně a řekla, že mi pomůže přemýšlet. Schoulila se do klubíčka vedle mě a zadeček mi vmáčkla do klína. Jak jsme tam tak leželi vedle sebe, začal jsem ji hladit, a najednou mi došlo, že nic nevymyslím, že koberec je prostě malý a nic s tím nenadělám. Díval jsem se na ten uzlíček, který se ke mně tiskl čím dál víc, na tričku fleky od vodovek a černé kalhoty samý chlup z našeho zlatého retrívra. Otočila hlavu, podívala se ne mě těma svýma čokoládovýma očima, usmála se, a já se taky usmál, tak mě pohladila po neoholené tváři a řekla s vážnou tvářičkou “co budeme dělat?”

V ten moment jsem na celý nepovedený den zapomněl a cítil se neskutečně šťastně. Uvnitř jsem se strašně zastyděl, objal jsem ji a pak s ní chvilku na tom nešťastném koberci blbnul. Najednou bylo po problému.

Druhý den jsem koupil koberec nový, tentokrát už ve správné velikosti a ten “nepodařený” schoval na půdu, protože do dětského pokojíčka bude tak akorát.

Na to přišla moje dcerka. Moje Verunka.

Ale ještě se pořád sám před sebou stydím.