Seděli kolem vyhaslého ohniště a ještě stále jim nedocházelo, co se včerejšího večera stalo. Hleděli na šedý popel, který neznatelně sálal teplo. Nikdo nic neřekl. Jen tak seděli a přemýšleli. Ten včerejší večer si stále znovu a znovu přehrávali v hlavách jako film. Problém byl v tom, že to nebyl film...
...Tak jako každý rok, tak i tenhle, se slavil svátek Pálení čarodějnic. Dříve snad měl nějaký smysl, protože lidé na čarodějnice věřili a také je za jejich čarodějnictví trestali. Možná vzniklo pálení čarodějnic, jen tak mimovolně, když lidé pálili větve, trávu a různé věci ze svých polí a zahrad. Ale dnes je to datum, které znamená důvod, proč se jít opít.
„Hej, tak přijdeš dneska k nám?“ zeptal se Martin Žíly.
„No, jo! Ono je to už dneska? No snad mi to vyjde. Ale asi jo.“
„Tak se snaž! Čau večer.“ rozloučil se Martin. Mávl rukou a už šel shánět další lidi.
Dnes je totiž svátek pálení čarodějnic a on pořádá kalbu i se zapálením ohně. Do večera mu slíbilo účast dalších pár lidí. Celkem jich bude asi sedm, ale člověk nikdy neví, kdo nakonec dojde či nedojde.
Martin a Žíla byli kámoši už od školky. Jen jednou spolu moc nevycházeli. Šlo totiž o holku, která střídavě chodila s jedním a pak s druhým. Dopadlo to tak, že Dágu (zkratka jména Dagmara) poslali do háje, opili se spolu a zas byli kámoši. Ona byla sice pěkná, na první pohled i zábavná, ale doopravdy se vnucovala a přetvařovala. Prostě nebyla v pohodě. Neustále prudila a dokázala zničit i tu nejlepší zábavu.
Žílovi (přezdívka pochází z jeho neustále naběhlých žil) došlo jako prvnímu, že nemá smysl se s ní zaobírat a byl rád, že je zase v pohodě s Martinem.
Martin při pozívání lidí každému řekl, že si smí dovést i své kámoše.
Večer byl v plném proudu. Nějakou chvíli se pilo. Taky se tančilo, smálo a diskutovalo. Žíla to stihl, tak spolu s Martinem a ještě jednou holkou zapálili vatru. Chvíli trvalo, než oheň prostoupil dřevem a zažehl ho, ale povedlo se to. Okamžitě se u něj objevily pruty s připíchnutými špekáčky. Občas se někomu více opilému podařilo špekáček spálit nebo mu do ohniště spadl a všichni se smáli. Hrála hudba z velkých reproduktorů, které byly kvůli dnešnímu večeru přesunuty z obýváku na balkon. Rozmary počasí si daly pohov a byl krásný jarní večer. V pokročilém večeru se ozýval i cinkot rozbitých sklenic. Všechno bylo v pohodě, až do chvíle...
...kdy brankou do zahrady vešla Dága. Martin s Žílou se na sebe podíval a obrátili oči vsloup. Žíla řekl jedno slovo, ke kterému se váže celá směšná situace s Dágou a oba se začali smát. Přišla jako kamarádka jedné holky, co ji Martin zval.
Oba se snažili si jí nevšímat, ale ona za nimi neustále chodila a mlela. Cokoliv. Ale mlela, aby alespoň vypadala, že je chytrá. Oni se chtěli bavit, ale s ní to prostě nešlo.
„Běž otravovat někoho jiného, sakra!“ rozkřikl se Žíla.
„Cože? Já tě otravuju? No to není žádná pravda. Já sem došla oficiálně na tenhle mejdan a můžu si tu dělat co chci, rozumíš? Kromě toho ty o tom nerozhoduješ, kdo tady bude a kdo ne! Si nějaký divný a jestli si myslíš, že za váma dvěma dolejzám, tak to teda ne. Já to nemám zapotřebí, mě zve spousta lidí na párty a dnes jsem mohla být úplně někde jinde, ale já sem tady a chci si to užít. Takže ty neotravuj mě!“
„Ó, pardón Sáhibe!“ řekl Žíla, zvedl ruce nad hlavu a i s nimi se k ní předklonil. Oba se začali smát. Dága zbrunátněla, otočila a šla se bavit s někým jiným.
