1. seriózní překlad tohoto dnes již klasického díla na Totemu
I. Pohřeb mrtvého
DUBEN je nejkrutější měsíc, chová
Šeříky ven mrtvé země, míchá
Paměť a touhu, vzrušující
Jednotvárné kořeny se jarem prší.
Zima držela nás teplé, pokrývá
Zemi v zapomnětlivém sněhu, krmí
Malý život s usušenými nádory.
Léto překvapilo nás, příchodem přes Starnbergersee
Se sprchou deště; my jsme se zastavili v kolonádě,
Já pokračoval v slunečním světle, do Hofgartenu,
A pil kávu, a mluvil hodinu.
Bin gar keine Russin, stamm ' aus Litauen, echt deutsch.
A když my jsme byli děti, při kotvení u arcivévody,
A můj bratranec, on odstranil mě sáňkovat,
A já jsem byla vystrašena. On říkal, Marie,
Marie, držet se pevně! A šli jsme dolů.
V horách, tam vy cítíte se volně.
Já jsem četl, hodně z noci, a jít v jih v zimě.
Co jsou kořeny to hnízdo, jaká pole rostou
Ven tohoto kamenného odpadu? Synu muže,
Vy nemůžete říkat, nebo hádat, vy víte jen;
Hromada zlomených obrazů, kde slunce tluče
A mrtvý strom poskytne žádný úkryt, kriket žádný reliéf,
A suchý kámen žádný zvuk vody. Jen
Tam je stín pod touto červenou skálou,
(Přijít pod stínem této červené skály),
A já ukážu vám něco jiného od toho
Váš stín u kráčení rána za vámi
Nebo vašeho stínu u povstání večera setká se s vámi;
Já ukážu vám strach v hrsti prachu.
Frisch weht der Wind
Der Heimat zu.
Mein Irisch Kind,
Wo weilest du?
'Vy jste dali mně hyacinty nejprve před rokem;
'Nazývali mě dívkou hyacintu.'
- Přesto když my jsme se vrátili, pozdní, ze hyacintové zahrady,
Vaše zbraně plný, a vaše vlasy namočily, já jsem nemohl
Mluvit a mé oči propadly, já byl žádný
Žijící ani mrtvý, a já jsem znal nic,
Zvažovat srdce světla, ticho.
Od ' und leer das Meer.
Madame Sosostris, slavné clairvoyante,
Měla silnou rýmu, přesto
Je známá nejmoudřejší žena v Evropě,
Se zlým balíkem karet. Tady, říkala ona,
Je vaše karta, utopený fénický námořník,
(Tu jsou perly, které byly jeho oči. Pohled!)
Tady je Belladonna, dáma skál,
dáma situací.
Tady je muž se třemi holemi, a tady kolo,
A tady je jeden-si prohlížel obchodníka a tuto kartu,
Která je prázdné místo, je něco on udržuje jeho záda,
Kterou já jsem zakázaná vidět. Já nenajdu
Pověseného muže. Bojte se smrti vodou.
Já vidím zástupy lidí, venčit kolo v prstenu.
Děkujeme. Jestliže vy vidíte miláčka paní Equitone,
Řekněte jí, že jí přinesu horoskopu sebe:
Jeden musí být tak opatrný tyto dny.
Neskutečné město,
Pod hnědou mlhou svítání zimy,
Dav tekl přes most Londýna, tak mnoho,
Já jsem neměl smrt myšlenky, odvolala tak mnoho.
Povzdechne si, krátký a řídký, byl vyfouknut,
A každý muž opravil jeho oči před jeho nohami.
Tekl zvyšovat kopec a srážet dolů krále Williama Streeta,
To kde Marie svatého Woolnoth držela hodiny
S mrtvým zvukem na mrtvici finále devět.
Tam já jsem viděl jednoho já jsem věděl to, a zastavil jej, křiče ' Stetsone!
'Vy, kdo byl se mnou v lodích u Mylae!
'Ta mrtvola, kterou vy jste zasadili minulý rok ve vaší zahradě,
'To začalo pučet? Bude to kvést tento rok?
'Nebo náhlý mráz rušil jeho postel?
'Oh má psa daleko od této doby, to je přítel s muži,
'Nebo s jeho hřebíky on vyhrabe to znovu!
'Vy! lecteure pokrytče! - mon semblable, - mon frère!'
