Brzkými ranními hodinami zaplněnými přítmím, protrhaným žlutými pouličními světly, která tvoří naoranžovělý nádech, se nese pro obyvatele nezvyklý tísnivý klid. Noc zvolna doznívá.

Lidé spí a ticho narušuje klopýtavý zvuk železnice, ozývající se z dálky, a nesmělý brukot osamělého motoru působí tak fantaskně, že víc ukolébává než vyrušuje.

Muž ve své posteli těžce oddychuje. Hrdlo se mu zužuje a vysychá. Než se probere, zdá se mu o kravatě, jak si ji ve spěchu moc utáhl. Zvedne se z postele a natáhne ruku po sklenici. Voda nezabírá a chudák si uvědomuje, že se dusí. Otáčí se kolem sebe, hledá pomoc, ale nikde nikdo. Mrtvolně tichá atmosféra. Muž propadá panice. Roztrhává noční košili, nevšímá si knoflíků. Už nemůže dál, ztrácí sílu. Kácí se k podlaze a jeho polonahé vlhké tělo dopadá na měkký béžový koberec. Nejhorší ho teprve čeká. Cítí sílící tlak z útrob. Oči povylézají.

Muž křečovitě otevírá ústa a chce vykřiknout. Nedaří se. Noční klid zůstává jediným svědkem posledních škubů nervového systému. Doopravdy? Nebo se díval ještě někdo další?

Už brzy si tyto otázky bude klást detektiv Pert. Zatím ani netuší, co mu den uchystá a rutinně uléhá do postele v osm ráno. Jeho zvláštní režim není jediným důvodem, proč bude případ dán právě jemu. Detektiv dokáže zázraky. Přesto je na policii více trpěn, nežli vychvalován za své pracovní výkony. Zásadně pracuje jen o nočních směnách, což mu znemožňuje jakékoliv výslechy smrtelníků. Neexistuje moc lidí, které potěší návštěva vrhající otazníky po půlnoci. Ovšem i takové rozmary by úředníci přetrpěli, kdyby se dočkali úspěšnosti při řešení případů. Jenomže Perth se projevuje ledabyle nejen v papírování, nejhůře ze všeho detektiv obhajuje své úsudky. Většinou, když přivádí zločince v želízkách nemá jediný důkaz pro jeho zatčení. Zkuste vysvětlovat před novináři, proč byl zatčen ten a ten, když ani sami nevíte proč. Řeknete jim, co řekl Perth („Musíte věřit v můj instinkt… “ nebo jindy: „Měl jsem takové tušení… “)  a media udělají poprask.

Ale čas ukázal, že detektiv se v úsudku zatím nikdy nespletl a běžní detektivové brzy dokázali zajistit dodatečné důkazy proti zadrženému. Zkušenosti velí věřit v Perthův úsudek. U policie je detektiv chápán spíš jako řešitel (úloh), který přinese výsledek, ale postup si nechává pro sebe. Nemůžete se divit, že mluvčí a nadřízené to štve.

V čem je případ mrtvého muže na béžovém koberci tak speciální, že si vyžádá Perthovu účast, přes všechny neduhy, které s sebou řešitel přináší ? Zdá se být přímo vhodný pro oblíbený verdikt „sebevražda“ a šup s ním hluboko do archívů, kde se nadobro ztratí. Prošlo by to, aniž by se jakkoliv zatížila mysl policejních mozků. Bohužel (pro veřejné činitele)se to už takhle řešilo. Pětkrát! Podobné náhodné úmrtí se přihodilo celkem pětkrát, než chlapcům docvaklo, že o „sebevraždě“ nebo „náhodném úmrtí“ nemůže být řeč. Od té doby se obdobná smrt přihodila ještě devětkrát. A máme případ.

 I když se všichni snažili vše ututlat, noviny to vyšťouraly. Větší města propadají panice. Nikdo nic neví. Čtrnáct mrtvých v pyžamu, a z pokojného spánku se stalo noční drama. Lidé teď raději nespí a dívají se z oken do naoranžovělé tmy. Přirozeně se děsí klidu (pro měšťáky tolik nezvyklého) a k tomu teď ještě nezastavitelného vraha!

„Náhoda to nebude.“, říkal si pro sebe čerstvě vyspaný řešitel nad dokumentací v sedm hodin večer.

