Otevřu bránu a vejdu. Přivítá mě ticho a klid hodné jen tohoto místa. Ani ptáčci tu necvrlikají. Právě proto tu tak rád pobývám. Učím se, skládám písničky, píšu povídky. Jsem prostě tvůrčí typ. Ale nechodím sem jen kvůli úžasné atmosféře. Mám i jiný důvod... „Ahoj Haničko, dlouho jsme se neviděli, že? Mrzí mě, že jsem dřív nepřišel. Něco mi do toho vlezlo.“ Se sklíčeným výrazem se zadívám na svoji kamarádku. Neodpoví, jen se smutně usměje a ukáže na mou pravou ruku, ve které držím tmavé desky. „Jo... No, něco jsem Ti přinesl. Napsal jsem další příběh a chtěl bych znát Tvůj názor.“ Podám jí 10 hustě popsaných listů bílého papíru. Tuhle povídku jsem chtěl napsat už dávno. Je vlastně o nás dvou. Hanka si sedne pod strom a netrpělivě se začte...

Byli dva. Ona se jmenovala Hanka, on Samuel. Byli nerozlučnou dvojkou. Kamarádi již od útlého dětství. On byl pořád šťastný a veselý a ona často skoro nepřítomně smutná. On byl vysoký, svalnatý a černovlasý a ona spíš drobná a útlá světlovlasá dívenka. Ona byla dobrá v matematice a jemu šly jazyky. Tohle je jejich příběh. Jak se seznámili, jak se kamarádili, jak se hádali, jak se bavili, jak žili. Všechno to začalo jednoho listopadového rána, když šla Hanka do školy. Poprvé po pěti letech začalo sněžit přesně 11. listopadu – tedy, jak se říká, že Martin přijel na bílém koni. Spokojeně se procházela po čerstvě napadané bílé nadílce a pohvizdovala si. Najednou odněkud přilétla sněhová koule a shodila jí z hlavy čepici. Husté, světlé vlasy se jí rozprostřely po zádech jako blonďatý vodopád a ona se zastavila. Za rohem se ozval veselý chlapecký smích a vzápětí jí druhá koule trefila do ruky. Nebránila se, nerozhodla se k protiútoku. Jen tiše stála se sklopenou hlavou. Chvíli bylo ticho a pak se ten stejný klučičí hlas ozval znova. Tentokrát blíž. Lépe řečeno těsně nad její hlavou. „Ublížil jsem Ti? Stalo se Ti něco?“ Zněl ustaraně. Hanka zvedla hlavu a smutně se usmála. „Ne, to je v pořádku, jen...“ Chvilku počkal, jestli tu větu náhodou nedokončí a pak se do hovoru pustil sám. „Jmenuju se Samuel. Ale můžeš mi říkat Same. Je mi třináct. Mám ještě starší sestru a mladšího bráchu. Jo a taky mám psa. Je to kolie a jmenuje se Peggy. Mám ji moc rád. Do týdne bude mít štěňata. Ale asi je budeme muset všechny prodat...“ Na sekundu se zarazil, protože si všiml výrazu nadšení na dívčině tváři. A pak poprvé promluvila. „Ty máš psa? Já jsem si taky vždycky přála psa.“ Sam se zasmál a mrkl na ni. „Jestli chceš, tak Ti jedno štěně můžu dát.“ „To by jsi vážně udělal? Moc děkuju. Mimochodem jmenuju se Hanka.“ Tentokrát se usmála veseleji a začala si schovávat vlasy zpátky pod čepici.

