Teplý červnový večer. Středa. Špatně prosperující rekreační středisko, několik chatek obsazených. Malá hospůdka, uvnitř se útulně rozlévá žluté světlo, venku se teprve smráká. U Maminky. {To kdyby světlo nestačilo.} Dnes večer skoro prázdná.

"Co chceš, dyť je teprv středa," povídá hospodský znuděné servírce, " počkej v pátek, to tu bude narváno, že si nesedneš."

"Možná až pořádně začne sezóna..."

"Nebo až přidou vyplaty a duchod." Zazubí se děda v kárované košili, bard zdejších usedlíků. Pod lehkými plátěnými kalhotami skrývá svůj triumf, dřevěnou nohu.

"Dáme eště jedno dědo?" chopí se hostinský příležitosti. Že ses ozýval. Oběma rukama svírá prázdný krygl.

"Za chvilu, eště mam." Hospodský mávne rukou. Ten to zas natahuje.

U vedlejšího stolu sedí pár. Starší manželé. On neurčitě hledí před sebe, ona se mu věší na rameno a v pravidelných intervalech šeptá: "Poď už domů."

"Eště panáka Vlastíku?" Kývne hlavou.

"Poď už..."

"Dyť už du." Kopne to do sebe.

"Mám ti to připsat na účet Vlastíku? A kdy to přideš zaplatit Vlastíku?"

"Zitra."

Servírka zívne. "To tu budem sedět kvůli těm dvěma?" Kromě dědy zůstává jen odbarvená mamina s malým kloučkem, olizujícím prázdnou sklenku od Coca Coly.

"Eště něco pro malého mladá paní?" Mladá paní...podrážděně zavrtí hlavou. Copak musí být každá třiadvacítka s děckem mladá paní?

"To je Barunka, od nás," ozve se děda, "viď?"

"Hmm."

"Hezká holka z tebe vyrostla." Kouká jí na prsa. Přísahala by, že kouká. Že jsem si brala tu pitomou halenku. Sahá po pivu, aby zabránila jeho pohledu.

Otevřou se dveře. Všichni přítomní se zájmem vzhlédnou. Vysvobození. Pětice mladých lidí v dobré náladě. Nadité peněženky a chuť se bavit. Hospodský si mne ruce. Blondýna doufá, neví v co. Děda se marně snaží udržet její roztěkanou pozornost.

"Heleď co mám." Nadzvedne nohavici.

"Já vím pane Štrbák, já už jsem vaši dřevěnou nohu viděla." Shovívavě se usměje. Noha však zaujme chlapečka. Něco takového ještě nikdy neviděl.

"No, poď si klepnout..." láká ho stařík. Dítě neodolá. Široce otevřené oči a chvějící se prsty. Chvíle napětí.

"Víš jak sem k ní přišel?" Vrtí hlavou. Děda se dá do povídání. Barbora zakoulí očima, od svého dětství už tu historku slyšela nejméně pětkrát, pokaždé jinak. Baron Prášil. Chlapec je však příliš malý na to, aby ho morbidní historky dokázaly upoutat na dlouho. Všimne si, že nově příchozí mají s sebou psa. Velkého Německého ovčáka s červeným šátkem kolem krku.

"Ahoj," pozdraví malého zvědavce majitel, pěkný černovlasý kluk, "to je Bára."

Chlapec se pošimrá na nose, bojí se přiblížit. "Moje maminka je taky Bára." Špitne.

Blondýna kývne. "Ahoj." Klopí oči. Je moc hezký. Tři dívky, které ho doprovází, na ni vysílají výhružné pohledy. Tři jsou až dost. Ovšem do hry vstupuje také náhle ožilá servírka. Vilné pohledy a nacvičené úsměvy.

"Co to bude kapitáne?" Trapná. Trojice nesouhlasně vrtí hlavou, jsou hezké a nesympatické. A co já? Po druhém pivě ospalé oči. Velká prsa. Rozhlédne se. Bezkonkurenčně. A capart na krku.

"Dáme ruma Ondro?" Ozve se pánská posila týmu. Nenápadný.

"Pětkrát pivko a rum." Poručí krásný.

"Ja bych rum neměla, mně by pak z toho všeho bylo asi hrozně blbě." Upejpá se tmavovláska.

"Ja taky nechci." Přidá se k ní druhá {holka s šátkem v krátkých vlasech a nepříjemným chichotem}.

"Vy jste sračky." Vrtí hlavou nenápadný.

"Takže pět piv a třikrát rum?"  Obrátí se  na zbývající dívku, pihatou zrzku, "kapitán". Ta přikývne.

"A co si dáš ty?" Chlapec se mezitím odvážil přijít až k feně a opatrně ji hladí po hřbetě. Tázavě vzhlédne. Máma krčí rameny. Souhlas?