II. Šachová hra
ŽIDLE, ve které ona seděla, jako vyleštěný trůn,
Žhne na mramoru, kde sklenice
Vydržela standardy zpracované rozením révy
Od kterého zlatý Cupidon vykoukl
(Jiný skryl jeho oči za jeho křídlem)
Zdvojnásobil plameny sedmiramenného kandelábru Odrážejícího světla na stolu jako
Třpyt její růže drahokamů setkat se s tím,
Od saténu případy hrnuly se v bohaté hojnosti;
V lahvičkách slonovinové kosti a barevném skle
Nezastavitelně se schovaly její divné syntetické parfémy,
Mast, napudrovaný, nebo kapalina? ustaraný, zmatený
A přehlušil smysl vůněmi; se hýbal vzduchem
To zesílilo od okna, tito vystoupali
V tučnění prodloužených svíček-plamenů,
Hodil jejich kouř do laquearia, míchal vzorem na skříňkovém stropě.
Obrovské moře-les krmený s mědí
Hořel zelený a oranžový, orámovaný barevným kamenem,
Ve kterém smutném světle vyřezaný delfín plaval.
Nad starožitností výklenek krbu byl zobrazován,
Zatímco ačkoli okno dalo lesní scénu
Změna Philomely, jí barbarský král
Tak hrubě nutil; přesto tam slavík
Plnil celou poušť neporušitelným hlasem
A ještě ona křičela a ještě svět sleduje,
'Konvice konvice ' k špinavým uším.
A jiné zvadlé brankové tyče času
Byly řeknuty na zdích; zírají formy
Naklonil ven, sklonil, utišoval místnost uzavřený.
Kroky míchaly na schodišti.
Pod světlem z ohně, pod kartáčem, její vlasy
Rozprostírané v ohnivých bodech
Žhly do slov, pak by byly divoké stále.
'Moje nervy jsou špatné na noc. Ano, špatný. Zůstaňte u mě.
'Mluvte se mnou. Proč vy nikdy mluvíte? Mluvte. '
Co vy myslíte na? Jaké myšlení? Co?
'Já nikdy neznám, co si myslíte. Myslet.'
'Já myslím, že my jsme v krysí uličce
Kde mrtví lidé ztratili jejich kosti.'
'Co je to hluk?'
Vítr pod dveřmi.
'Co je ten zvuk nyní? Co vítr dělá?'
Nic znovu nic.
'Dělá
'Vy znáte nic? Vy vidíte nic? Vy si pamatujete
'Nic?'
Já pamatuji si
Že ti jsou perly, které byly jeho oči.
'Vy jste živí, nebo ne? Je tam nic ve vaší hlavě?'
Ale
Ó Ó Ó Ó to je Shakespearovský hadr -
To je tak elegantní
Tak inteligentní
'Co budu já dělat nyní? Co já budu dělat?'
'Já se vyřítím, jak jsem, projít se po ulici
'S mými vlasy dole, tak. Co budeme my způsobovat zítra?
'Co budeme někdy dělat?'
Horká voda v deset.
A jestliže prší, zavřené je auto ve čtyři.
A my budeme hrát šachovou hru,
Naléhavé lidless oči a čekání pro zaklepání na dveřích.
Když manžel Lil dostal se z obléhání, já jsem říkal -
Já jsem nerozsekal má slova, já jsem říkal k ní sám,
SPĚCH NAHORU POTĚŠÍ, ŽE UŽ JE ČAS
Nyní Albert se vrácí, dělej sebe kousek elegantní.
On bude chtít znát, co vy hotový s těmi penězi
On dal vás dostat sebe některé zuby. On dělal, já jsem tam byl.
Vy máte je všechny venku, Lil, a dostala hezký soubor,
On říkal, já kleji, já nemohu rodit k pohledu na vás.
A už žádná moci ani já, já jsem říkal, a myslel na chudého Albert,
On byl v armádních čtyřech rokách, on chce dobrý čas,
A jestliže vy nedáte tomu jej, tam jej jiní chtějí dát, já jsem říkal.
Oh je tam, ona říkala. Něco o ' to, já jsem říkal.
Pak já budu znát komu děkovat, ona říkala, a dala mně rovný pohled.
SI POSPÍŠIT POTĚŠIT, ŽE TO MÁ ČAS
Jestliže vy děláte ne jakto, že můžete postoupit s tím, já jsem říkal.
Jiní mohou vybrat si a vybrat si jestliže vy nemůžete.
Ale jestliže Albert uteče, to nebude pro nedostatek vyprávění.
Vy byste měli být zahanbeni, já jsem říkal, k pohledu tak starožitnému.