„Ti lidé nemají nic společného, jako bys hledal, co spojuje slona a sněženku.“ přidal se hlas zpoza jeho ramen. Patří kolegovi, který byl poslední na řadě, než se případ dostal k Perthovi na stůl.

„Víš co je nejzvláštnější?“

Řešitel netušil, co by mohlo být ještě zvláštnějšího, nedokázal si nic představit (nic, co by pokládal za reálnou zvláštnost).

Zazvonil telefon a oznámil patnácté úmrtí. Polonahý muž skácený na béžovém koberci. Detektiv si mohl všechny kurióznosti prohlížet na vlastní oči přímo na místě o pár chvilek později.  

Vedle zpoceného křídově bledého těla s vykloubenou spodní čelistí ležela v rudé kaluži na béžovém koberci hromádka. Sotva než si stihl Perth v duchu položit otázku „co to k sakru je?“, přivolaný lékař spustil: „Díváte se na slezinu, užitečný orgán. Určitě vám neunikl ten detail. Pokud byste se chtěl zeptat, a že vím na co se budete chtít zeptat, tak vám rovnou říkám: nepřipadá v úvahu!“

Perth se opravdu chtěl ptát, ale už podruhé ho patolog předběhl, ještě dřív než se mu myšlenka dostala na jazyk. Všichni v místnosti se dívali na naprosto nepoškozené tělo. Nikde známka po řezu, rance nebo jizvě. Žádné vniknutí do tělesné schránky nebylo patrné a že by mělo, když někdo vyjímá orgány! Při pohledu na mrtvého muže se tedy celkem logicky naskýtá otázka: „Je možné vytáhnout orgán skrze ústa?“

Řešitel se dlouze zadíval na vzniklou situaci; hledal jakoukoliv možnost a když sám na nic nepřicházel otočil se opět na přivolaného lékaře: „Jak si to vysvětlujete?“

Patolog znejistěl, i když při své zrychlenosti otázku předpokládal a snažil se přijít na nějakou solidní odpověď, musel konstatovat, že nemá ani nejmenší tušení.

„Z jakého důvodu tedy má ústa tak nepřirozeně rozevřená?“ pokračoval detektiv ve snaze vydolovat alespoň nějakou informaci.

„Z bolesti, z křeče? Mohu se jen dohadovat. Podívejte se, bledý je, protože vykrvácel. Pět minut po odebrání orgánu odumřel mozek na nedostatek kyslíku – což znamená smrt. Víc nevím.“

„Jak si můžete být tak jistý, na co zemřel, bez pitvy?“ zamyslel se Perth.

Patolog kmitavě poplácal detektiva po rameni: „Patnáctý případ, patnáctý!“a trhanými pohyby odešel.

„Hmm… nemáš rodinu, nikdy ses neoženil, samotář, tak jak se ti to stalo? Jak ti štrachali v břichu? Umíral jsi sám a potmě, nebo se někdo díval na tvojí agonii?“ zadíval se Perth na mrtvého a pálil na něj v duchu jednu otázku za druhou.

„Nikde žádná stopa po násilném vniknutí. Pachatele jsi mohl znát a nebo se k tobě dostal stejně jako do tvých dutin: bez jediné známky přítomnosti. Žádné otisky, žádné předměty, žádné vodítko.“ pokračoval. „Ale kdo by to dělal? K čemu někdo neslyšně vraždí lidi, vyjímá jim orgány, aniž by poškodil tělo a všechno zanechává na zemi vedle mrtvých. Co to může člověku přinášet? Vždycky je důvod!“

„Tohle nemůže dělat člověk!“  rozčílil se policista stojící u vchodu do bytu a Perth si uvědomil, že uvažoval nahlas.

Přesto ho horečný výkřik přivedl na myšlenku. Hned, jak se od kolegy v kanceláři dozvěděl o „zvláštnostech“ případu, pomyslel právě na tuto možnost. Okamžitě ji však zapudil („To by bylo pod jeho úroveň.“). Jenomže je to jedinou odpovědí, která by dávala smysl. On je schopen takových věcí! Brzdí ho jen vlastní kultivovanost, ale co když všechno zahodil, jen aby dosáhl svého. „Byl by toho schopen?“ zamýšlel se Perth.

Raději se otočil na „kamaráda“, jak řešitel nazývá mrtvé. Ještě neřekl všechno, co má na srdci. Detektiv k němu pomalu přiložil obě ruce a zatajil dech. Pokoušel se ucítit otisk aury vraha.

