Část II.

Ráno se probudil na tvrdé lavici. Políbil krysu na čelo, zvedl se a skrze otevřenou mříž odešel ven. Čekal ho Měchožil a Ops. Ještě je nikdy neviděl ale už jen myšlenka na ně mu naháněla husí kůži. Předtím než je šel navštívit, zaběhl si domů vypnout kohoutek od studené vody a spáchat několik úkonů ranní hygieny. Bylo mu jedno jak bude vypadat, ale tady šlo o zaběhnuté rituály, které mu způsobovaly svojí pravidelností určitý druh slasti. Poté, co vyšel na ulici, připadal si jako cizinec. Slunce bylo na své pouti k polednímu vrcholu a vítr se neodvážil do panelového pekla vstoupit. Z oken na něho koukali sousedé. Poučeni incidenty několika posledních dní drželi domobranu, vybaveni dalekohledy, vysílačkami a telefony. Ale co, alespoň mají co na práci. Potom, co se majitel zdejší fabriky odstěhoval na dno Těšnovské přehrady v železném sudu, o čemž kromě Zmetka a Rejvíze nikdo nevěděl, bylo ve městě mnoho nezaměstnaných. Zmetek byl dobrým kamarádem, vlezlým opilým kamarádem a nebezpečným střízlivým cholerikem. Nedělal ty věci kvůli penězům, ale jako způsob relaxace.

Rejvíz si zapálil cigaretu a popálil si přitom konečky prstů. Zaklel, prohlédl si popálenou ruku a odplivl si. Krabičku schoval zpět do kapsy. Znenadání začalo pršet. Následovalo mnohonásobné zaklení. Na druhé straně ulice, na domluveném místě, stály dvě postavy. Přišel blíže. Skrček v dlouhém kabátě se představil jako Měchožil. Ops jen beze slova podal Rejvízovi koště a vzápětí si zapálil cigaretu. Rejvíz se rozhlédl kolem. Už hustě pršelo. Pánové mu pokynuli aby se pustil do práce. Spolu s dalšími bídníky rozháněl kaluže a špínu v nich plavající. Košťata se míhala, vteřinu po vteřině, minutu za minutou. Když déšť ustal, přišel k Rejvízovi Měchožil a kopnul do koštěte, které mu vyletělo z ruky a násadou upadlo do kaluže kousek od nich. Skček začal řvát. Z huby mu táhl česnek a pach piva. Snadno zjistitelná byla i snaha vše přebít zelenou. Po několika minutách nakonec došel Rejvíz pro koště. Uchopil ho a prudce udeřil koncem násady do Měchožilova obličeje. Nos zapraskal a když skrček ochutnal svojí krev, řízl se Rejvíz o přezku pásku do ruky a nacpal mu ji do obličeje, aby ochutnal i tu jeho. V tu chvíli přiběhl druhý, následován policejní hlídkou.

K obědu byl zelný salát. Podal misku zpět do výklenku a lehl si na matraci, která ležela na zemi. U záchoda právě stál jeho nový spolubydlící a zvracel. Byl to mladý kluk a očividně byl opilý. Nyní prožíval návrat z ráje na zem. Zem bývá tvrdá. Obrátil se nazad a praštil sebou. Nastal zrůdný tanec maldého těla v křečích. Rejvíz ho pozoroval. Když vše skončilo měl Rejvíz úzkostné pocity, ale nemohl se hnout a pomoci mu. Za chvíli usnul. Chlapec spal také. Ale neprobudil se ani za hodinu, ani za dvě. Prý ani další den.

Soud byl až překvapivě rychlý. Ostatní dělníci se za Rejvíze postavili a vzhledem k nedostatku důkazů a Rejvízově výřečnosti byl nakonec osvobozen. Nicméně svých sto hodin veřejných prací si odkroutit musel, ale tentokrát mu už nehrozila žádná buzerace, jelikož se tento incident rychle rozkřikl a nikdo si už nic podobného nedovolil.

Část III.

Rejvíz si sedl na zastávku autobusu. Dnes se rozhodl jet na výlet. Zapálil si, zhluboka do sebe natáhl cigaretový kouř a slastně koukal. Přijel autobus, ale Rejvíz zůstal sedět. Když se ta plechová klec plná lidí rozjela směrem Pec, přiběhla na zastávku nějaká dívka. Upocená a rozrušená se smutně dívala za odjíždějícím autobusem. Nabídl ji placatici lihu. Sice byl denaturovaný, ale jemu to dávno přestalo vadit. Ona zdvořile odmítla, ale nakonec si sedla vedle něho a zhluboka dýchala. Měl hlad. Každý její nádech mu přišel jako by ho krmila matka z prsu. Začal silně slinit. Polkl a pozval ji na kafe. Už se trochu uklidnila, ale byla unavená a tak bezmyšlenkovitě kývla na jeho pozvání.

