Kdosi mě poskládal

ze starých a zbytečných věcí,

potom mě narazil na kůl

a vztyčil.

V hadrové hlavě

mi bobtnala plesnivá sláma,

                  zdál se mi podzim –

tmy na dnech rostly

jak námel.

Naražen na kůl,

spasitel slaměných světů – čekal jsem, 

myšina byla mou řečí

    a snad jsem i žil,

i když jen občas a omylem

v lekavých mozečcích zvířat.

Přišli dva.

       Podivní.

Mluvili, jako by budili řemínky masa:

                            budili kouzelné hádky – –

on jedl její, ona ty jeho,

až začli rozumět jazykům zvířat.

Rozuměl, svlékal ji,

               mluvil k ní holý jak nejkratší věta;

chápala, mluvila – jako had zkroucený

do lesklé, výmluvné křivky.

A mně se zdál podzim – –

slaměný, hadrový, měkký a zbytnělý – říjen.

Zatímco, podivný,

                   oběsil do ní své průsvitné syny,

ona si rovnala zcuchané chmýří

pozdního léta.