Můj malý princ

Ticho. Tma. Klid.

Jen pomalé problikávání obrazovky ruší čistotu černé tmy. Barevné obrázky běhají sem a tam, tam a sem. Ručičky hodin už dávno překročily poledne noci. Teď světlo zůstalo bez pomoci. Přemohla ho mrzutá paní tma, ze které jde ruku v ruce strach a nejistota. Barevné obrázky přestaly blikat a strašlivá tma je už docela všude. Teď, jako bludičky v lese, svítí jen kontrolky života technických společníků dnešních lidí. Slyšet je jen vítr za prosklenou duší mého pokoje. Přichází strašidelné kroky odněkud z daleka. Rytmické klap, klapi klap, klap …

Tichý hluk a teplý chlad pomalu uspává moje smysly. Víčka pomalu těžknou a moje srdce  i můj dech přeřadili na úsporný režim. Usínám. A teď už spím.

     Na hvězdě odkudsi z daleka pro mě přilétá můj malý princ. Malý, bledý, sám      a sám.Nikdy nikým nepoznán. Jen mnou. Malý vzrůstem, velký srdcem, s duší ve které se skrývá můj sen. On je můj skřítek tajných přání. Můj posel dobrých zpráv. Můj přítel a můj kamarád.  Můj malý princ přiletěl na stroji stvořeném matkou přírodou. Na něčem, co člověk stvořit neumí. Na něčem, co je tak kouzelné. Je to bílé, studené a třpytivé. Na dotek studí a přitom hřeje.  Ve světle lamp se třpytí a zvesela se směje. Odráží se z ní všechny barvy duhy.                                             Můj malý princ přiletěl na sněhové vločce.

     Můj malý princ je synem paní zimy, synem vládkyně sněhu, synem matky, která nezná něhu. Pleť má bílou jako sníh, ruce chladné jako led. Jenom srdce hřeje. Vlasy má ze stříbra   a řasy ze zlata. Světlo od něj odráží dlouhé a oslnivé paprsky šlehající do mých očí.                                                                                               Oči mého malého prince jsou čisté a nezkalené jako dvě studánky v dalekém a čistém lese. Jsou hluboké a tyrkysové jako jezera na Aljašce. Odráží se v nich smutek a naděje zároveň. Malý princ mě prosí o pomoc. Beze slov. Má strach o svoji planetu, která je mimo dosah našich dalekohledů. Bojí se zimy a bojí se ledu. Já mu ale pomoc nedovedu.

     Přesto mi podává svoji chladnou dlaň a bere mě s sebou na svoji sněhovou vločku.  Teď jsem malinká tak jako můj malý princ. Teď jsem jeho malá princezna. Malý princ zlehoulinka foukne a zvedá lehký vítr, který nás odnáší na jeho planetu. Cesta je dlouhá,    plná tajuplných věcí. Prolétáme mlhovinou, mléčnou dráhou plnou hvězd. Míjíme planety   a planetky. Všude jen ticho a tma. Všechno je tak nádherné. Najednou se stane něco moc zvláštního. Tma pomalu ustupuje světlu. Začínají prosvítat světelné paprsky. A najednou  je tma pryč. Tma zmizela a vzešlo světlo. Odešlo ticho a všude kolem byl slyšet šepot přírody.

     Přistáváme na planetě mého malého prince. Na planetě Mauripé. Je to tu kouzelné  a krásné. „ Tak co trápí malého prince ?“  ptám se sama sebe. Proč má strach a z čeho ?  To já si představit nedovedu. Trápí ho ledová královna. Nečekaná a nikým nezvaná často přilétá na jeho planetu a vše pokrývá sněhem.                                                                                                                  Pomoc ! Už je tu znova ! „Prosím pomoz !“  volá můj malý princ. Trápí ho, že sám neumí zachránit to, co je živé. Neumí zachránit květiny a stromy, motýly a ptáky před chladnou smrtí. Trápí ho, že nemá s kým proti zimě bojovat. Já mu na to odpovídám, že proti zimě nelze bojovat. Prostě přijde a zase odejde. Musí jen vše dobře schovat pod teplou peřinu. Uchránit životy před zimou. Je na to sám. Jeden malý človíček nedokáže zvládnou tolik věcí najedou. Potřebuje někoho druhého. Někoho, kdo by mu už napořád pomáhal. Ve dvou jde všechno mnohem lépe.

