Zmáčený deštěm v preludiu dávna,

na hromadě smetí, světských potěšení.

Malověrný, múzou obšťastněný,

tak nízko a přec v oblacích.

 

To jezdci na koních pohladili ráno,

netečně, v espritu dějin vmalovaných do knih.

Čteny tisíci zraky, viděny jedním párem očí,

zraněných sluncem, milující noc.

 

A nad tím vším, v pochodu rozšafného starce,

polykač ohně, nádeník kletby,  kosič mladých klasů,

já, můj stihomam a smrt teď ruku v ruce jdou

                                                             - přátelé z nejvěrnějších.