Kavárna byla naplněna sluncem. Paprsky však bohužel nedošly dále než do středu podniku skrze těžký dým, který se tu valil od jedné hlavy k druhé. Literární kavárna, nechutné presso a obsluha nahoře bez s pohlednými prsy. Dal si tedy turka a když šel na záchod tak i servírku. Přišel k dívce z nádraží, hezky se na ní usmál a posadil. Plivla mu do tváře a zvedla se. Vzal kafe a vychrstl jí ho do výstřihu. Zasykla a začala se maniakálně smát. Rejvíz skrze slzy smíchu ani nevnímal okolí. Jedna starší dáma mu poklepala na rameno. Uklidnil se a přemýšlel. Jazyk je stejně zhovadilý nástroj lidskosti. Povídal si se slečnou, zbytky lógru měla již na prsou. Odešel s ní na záchod a pak dostával hodinu ze zubů zbytky kávových zrn. Prs s mlékem mu mimořádně chutnal. Záleží na okolnostech, které člověka vedou do záhuby, mnohdy je záhuba smyslnější než chudobná a cudná realita. Bylo to mimořádně úspěšné odpoledne, téměř prosté větších incidentů, navíc počasí stále přálo dobré náladě stejně jako lehké vinné opojení.

Když odcházel z bytu té slečny, potkal se na chodbě Kazatelem. Nesl v ruce spoustu knih a pomalu se šplhal schod za schodem vzhůru k dalším bytům. Oděn ve žlutém hábitu, vybaven dioptrickými brýlemi a odzbrojujícím úsměvem, prošel kolem Rejvíze. Když se míjeli, jedna kniha mu spadla na zem. Rejvíz se pro ni sehnul a zvedl ji. Přečetl si nadpis- „Kolo.“ Kazatel na něho kývl, aby si knihu nechal a poukázal na adresu centra své víry, vybavené číslem telefonu a neméně významným číslem bankovního spojení. Při odchodu na něho ten krajně nesympatický mužík vrhl úsměv, který v něm vzbudil neodolatelné nutkání omýt si obličej. Přesto si zasunul knihu do kapsy.

Jakmile vyšel před dům, udeřila ho do obličeje neovladatelná pěst slunečního světla. Prozřel. Alespoň an okamžik věděl co chce. Odebral se k malému stánku a za několik okamžiků, vyplněných toužebným očekáváním obdržel párek v rohlíku, samozřejmě s kečupem. Kečup se mimochodem hodí ke všemu. Jednou dokonce kdesi četl, že božský nektar byl ve skutečnosti lehce ředěný kečup a že když alchymisté hledali kámen mudrců a elixír mládí, z aparatury dostali rajčatový protlak. Nechal si po tváři kanout sladkou červenou tekutinu. Chili bohužel neměli, což byla zásadní chyba. Vydal se na cestu k domovu. Zítra měl jít opět uklízet ulice, tak si ještě zakoupil v obchodě láhev absinthu a iron pro ostatní.

Doma si sedl na pohovku a přemýšlel o prožitém dni. Sluneční světlo pomalu opouštělo sídliště a králíkárny se tak stávaly šedivější a šedivější. Vzal si hrníček a když se objevily na obloze červánky, trochu si jich nabral. Z koupelny si donesl mýdlo a zakousl se do něj. Miloval bublinky. To jak se rozpouštěly v ústech a klouzaly trávicí soustavou dolů. Přehrávač byl stále rozbitý, tak vytáhl starý gramofon, desku se šmouly a hodinu poslouchal jejich příhody. Vyndal z lednice borůvky a při myšlence na echináčka se mu udělalo špatně. Šel si lehnout do postele, lampičku nechal svítit. Počítal si do třiceti a pravidelně pouštěl větry. Bylo mu příjemně a nic ho nemohlo vyrušit. Na mýdlovém obláčku a v aviváži napuštěné peřině pomalu opustil realitu. Vybublal a bylo mu dobře.

Čekal na něho Taťka Šmoula a pozdravil ho červeným čepcem. Šmoulinka se necudně usmála a poukázala na prázdnou chatičku za ní. Pokračoval dál. Zdolal potok a došel na mýtinu s prostřeným stolem. Nabral hrst červeného poloopečeného masa a snědl ho. Když vylízal tác, zjistil, že se jednalo o Měchožilovo maso. Jeho hlava visela na provazu kousek od místa hodování, v polostínu vytvořeném starým dubem. Potkával se s metaři, česal osiny košťatům a děvčatům odpovídal na pozdravy. Smál se a to tak dlouho až došel k vlakovému nádraží. Měl na rukách pouta. Přišel k němu personifikovaný Echináček a přikázal mu aby si sedl na lavičku. Starý a unavený Makak, trpící lupénkou, si k němu přisedl a nabídl mu ať s ním jede příštím vlakem do hospody na utopence. Rejvíze už dlouho lákal octový lák a nemohl neodmítnout. Echináček mu řekl, že trest se mu za to prodlužuje o půl roku. Vlak přijel na nástupiště 7,37 v 8.27 a Rejvíz s Makakem do něj nastoupili. Průvodčí byla frigidní stará panna s roztrhanými punčochami a páchnoucími ústy. V koutcích rtů byly patrné zaschlé sliny. Lístky samozřejmě neměli a tak je okamžitě vykopla. Do hospody tedy přišli pěšky. Probili se skrze doutníkový dým a usadili se vedle záchdoů. Holubice jim snesly láhev s utopenci. Rejvíz vložil své spoutané ruce do sklenice. Nemohl je však vyndat a postupně ho něco vtahovalo dovnitř. Makak se mu smál až mu zrudl v obličeji. Rejvíz ho stihl ještě nakopnout. Chvíli potom se nad ním uzavřela hladina hustého láku...