(A jí je jedenatřicet.)
Já tomu nemohu pomáhat, ona říkala, táhnout dlouhý obličej,
Ty mé pilulky, které já jsem vzala, zvládnou to, ona říkala.
(Ona měla pět už, a skoro umřela na mladý George.)
Lékárna říkala, že to bylo by v pořádku, ale já jsem nikdy nebyla stejná.
Vy jste pořádný blázen, já jsem říkal.
Dobře, jestliže Albert neopustí vás osamoceně, tam to je, já jsem říkal,
Proč vy jste oddáni jestliže nechcete děti?
SI POSPÍŠIT POTĚŠIT, ŽE TO MÁ ČAS
Dobře, tu neděli, Albert byl doma, oni měli horkou šunku
A oni žádali o mě k večeři, dostat krásu toho horkého -
SI POSPÍŠIT POTĚŠIT, ŽE TO MÁ ČAS
SI POSPÍŠIT POTĚŠIT, ŽE TO MÁ ČAS
Dobrou noc Bille. Dobrou noc Lou. Dobrou noc May. Dobrou noc.
Ta ta. Dobrou noc. Dobrou noc.
Dobrá noc, dámy, dobrá noc, dámy moučníku, dobrá noc, dobrá
noc.
III. Kázání ohně
STAN řeky je rozbit: poslední proužky listu
Se chytí a dostanou do mokré banky. Vítr
Prochází přes hnědou zemi, neslýchaný. Víly jsou opuštěny.
Moučníku Temže, běžíš jemně, dokud já neukončím mou píseň.
Řeka nese žádné prázdné láhve, vložené doklady,
Hedvábné kapesníky, lepenkové krabice, nedopalky cigarety
Nebo jiné svědectví letních nocí. Víly jsou opuštěny.
A jejich přátelé, loudající se dědicové ředitelů města;
Odešly, mají levé své adresy.
Vodami Lemanu já jsem si sedal a plakal...
Moučník Temže, běh mírně obděláváš, já končím mou píseň,
Moučníku Temže, běh mírně obděláváš, pro mě mluvím ne hlasité nebo dlouho.
Ale u mých zád v chladném výbuchu, který já slyším,
Chrastítko kostí, a chrastění šíří se od ucha k uchu.
Krysa plazila se jemně přes vegetaci
táhla své sliznaté břicho na břehu
Zatímco já jsem byl u rybaření v jednotvárném kanálu
Na kole zimního večera za plynovým domem
Dumání o králi mého bratra trosky
A o králi mého otce je smrt před ním.
Bílá těla nahá na nízké vlhkosti země
A obsazení kostí v malém minimu suší podkroví,
Drkocal nohou krysy jediný, rok k roku.
Ale u mých zad z času od času já slyším
Zvuk o rohách a motorech, které musí přinést
Sweeney k paní Porterové na jaře.
Ó, měsíc svítil bystrý na paní Porterové
A na její dceře
Oni myjí jejich nohy v sodě
Et, O ces voix d'enfants, chantant dans la coupole!
Hlupácký hlupácký hlupák
konvicová konvicová konvice konvicová konvicová konvice
tak hrubě donucená
Tereu
Neskutečné město
Pod hnědou mlhou poledne zimy
Pan Eugenides, Smyrnský obchodník
Neoholený, s kapsou plnou hrozinek
C.i.f. Londýn: dokumenty v listu,
Žádal mě v lidové francouzštině
Ke slavnostnímu obědu u Cannon Street House
Následovaného víkendem u Metropole.
Ve fialovou hodinu, když oči a záda se
Otáčejí nahoru ze stolu, když motor člověka čeká
Jako taxi pulzující čekání,
Já Tiresias, ačkoli slepý, pulzování mezi dvěma životy,
Starý muž s vrásčitými ženskými ňadry, moci vidět
Ve fialovou hodinu, večerní hodinu, která se snaží
K domovu, a přinese domov námořníka na moře,
domov písaře u času na čaj, vyčistí její snídani, zatopí
V jejích kamnech, a vyloží jídlo v cínech.
Ven okna se nebezpečně rozšířily
Její kombinace sušení se dotýkaly posledními paprsky slunce
Na divan být nahromaděn (v noci její postel)
Punčochy, pantofly, kamizoly, a zůstává.
Já Tiresias, starý muž s vrásčitými kačery
Všiml si scénu, a předpovídal zbytek –
Já příliš jsem očekával očekávaného hosta.