Tak takhle nějak se poznali. Přesně o měsíc později Sam splnil svůj slib a daroval Hance štěňátko. Byl to kluk a společně mu dali jméno Danny. Byl to raubíř. Ze všeho nejradši měl Hančiny a Samovi tkaničky-moc mu chutnaly. Ze začátku Hanka vůbec nevěděla jak se o takové štěně starat, a tak se se Samem scházeli častěji a častěji, až se z nich stali nejlepší kamarádi. S věkem se měnili nejen oni, ale také jejich zájmy. Sam se stal třídním bavičem a rád si užíval pocitu, že je středem pozornosti. Z Hanky se vyklubala hloubavá a velice hezká dívka, která o kluky rozhodně neměla nouzi. jenže žádný se jí nezdál dost dobrý. Ten byl málo vtipný, ten byl moc sobecký, ten byl málo galantní, a ten zas moc povrchní. Tajně totiž vzhlížela k Samovi. Asi před půl rokem zaznamenala zvláštní pocit. Začalo jí vadit, že má Sam zájem i o jiné holky a že už netráví veškerý svůj volný čas s ní. Zjistila, že se zamilovala. Jenže Sam jako by si ničeho nevšiml. A tak byla každý den víc bledá, nevyspaná, nervózní, smutná a zaražená. A nejvíc ji štvalo, že ani tohohle si Sam nevšímá. A tak se s ním přestala scházet, přestala se sním bavit, pokud ji k tomu osám nevyzval. Asi po třech měsících si Sam konečně uvědomil změny, které se s Hankou staly. Snažil se s ní navázat kontakty. Snažil se, aby vše bylo jako dřív. Jenže nedařilo se mu to. Hanka s ním prostě kamarádit nechtěla. Samovi to bylo moc líto. Až teď mu došlo, jaká skvělá holka Hanka je a jak mu vadí, že se k němu teď obrací zády. Nechápal to. Přemýšlel dlouho, co tak asi mohl udělat špatně. Vždyť všechno bylo v pořádku dokud... Ano, to by mohlo být ono. Všechno bylo v pohodě, dokud si nenašel holku. Teď teprve chápal, proč mu nechtěla poradit, co jí má koupit k narozeninám. Proč se zlobila, když kvůli té holce s ní nemohl jít ven. Proč byla smutná, když se chlubil, jak se spolu na prvního máje líbali pod rozkvetlou třešní. Hanka se do něj zamilovala! Nechtěl jí ublížit, vždyť on ji nemiloval. Měl ji sice rád, ale jen jako kamarádku. Nebo snad...? Proč ho tedy píchalo u srdce, když se Hanka smála Petrovým vtipům a poté s ním šla do kina? Proč se s Petrem následně popral, když se dozvěděl, že jí dal pusu? Proč tak moc žárlil, když místo sním, šla Hanka na večírek a Tomášem? Proč je celý večer pozoroval a kdykoli se k ní tom moc přiblížil, zpražil ho tím nejhorším pohledem, který uměl? Vždyť se taky zamiloval! Horší je, že nevěděl, jak to Hance říct. Bál se, že ho odmítne. Že už se s ním pak nebude chtít bavit. Se svým vyznáním čekal tak dlouho, až se dozvěděl, že Hanka odlétá do Ameriky za příbuznými. Odkládal to tak dlouho, až jednoho dne prostě odletěla. Přišel dokonce na letiště, chtěl se s ní alespoň rozloučit, ale viděl už jen odlétající letadlo. Odešel domů-byl smutný. A večer se dozvěděl, že letadlo, ve kterém letěla, spadlo do moře a žádný z cestujících nepřežil. Nikdy jí nemohl říct, že ji miluje. A tak alespoň každý týden za ní chodil k jejímu hrobu. Když byl tady na hřbitově, měl pocit, že je opět u ní. Že si s ní může povídat.

Když Hanka dočetla příběh, podívala se na Sama. Stál kousek od náhrobního kamene a nepřítomně se usmíval. Jeho pohled směřoval na portrét krásné dívky, nalepený na mramorové desce. Měla světlounké vlasy a ty nejmodřejší oči na světě. A přesně tahle dívka se teď pomalu a jakoby váhavě vydala k Samovi. Stoupla si naproti němu a lehce ho objala. Tak lehce, jako by se o něj opřel jen vánek. A pak ho políbila. Přivřel oči, když svými rty něžně přejela přes ty jeho, ale když je znovu otevřel, Hanka byla pryč. Opět tu po ní zůstala jen ta fotka na náhrobním kameni.