"Colu."

Dívky vytuší, kam míří Ondrova přízeň. "A jakpak říkají tobě?" Zeptá se jedna a snaží se působit přívětivě. Chlapec mlčí. "No tak," pobídne ho máma, "pověz paní..." a mstí se tím divným slovem.

"Karlík" Žblebtne nejistě.

"Karlík? To je...zvláštní."

Barbora nechápe. "Proč?"

"Že neznám moc malých dětí, kterým by se dneska dávala takováhle jména, taková zastaralá." Nikdy nad tím takhle nepřemýšlela.

"Náhodou," hlásí se o slovo tmavovláska, "je to hezké jméno. Karel Kryl..." Bez reakce.

"Kdybych měla syna jménem Karel, což je nepravděpodobné, určitě bych mu neříkala Karlík," uvažuje první, "možná Kája."

Zrzka se tvaří povzneseně. Nad všechny Karlíky a jejich o samotě se opíjející matky, nad všechny hloupé kecy, nad všechno. "Pijem?" Ptá se, jen co sklenice přistanou na stole.

Karlík cucá svou colu, děda si konečně objednává další pivo a parta rozebírá nějaký film. Barbora poslouchá. Ten film jsem viděla. Jásá. Zrzka řekne, že to byla kravina a ostatní se k ní přidají. Ondra neříká nic a pozve Barboru ke stolu.

Tmavovláska mete blesky, dívka s šátkem vzdychá. Zrzka se tváří lhostejně. Kouří. Ondřej se rozpovídá o knize, kterou nikdo jiný nečetl, ale vypraví poutavě a všichni poslouchají. 

Překlene se desátá hodina. Ondřej vytáhne sáček s trávou. "Dáš si s náma?" Barbora přizná, že to ještě nikdy nezkoušela. Všichni se smějí.

"Šéfe, že jim to dovolíte, tahat tady takové svinstvo. Tohle byla dycky slušná hospoda." Hromuje děda.

Hospodský mávne rukou. Radši tihleti, pijí rychle, objednávají si i tvrdé, než děda, který tu dvě hodiny pocucává jedno pivo. Barbora cítí, jak ji cuká v koutcích.

"Ste normální?" Plácne každou chvíli tmavovláska. Nikdo nechápe.

"Karlík vlastně vůbec není můj." Řekne Barbora náhle a překvapí tím i sama sebe. Ospalý Karlík se k ní vší silou tiskne a povída: "Maminko, kdy už se vrátí babička?"

Dvě dívky se pohrdavě zasmějí, třetí je na záchodě.

"Ty se za něj stydíš, nebo co?" Zaútočí krátkovlasá. Barbora vrtí hlavou. Myslí na dědovu dřevěnou nohu. Že je to něco, na co láká pozornost, čím se naoko chlubí, ale přitom by ji určitě raději neměl. Ale Karlík přece není dřevěná noha... Chce se jí brečet.

Ondra se tváří přátelsky. "Co je s jeho tátou?" Pokrčí rameny. Řekne, že to byl taky Karel.

"Moje máma mě taky vychovávala sama, neznám obdivuhodnějšího člověka." Usměje se Ondřej povzbudivě. Barbora znovu pokrčí rameny. Myslí na "svého" Karla. Jak tady před lety oslavoval maturitu, jak na něj příští rok ve stejnou dobu čekala s malým Karlíkem v kočárku. Jak už ho nikdy neviděla.   A to nebyl ani tak hezký {uvědomí si s pohledem na Ondřeje), ani jí nevyprávěl o knihách. Řekl jen, že je Karel a jestli s nimi nepůjde na chatku. Poslední mejdan, jeden z prvních.

"Tak panstvo, zavíráme." Rozhodne se hospodský po jedenácté hodině. Dneska už z toho nic nebude. Dívky ještě trochu protestují. Marně.

"Nechceš ještě s náma na chatku?" Nabídne jí před hospodou Ondřej. Barbora vytuší, že spíše ze zdvořilosti, odmítne.Stejně by nešla.                       Nenápadný odběhne zvracet. Krátkovlasá kolem něj poskakuje jako divoženka a škodolibě se směje: "Sám seš sračka."

"Tak zas někdy ahoj..." Zní ji to v uších jako dejavu.

"Ahoj." Sevře usínající dítě v náručí a zaplaví ji vlna něhy a  lítosti. "Ty můj koloušku bezbranný, ty moje lásko jediná..." Šeptá mu do malého ouška. "Zítra si zajedeme někam na výlet. Zítra si všechno vynahradíme."

Ve tmě doznívá klapot dědovy dřevěné nohy.