On, mladík karbunkulární, přijde,
Agent malého domu je úředník, s jedním tučným upřeným pohledem,
Jeden z minima na kom ujištění sedí
Jako hedvábný klobouk na Bradford milionáři.
Čas je nyní příznivý, zatímco on hádá,
Jídlo je končeno, ona je znuděná a unavená,
Snaží se najmout ji v pohladí kterého ještě být nezjištěný, jestliže nevytoužený.
Zčervenal a rozhodl se, on útoky najednou;
Prozkoumávat ruce se setkat s žádnou obranou;
Jeho marnost vyžaduje žádnou odpověď,
A dělá přivítání z lhostejnosti.
(A já Tiresias protrpěl všichni
Nařídili na tomto stejném divan nebo posteli;
Já, kdo seděli u Théb pod zdí
A šel mezi nejnižší mrtvý.)
Propůjčí na fináli sponzorovat se políbit,
A ohmatávání jeho cesta, nacházet schodiště nezapálený...
Ona se otáčí a vypadá jako okamžik ve skle,
Stěží vědomý jejího zesnulého milovníka;
Její mozek dovolí jednu polovinu-vytvořená myšlenka k povolení:
'Dobře teď to je děláno: a já jsem šťastný to je u konce.'
Když roztomilá žena se sníží k hlouposti a
Rychlostem o jejím pokoji znovu, osamocený,
Ona dělá její vlasy s automatickou rukou,
A vloží záznam do gramofonu.
'Tato hudba přesunovaná mnou na vodách
A podél prvku, zvyšovat královnu Victorii Streetovou.
O město města, já mohu někdy slyšet
Vedle hospody na nižší Temže ulici,
Příjemné kňučení mandolín
A rachotit a štěbetat od uvnitř
Kde rybář lenoší v poledne:
Kde zdi Magnus mučedníka drží
Nevysvětlitelnou nádheru Jónského moře bílý a zlatý.
Řeka vykořisťuje
Olej a dehet
Unášení člunů
S obratovou přílivovou
Červenou se plaví
Široký
Na dvorek, houpat se na barytón.
Čluny myjí
Žurnály probíjení
Dole Greenwich dosáhnout
V minulosti ostrůvek psů.
Weialala leia
Wallala leialala
Elizabeth a Leicester
Porážet vesla
Záď byla tvořil
Pozlacenou skořápkovou
Červenou a zlato
Ostrý se zvětšit
Se vlnil oba břehy
Jihozápadního větru
Vysílalo dole rozdělit
Zazvonění zvonků
Bílé věže
Weialala leia
Wallala leialala
'Tramvaje a prašné stromy.
Highbury nesl mě. Richmond a Kew
Odvolal mě. Richmond já jsem zvýšil má kolena
Líný na podlaze úzké kánoe.'
'Mé nohy jsou u Moorgate, a mé srdce
Pod mými nohami. Po události
On plakal. On sliboval “nový začátek”.
Já jsem udělal žádnou poznámku. Co měl bych nesnášet?'
'Na Margate pískách.
Já mohu spojit
nic se ničím.
Zlomené nehty špinavých rukou.
Mé osoby poníží lidi, kteří očekávají
Nic.'
la la
K Kartágu pak já jsem začal
Spálit hořící hořící spálení
O Pán-muž Ty pluckest mě ven
O Pán-muž Ty pluckest
Spálení
IV. Smrt vodou
PHLEBAS Féničan, celýnoc mrtvý,
Zapomenul výkřik racků a hluboká moře se zvětší
A zisk a ztráta.
Proud pod mořem
Obíral jeho kosti v šepotech. Jak on se zvedl a spadl
On prošel kolem fází jeho věku a mládí
Vstupovat do víru.
Hodný nebo Žid
O vy, kdo točit kolem a vzhlížet k větru vepředu,
Zvažovat Phlebas, kdo byl jednou hezký a vysoký jako vy.