„Přece jenom jednu stopu zanechal.“ Usmál se, že se vrah přepočítal v jeho možnostech. Na delší dobu to byl poslední záchvěv radosti detektivovy mysli. Okamžitě mu došlo, co to znamená a upadl do chmur.

Perth bojuje se svým osobním zlem. Po matce zdědil vášeň pro podivná učení a citlivost na mimosmyslové vjemy. V pubertě studoval různé rituály a všelijaké šamanské a čarodějnické spisy. Věří v spirituální moc a jak se v minulosti ukázalo, ani on není magii lhostejný. Menší nepozornost, chybka,

 o které se dodnes může jen domýšlet, a svět narušenému mladíkovi nadělil dárek v podobě čehosi, co si ho chce podvolit. Sám nerozumí podstatě problému, ovšem ví, že si stvořil zarputilého nepřítele bez masa a kostí, který má své plány s jeho osobou. Už mnohokrát zapochyboval v jeho existenci a doufal, že se jedná o přelud, o výplod prchlivé mysli, ale pokaždé se přízrak dokázal natolik silně ozvat, že jeho pochybnosti byly tatam.

Detektiv už zapomněl, co všechno předcházelo vytvoření přízraku, a proto nemá šanci se ho jakkoliv zbavit. Hrátky s magií ho stály hodně a jednou z nejcennějších obětí na oltář vědění byl zdravý rozum. Za svého lovce by však dal ruku do ohně. Změnil mu celý život.

Vytvořil si pevný řád pro život. Přesně rozplánovaný denní režim, který musí striktně dodržovat, jestli chce přežít.

Lidská mysl je během spánku náchylná, vjemy přenáší do snu, do vnitřního světa. Noc zase dává sílu přeludům a proto si Perth převrátil život na ruby. Ve dne spí a v noci pracuje. Postupně se seznam rozrostl o plno dalších detailů, které ho vesměs chrání před nevyzpytatelnostmi, které by ho donutily vrátit se do lidštějších kolejí. Není příjemná osoba. Ženy ho nemůžou pochopit, proto si je zakázal a snaží se je odhánět nevrlostí (opačné pohlaví neví, co si má myslet). Přátele nemá, mohli by po něm něco chtít a to nepřipadá v úvahu. Sám od sebe chce až moc.

Detektivovi se rychle střídá úsměv na rtech s vráskami na čele, když pomýšlí na přízrak jako na viníka. Nalíčil na detektiva jeho osobní lovec past, pro kterou se neštítil vraždit? Jiná odpověď neexistuje. Ale proč probůh? Proč by se po tolika letech neváhal ušpinit? Čas ho rozhodně netrápí, takové formy existence mají trpělivost…

Řešitel nechává za zády zhroucenou siluetu na béžovém koberci a v hlavě spekuluje kolem výsledku. Nasedl na svůj moped a řítil se zpět na stanici. V duchu probíral vzniklou situaci. „Pokud ho nezastavím, bude vraždit dál. Znamená to, že si dal ultimátum? Já nebo všichni ostatní? Jak mu můžu čelit?“ vznášel nové a nové otázky, když jel po osvětlené vozovce.

Zemřeš!, ozvalo se z každé strany, jakoby tisíce lidí naráz vykřiklo to samé.

„To každý… “ pomyslel si Perth.

Nemysli si, že smrt je konec! Stane se ti počátkem muk!

„Co ti udělali ti lidé?“

Nic

„Proč museli umřít?“

Nemuseli, ale umřeli.

„Jsem tak dobrý, že ses uchýlil k rukojmím?“

Perthovi kolem uší sviští vzduch a slabý motor mručí v ustáleném rytmu udávaném dvěma válci, nic víc.

Najednou zpoza zad, jakoby někdo seděl na sedadle pro spolujezdce, zašeptal detektivovi do ucha: Ne každý má k papírům vztah jako ty… Všechny případy jsou stejné…

Až na jeden...

Perth věděl, že bytost bez těla nejde nijak stíhat za své zločiny (i když si to přál) a jediným způsobem, jak najít cokoliv rozumného, je hrát lovcovu hru. Ještě nikdy nic podobného nevyhrál, ale ani neprohrál - věděl, kdy přestat. Otázkou zůstává, jestli do hry vhodí jako žeton život, aby ochránil další.