Oni dva se ještě notnou chvíli smáli. Za večer si tuto situaci ještě párkrát připomněli. Ale účel to splnilo. Dága za nima už nešla. Jenom je oba neustále pozorovala a dělala, jak se velice baví i bez nich.
Již úplně opilí lidé dostali nápad, že budou tančit kolem ohně. Většinou to připomínalo indiánské tance, ale někdy to byly jen nekoordinované záškuby těla. Ale lidi si to užívali. Tančili kolem ohně v kolečku, chycení za ruce. Někdo se tam přes ty tančící lidi snažil upéct špekáček, ale jeho akce skončila krachem. V kruhu byla i Dága a nenápadně se snažila dostat buď k Martinovi nebo k Žílovi. Podařilo se jí to, ale Žíla jí nechtěl chytit za ruku. Neměl kam utéct. Proto se mocně odrazil a z místa přeskočil plameny. Za ním pak začali skákat i další lidé. Dága tam stála a neměla odvahu skočit přes oheň.
„No tak Dágo, skač!“ pošťouchl jí Martin.
„Ne! Nech mě!“ odsekla.
Možná to byla náhoda, možná její gramlavost nebo opilost. Chtěla se otočit a uraženě odkráčet, ale nějak se jí zasukovaly nohy o haluz, co čekala na podpal vedle ohně, a už se začala nebezpečně naklánět na stranu s ohněm. Všechno bylo zpomalené, ale přitom tak rychlé. Martin se ji snažil zachytit rukou, ale prostě na ni nedosáhl. Viděl jen její vyděšené oči a tělo, které nevyhnutelně padá přímo do plamenů. Později si uvědomil, že křičel. Neměl ji sice rád, ale tohle nebyl důvod proč ji nechat umřít.
Žuchla do hromady rozpáleného popela a kousků hořícího dřeva a rozdmýchala jiskry, které se rozletěly do stran. Všichni okamžitě vystřízlivěli a chtěli ji vytáhnout a oheň na ní zadusit.
Ale stalo se něco, co je zadrželo. Dága začala pištět. Ale ne jako holka, ale jako nějaké nechutné zvíře. Piskot stále zvyšoval tón. Lidi se chytali za uši a kroutili se do podřepů. Ona v tom ohni narovnala všechny končetiny a začala se zvedat z ohně. Nebylo to zvedání člověka. Ona se vznášela a stále ječela. Byla asi metr nad zemí ve svislé poloze. Plamínky jí plápolaly na oblečení. Byla cítit vůně pečeného masa. Přestala pištět. Měla zavřené oči. Nehnula se. Jen tam tak visela. Ostatní pokukovali po druhých, jestli někdo neví o co de. Přibližovali se k ní . První odvážlivci natáhli ruku. Šáhli na ní. Nic zvláštního. Zkoušeli ji za nohy zatahat, jestli nespadne dolů. Byli jako zvědavé zvířátka, které se začali čím dál míň bát. Zkoumali, proč nepadá a jestli je vůbec ještě živá. Nehýbala se. Nedýchala.
Ale Dága, nebo co to bylo, sebou najednou škubla, vyvalila oči a začala ječet mnohem strašnějším hlasem než předtím. Ten zvuk se šířil celé kilometry daleko, ale i tak blízko, že jim zalézal pod kůži, do kosti a hlavně se navždy každému vryl do paměti.
Uskočili a ona...
...udělala jednoduše PUF.
Rozpadla se na černý popel a ten se pomalu snášel k zemi.
Všichni stáli a zírali. Hudba dohrála, vzduch se ochladil, začalo svítat, někteří si sedli, pak seděli všichni.
Seděli kolem vyhaslého ohniště a ještě stále jim nedocházelo, co se včerejšího večera stalo. Hleděli na šedý popel, který neznatelně sálal teplo. Nikdo nic neřekl. Jen tak seděli a přemýšleli. Ten včerejší večer si stále znovu a znovu přehrávali v hlavách jako film. Problém byl v tom, že to nebyl film... |