     Můj malý princ se najednou hluboce zadívá do vesmírného nebe. Dobře nevidí, kdo k nám přilétá. Netuší, kdo to je. Jen jeho srdce se zprudka rozbuší a začne zpívat píseň lásky.                                                                                                    Na dva kroky před námi na zeleném čtyřlístku přilétá malá drobná princezna. Přilétá z planety, kde žila úplně sama. Z planety, kde jí bylo moc smutno. Hledala přátele, ale nikde nikdo. Až tady na planetě Mauripé. Až tady našla to, co hledala. Našla lásku malého prince.  A protože tam, kde je láska není místo pro zlo, společně přemohli zlou zimu. Teď už zima nemá šanci. Kde je láska už nemůže být chlad. Nemůže být tam, kde má někdo rád.                                                                A tak navždy z planety Mauripé zmizel sníh a led. Zavládlo tu věčné léto.

     Často se pro mě můj malý princ vrací. Odnáší mě na čtyřlístku lásky na svoji zářivou planetu. Vše se tu mění. Můj malý princ mě provází svojí planetou. Nad námi září teplé slunce schované v červáncích. Svými paprsky lechtá vše kolem nás. Jedno velké žhavé slunce jako jeden velký rudý puntík na hrníčku ranního čaje. Vzduch se tu pomalu a líně kolíbá, nikam nespěchá. Není proč. Není kam. Cesty nikam nevedou. Když jde člověk stále rovně, daleko nedojde. Vzduchem jako šipka letí zpěv ptáků. Ti zdejší mají kouzelnou moc. Umí zpívat písně na dobrou noc. Zpívají o létu a proklínají zimu. Zpívají o tom co bylo, ale co už není. Vzpomínají na to, co bylo a věří v to, co bude. Planeta Mauripé je neskonale krásná.

     Pomalu se blíží noc. Žhavé slunce vytlačuje chladný Měsíc. Západ slunce na planetě Mauripé má léčivou moc. Léčí bolest. Člověk zapomene na to, co ho trápí. Když je člověku moc smutno, má rád západy slunce. Mizí mráčky a na oblohu skáčí hvězdy. Černé nebe plné zlatých hvězd. Sestřičky hvězdičky si potichu štěbetají. Všechno kolem usíná. Noc je klidná, plná vůně zdejších květů. Tady vše končí, ale u nás teprve začíná. Můj malý princ mě volá zpátky na svoji vesmírnou loď. Už musím. Vracím se zpět. Mému malému princi ještě stačím říci pár slov. Buď tu šťastný můj malý princi, opatruj svoji planetu. Měj rád svoji malou princeznu. Nezapomeň, že jsi navždy zodpovědný za to, cos k sobě připoutal. Jsi zodpovědný za svou růži. Lidé zapomněli na tuto pravdu.Ty na ni ale nesmíš zapomenout.

Tady je mé tajemství, úplně prostinké. Můj malý princi, můj skřítku nesplněných přání.                     

Jen tři slova v sobě měj: miluj, věř a odpouštěj.

Už opravdu musím. Vše se mi vzdaluje a pomalu odlétá. V naší zemi, na naší modré planetě, den střídá noc a můj malý princ mi už nespěchá na pomoc. Za duší mého pokoje pomalu svítá. Je slyšet ranní zpěv poslů jara. Někde z dálky slyším dupot, který se nebezpečně blíží. Nejsou to sloni. To jen naši sousedé odcházejí do práce. Všichni dupou jako milióny malých princů. Nedá se spát.

Néé. Já nechci ! Musím. Oči se pomalu otvírají a můj malý princ tu už se mnou není. Můj malý princ nadobro odešel.