Na stanici si pozorně pročítal spisy všech patnácti vražd. Strávil nad tím zbytek večera, ale objevil postupku.

Jak mu bylo řečeno, jeden případ se lišil – hned první.

V důsledné zprávě se dočetl, že na místo činu se snažil dostat muž jménem Rudolf Novotný, pod záminkou, že bydlí s obětí. Žádný spolubydlící nebyl hlášen a nikdo z baráku, kde se vražda udála, ho neznal. Detektivovi bylo hned jasné, že nejde o náhodu, ale stejně tak chápal, proč se o něj dále nikdo nezajímal. Evidentně nevypadal jako někdo, kdo dokáže vyříznout orgány bez řezu. Perth si stihl ještě najít jeho adresu a informovat se. Případ nabyl nového rozměru. Našel se motiv.

O půl dne později, jakmile se Perth probral ze spánku, zajel na připravenou adresu, k prvorepublikovému zatuchlému činžáku, poblíž Nuselského mostu. Klima čtvrti je poznamenané vědomím, že nad nimi to taky žije a oni jsou jakýmsi podsvětím, kam míří všichni sebevrazi se svým zoufalstvím.

Perth se ze zatuchlého schodiště co nejrychleji přesunul do bytu pana Novotného. Detektiv byl ochotně přijat do bytu přeplněného všelijakými dřevoryty a soškami z Australské buše, aby se vzniklá situace neřešila na chodbě.

Rudolf se choval velmi nervózně, pálil jednu cigaretu za druhou, a roztřepanýma rukama starého alkoholika zápasil s každým šlukem.

Měl své důvody a řešitel o nich věděl své. Před půl rokem se oženil s historičkou (a hysteričkou). Z údajů lze pochybovat o jeho čiré lásce, ale ne o jeho povaze – zachoval se jako chlap – ženit se musel. Novomanželské štěstí vydrželo překvapivě krátce. Stala se nehoda, vzniklá z náhlého záchvatu nepředvídatelné hysterie (svoji roli sehrála nenabitá baterie mobilu) a Rudolfova choť leží dodnes v nemocnici udržována v umělém spánku. Těhotná se dostala na seznam čekatelů na orgán – slinivku. Celá věc je složitější: lékařský zásah může zabít dítě, bez něj by matka nepřežila. Zkráceně buď dítě nebo ona. Pan Novotný stojí před těžkou volbou.

„Můžete mi povědět, jak jste se objevil ve vyšetřování úmrtí před měsícem? Prý jste se vydával za spolubydlícího.“

Rudolf, složitě potáhnul z cigarety (filtr se nějak nemohl dostat mezi rty), chvíli mlčel a nedýchal, jelikož nevypustil obligátní obláček.

„Potřeboval jsem vědět, co se tomu chlápkovi stalo.“ Odpověděl zamyšlen a na tvář se mu vepsala spokojenost s odpovědí.

„Znal jste ho snad?“

„Dřív. Podvedl mě, kdysi. Dlužil mi prachy. Chtěl jsem je zpátky, ale když jsem přišel, byli jste tam… vy,“ zahleděl se z okna na šedý pilíř mostu stoupající k nebi.

„Trošku nešťastné. Víte co se mu stalo?“

„Ne.“ Rudolf se stále díval z okna a zarputile bojoval s cigaretou.

„Ležel na zemi, vedle něj slinivka. Trošku nešťastné; vrhá to na vás špatné světlo. Slinivka celkem frčí… hlavně ve vaší rodině.“

„Myslíte, že jsem někomu vykuchal orgán, skočil si pro sváču, a když jsem se vrátil, byli jste tam vy? Ani nevím, kde člověk má zatracenou slinivku!“ Vystupňoval hlas a upadla mu cigareta z rozklepaných prstů.

Detektiv z jeho chování vytušil nejistotu. Znamenat mohla jedině to, že muž si není vědom, co se oběti skutečně stalo. Nevěděl, že mu někdo odebral orgán a přitom ho ani neškrábl. Kdyby tušil o této skutečnosti, choval by se jinak – suverénněji, protože přece člověk normálně neprochází kůží a svalstvem.

„Uvědomujete si vůbec, co by znamenalo, kdyby manželce transplantovali orgán?“ Zajíkl do vzduchu pouze řečnicky, sám chtěl pokračovat po krátké pauze, během které mohl Perth zarytě přemýšlet, co by to znamenalo. Divadélko si Novotný připravoval od okamžiku, co detektiva zmerčil.

