|
A přišel soumrak. A ten soumrak divně tížil. V tu chvíli jsem měla v hlavě tolik věcí, tolik myšlenek, až tam nebylo nic. Rozhodla jsem se jít ven, vstříc ledu a mrazu. Rychle jsem se oblékla a šla.
Rozhlížela jsem se kolem sebe, bylo mi jedno kam jdu. Stačilo, že jdu. Cítím mráz – tak ledově čistý, vzduch skoro cinkal. Všechno bylo tak čisté a prosté.
Sestoupila temnota. Byla všude. Nebylo místa, které by se jí vyhnulo, které by uniklo. Temnotě neuteče nikdo a nic. A nikdy…
Nebyly žádné hvězdy. Jen měsíc v úplňku. Po holých polích pouštěl své světlo. Světlo, které bylo chladné, bledé, smělo jen do míst, kam ho pouštěla temnota. A k tomuto světlu, jako ruce vztahovali stromy své větve a upínali se k němu. Prosili – sestup! Úsvite, přijď.
Ale byla noc. Ledová, neoblomná, bez citu – a přece milosrdná. Ukrývala slzy, které se v pramíncích spouštěly, až dopadaly na zem. Skrývala slzy, které sama zvala ven – z nitra.
Šla jsem poli a sníh křupal pod nohama, občas vítr zazpíval svou tesknou árii – plakal se mnou.
Pláč byl úlevou a úleva štěstím – a štěstím bylo odhalené, mrazem utěšené nitro, skryté tmou. Chtěla jsem se už vrátit zpět, když začalo sněžit. Sněžilo prudce a vítr už nezpíval, ale kvílel a vztekle řval. Srážel stromům jejich ruce vztažené k nebi.
Neviděla jsem na cestu, neviděla jsem nic. Všude kolem se rozprostřela temnota – bílá, krutá temnota. Skrčila jsem se ke stromu a čekala… Úsvite, přijď!
A až přijde úsvit – přinese úlevu? A když ne on, kdo? Úsvite, sestup. Rozevři náruč, rozžehni slunce a očisti naše temné duše. Utěš naši bolest a bídu. Přijď… |