V. co hrom říkal
PO červené světla baterek na propocených tvářích
Po mrazivém tichu v zahradách
Po utrpení v kamenných místech
Křik a pláč
Vězení a místo a odraz
Hřmění jara přes vzdálené hory
On, kdo žil je nyní mrtvý
My, kdo byl žijící nyní zemřou
S malou trpělivostí
Tady je žádná voda ale jen skála
Skála a žádná voda a písečná silnice,
Cesta, která se klikatí nahoře mezi hory
Které jsou hory skály bez vody
Jestliže tam byl voda my bychom měli se zastavovat a pít
Mezi skálu jeden nemůže se zastavovat nebo myslet
Pot je suchý a nohy jsou v písku
Jestliže tam byl jen voda mezi skálu
Mrtvá horská ústa vyhlodaných zubů, které nemohou plivat
Tady jeden může žádný stát ani ležet ani sedět
Tam není dokonce ticho v horách
Ale suchý sterilní hrom bez déšť
Tam není dokonce samota v horách
Ale červené mrzuté tváře se šklebí a vrčí
Od dveří domů blátivo
Jestliže tam byl voda
A žádná skála
Jestliže tam byla skála
A také zalévat
A zalévat
Jaro
Kaluž mezi skálu
Jestliže tam byl zvuk vody jediný
Ne cikáda
A sušit zpěv trávy
Ale zvuk vody přes skálu
Kde poustevník-drozd zpívá v borovici stromy
Cákají kapku poklesu upustit poklesový poklesový pokles
Ale není tam žádná voda
Která je třetina, která jde vždy vedle vás?
Když já počítám, tam být jen vy a já spolu
Ale když já se dívám dopředu zvyšovat bílou silnici
Tam je vždy další jedna chůze vedle vás
Zabalit plachtění v hnědém plášti, kukla
Já nevím to zda muž nebo žena
- Ale kdo je to na jiné straně vás?
Co je ten zvuk vysoko ve vzduchu
Šepot mateřského bědování
Kdo ty zahalené hordy se hrnou
Přes nekonečné roviny, klopýtat v popraskané zemi
Svázaní obzorem bytu jen
Co je město přes hory
Praskliny a reformy a praská ve fialovém vzduchu
Padající věže
Jeruzalém Atény Alexandrie
Vídeň Londýn
Neskutečný
Žena kreslila její dlouhé černé vlasy ven těsný
A zašvindloval šepot hudba na těch řetězcích
A pálky s tvářemi dítěte ve fialovém světle
Pískali a porazit jejich křídla
A se plazil hlava klesající dole černěná zeď
A vrchní část sestřelí v vzduchu věže
Uvonily podobnými zvonky, to drželo hodiny
A hlasy volat vyprázdnit cisterny a vyčerpané vrty.
V této shnilé díře mezi hory
Ve slabém měsíčním světle, trávník zpívá
Přes shozené hroby, o kapli
Je prázdná kaple, jen vítr je doma.
To má žádná okna a houpání dveří,
Suché kosti mohou uškodit žádný.
Jen kohout vydržený na střešní strom
Co co rico co co rico
V blesku. Pak vlhký závan
Přinášet déšť
Ganga byl propadlý, a kulhavé listy
Čekal na déšť, zatímco černé mraky
Se stahovaly daleko vzdálený, přes Himavant.
Džungle přikrčený, hrbatý v tichu.
Pak mluvil hrom
D A
Datta: co my jsme dávali?
Můj přítel, krev třást mým srdcem
Hrozná odvaha kapitulace momentu,
Který věk opatrnosti může nikdy stáhnout zpět
Toto, a toto jediný, my jsme existovali,
Který nemá být nalezený v našich nekrologách
Nebo v pamětích zavěsených dobročinným pavoukem
Nebo pod pečetěmi porušenými hubeným právním zástupcem
V našich prázdných místnostech
D A
Dayadhvam: Já jsem slyšel klíčový
Obrat ve dveřích jednou a otočení jakmile jen
My myslíme na klíč, každý v jeho vězení
Myslet na klíč, každý potvrdí vězení
Jen za soumraku, éterické pověsti
Oživený na moment zlomený Coriolanus
D A
Damyata: Loď odpověděla
Vesele, k expertovi ruky s plachtou a veslem
Moře bylo klidné, vaše srdce by mělo odpověděl
Vesele, když pozvaný, výprask poslušný
Kontrolních rukou
U kterých já jsem seděl na pobřežním
Rybaření, s vyprahlou rovinou za mnou
Musel já přinejmenším dal mé země v pořádku?
Londýn, most padá padat padat
Poi s'ascose foco nel che gli afina
Quando fiam ceu chelidon? - O polknout polykacího
Le prince d'Aquitaine à la tour abolie
Tyto fragmenty já jsem opíral proti mým krachům
Proč pak Ile sedí vám. Hieronymo je šílený zase.
Datta. Dayadhvam. Damyata.
Shantih shantih shantih
www.anglotran.cz a bartelby.com/201/1.html