„Umřelo by vaše dítě.“ Konstatoval řešitel.

Rudolf se otočil od okna a podíval se detektivovi do tváře. Marně hledal oči, což vylučuje registrovat, jak zapůsobil na detektiva. Perth má vrozené nadání postavit se na místa, kde mu obličej z velké části překrývá stín.

„Pravděpodobně.“ Zakýval Novotný hlavou.

„S manželkou jich ale můžete mít ještě spousty.“

„Oženil jsem se s ní, protože otěhotněla, nemiluji ji. Nejsem žádná supr partie a tohle je možná moje jediná šance. To dítě je jediná věc, co drží manželku u mě.“ Rudolf se odvrátil opět zády, jako by se styděl.

Perth mlčel.

„Myslím, že žena je ráda za svůj čas pro poslední snění. Rozhodla by se stejně.“

„Budu muset jít.“ pronesl detektiv otráveně.

„Jo jo, jděte chytat vrahy.“

Detektiva nasedajícího na moped sžíralo tušení, že Novotný se v tom máchá víc než říká. Uvažoval, jak by do vražd mohl být zapletený. Spřáhnul se z lovcem, upsal se mu jako ďáblovi? Mohl by mít ještě plno dětí, opakoval si stále dokola. Lovec i Rudolf, oba v tom mají své prsty. Jen zjistit, kde a jak. Zkoušel si zopakovat krátký rozhovor s Novotným. Něco se mu tam nezdálo – v jednom okamžiku měl šimrání u žaludku, což znamená, že se mu na milivteřinu něco připomnělo. Nemiluje ji, ale dítě. Raději dítě – dítě je jistota. Manželka je ráda za narkózu a rozhodla by se stejně. „Ne! Slovo narkóza nepoužil! Říkal čas pro poslední snění. Hmm, co mi to připomíná?“ zamýšlel se, náhle prudce zajel k chodníku, otočil se a co jen mu slabý motůrek dovolil, uháněl zpátky.

Držel prst na zvonku tak dlouho, dokud zhrzený muž znovu neotevřel.

„Co je? Něco jste zapomněl?“

„Čas snění?! Říkal jste čas snění!“ Vyhrkl Perth.

„Vy to znáte?“ Zbledl Rudolf.

„Jedem!“ Zakřičel detektiv.

Za patnáct minut stál nad paní Novotnou. Spala klidným spánkem, napojená na přístroje podobné mučícím nástrojům, než čemu jinému.

Perth zpomalil dech, slyšel odeznívající tlukot srdce. Dotkl se Novotné.

Svět se rozlil, jak sklenice vody. Stěny a stropy se vsákly do země. Ztratil se život. Barvy se rozfoukaly jako nepříjemný pach ve větru. Zůstal jen kontrast. Černo a bílo. Perth nebyl ničím, nic neznamenal, jen pohled. Z nekonečné roviny, podobné klidné vodní hladině se vynořovaly siluety, stojící na dvou končetinách s příšerným držením těla. Hlavy níž než ramena. Kulatá záda poukazovala, že bytosti nosí na bedrech neskutečné zátěže. Předlouhé ruce se jim téměř pletly pod slabé nohy. Protahovaly se na tento svět a opět mizely. Plahočily se a nesmyslně bloumaly.

Detektiva přepadla tíseň. Pustil ruku paní Novotné a zhluboka se nadýchl. Se zakrveným mozkem se vracela realita, jakoby někdo hodil plechovku s barvou o zeď a celý známý svět se vrátil i s udiveným obličejem pana Novotného.

Zbledlý Perth se smutně podíval po roztržité tváři Rudolfa a zasyčel: „Vy jste to celou dobu věděl!“ Na Novotného dolehla vina.

„Čas snění.“ Utrousil detektiv a zavrtěl hlavou, ještě včera by nevěřil.

Čas snění je stará legenda aboriginálů, pojednávající o vzniku světa. Vypráví se v ní, jak se utvářel svět než přišla řada na lidi. Kdysi byla jenom rovná zem. Na ni vystupovaly bytosti a utvářely prostor. Některé se přerodily ve floru, jiné ve faunu. Chodily po světě ve své nové podobě, dokud neuznaly, že jejich čas už vypršel. Bytosti odešly, ale zanechaly na zemi své podoby a s nimi i kousky jejich duší.

Už jen málo dalších si vypráví, kam se bytosti uchýlily. Vrátily se do svého paralelního světa, stejného jako každý jiný, než se na něm začnou vyskytovat. Ve světě, kde žijí, nezanechávají své alternativní podoby, jsou tím, čím jsou. „Představoval univerzální klíč k upravování všech ostatních světů. Kdo by se do něj dostal, dokázal by manipulovat s naším světem, jak by se mu zachtělo,“ píše se v překladu tajných duchovních textů, sepsaných australskými domorodci.

„Nikdo by mi nevěřil.“ Opakoval si pro sebe Rudolf, mezitím co řešitel v hlavě domýšlel všechny detaily. Nebylo třeba, Rudolf se rozpovídal: „Chcete vědět, co doopravdy vím? Znám legendu o Čase snění, žena jí byla přímo fascinována a zvlášť, když se dozvěděla i o druhé části. Všechen čas zasvětila studování a popisování mýtu, než se stalo to strašné neštěstí a dostala se nejdříve do komatu a nakonec ji začali udržovat v umělém spánku.“

Jednou v noci,“ pokračoval, „se mi zjevila ve snu. Nadšeně mi vyprávěla, že na všechno přišla. Rychle řeč stočila na to, co se chystá udělat, na dealera, který ji prodával různé drogy, po kterých se dostávala do transu. Podvedl nás a ona s ním neměla žádný soucit. Měl jsem jí přinést jeho slinivku. Ale… nemohl jsem. Když jsem tam přišel… prostě to nešlo – otočil jsem se přede dveřmi. Nemám žaludek na takové věci. Už jsem se vracel domů, když jsem si dodal odvahy. Už jste tam ale byli.“

„Proč neuzdravila sama sebe?“ poškrábal se Perth.

„Není si jistá, jestli to nebude mít vliv na její vědomí. Nechtěla nic víc, než se vrátit mezi živé. Ve snech mi  brečela, že ji šikanují. Je jasné, že mezi ně nepatří. Zuřila a nadávala mi do slabochů. Říkala mi o dalších tělech. Ignoroval jsem ji. Doktoři mi prozradili, že buď ona, nebo dítě a já se rozhodl pro dítě. Vybral jsem už i jméno. Jestli to bude holka, pojmenuji ji po matce – Emily.

Žena mi ale vyhrožovala, že nikdy nepřestane, prý zabije všechny, když jí nepomůžu. Bál jsem se. A najednou se objevíte vy.“

„Uvažoval jste někdy o tom, že když ji odpojíte od přístrojů, tak poklidně umře a duše se dostane tam kam patří?“

„Jenže co dítě?!“ Rudolf se po hlase změnil v dosti agresivního otce (fyzicky zůstal stejnou rozklepanou troskou).

Perth stál před rozhodnutím. Budou umírat další, kvůli nenarozenému dítěti, které obětovává i jeho matka, nebo ne? Má cenu dávat životně důležitý orgán člověku, který patnáctkrát zabil? Proč oživovat vrahy.

Detektiv pohlédl na Rudolfa: „Možná se ještě podaří dítě zachránit v nějakém inkubátoru.“ Pak se otočil a šel nařídit okamžité odpojení. Doktory svým odznakem rychle přesvědčil o právech, které neměl.

Vracel se na motorce domů a v chladném ranním vzduchu vnímal z dopravy pouze rozmazaná světla. Trápilo ho, proč mu jeho největší nepřítel pomohl.

Myslíš, že jsem ti pomáhal? Otravovala nás…

Myslíš, že jsem ti pomáhal? Zabil jsi ji a neměl jsi ani nejmenší právo, nikdo ji nesoudil, ale teď za to budou soudit tebe…

Myslíš, že se ti podaří vysvětlit, co dělala? „Novotný je můj svědek!“ Ten se brzo zblázní, okusí strach o dítě a bude ho léčit alkoholem. Podívej.

Pertha ovanul záblesk příběhu. Místo za řidítky na ten mžik stál a díval se na Novotného, jak se snaží zapálit cigaretu. Ležel na zemi a dlouze se snažil škrtnout sirkou. Když konečně chytla, vyklouzla z rozklepaných rukou přímo na nahé břicho. Nevšímal si jí a šátral po další.

Kdo bude věřit bláznům?

Nikdy jsem ti nepomáhal...