|
Loudavým krokem se blížil k domu. V hlavě měl víno, maturu a holky. Šeď a špína, paneláky. Doma je doma. Klopýtnul o trs trávy, prodírající se skrz škvíru v dlaždicích. "Kdo sem ten maras..!"
Pak si jí všiml. Seděla na lavičce před domem, tam, kde obvykle vysedávají drbny (asi už začal nějaký seriál). Kouřila, nebo spíš držela cigaretu a nepřítomně hleděla před sebe.
Přistěhovala se asi před půl rokem s nějakým chlápkem. Chodil celý v černém a vypadal děsně důležitě. Ona vedle něj zářila jako anděl. Celý barák o nich mluvil, nikdo o nich nic nevěděl. A teď tu seděla v teplácích a tílku. Opilá, nebo ubrečená. Nedostižná zlatovláska. Najednou tak blizká.
Dva kroky ho dělily od vchodových dveří. Přidržel se zábradlí, aby nespadl. Ještě dva kroky a zmizí mu z dohledu. Raz dva. Bude ji sledovat z okna. Srab a šmírák. Zkroušeně odemkl.
"Mahu, ty seš moje záchrana!" Flekatý ratlík se mu radostně proplétal mezi nohama. Sebral z police vodítko a znovu zmizel ve výtahu. Raz, dva, tři. Byla tam.
-No tak, zafunguj - prosil v duchu - po každým skáčeš jak blbec, tak teď to, prosím, nepokaž!
"Punťo..." Usmála se trochu unyle. Chytla se, sama ho přivolala.
Odsavenou kšiltovku si stáhl více do čela a řekl: "To je Mahu." Hned však zalitoval. Jednak jeho hlas nezněl přesně tak, jak si přál a pak, ani samotná slova... Copak si představoval tolik duchaplných vět, kterými se uvede až nastane TATO chvíle, aby teď zaskřehotal: "Tojemahu."?!
"Cože?" Zvedla k němu unaveně opuchlé oči. Byla opilá, to ho trochu uklidnilo.
"Řek jsem, že se jmenuje Mahu, ne Punťa." Zdálo se, že jeho hlas zní už zase normalně. Dokonce se na ni odvážil krátce pohlédnout. Kolik jí ksakru může být? Třicet ještě ne. Víc než dvacet určitě.
"To je jedno." Řekla.
"Můžu si přisednout?" Nevzrušeně pokynula rukou. Velkorysá. Jako královna. Zbytek lavičky uvolňuji tobě, smrkáči, abys zde mohl nalézt smysl dnešního dne. Šťastně dosedl.
Mlčeli. Nevěděl, co dál. Litoval vypitého vína, sváděje na něj, že nemůže mluvit chytře. A děkoval vypitému vínu, protože bez něj by tady neseděl.
"Já jsem Honza. " Vzpomněl si konečně. Doufal, že odpoví: Ja vím. Stejně, jako to udělá on, až ona řekne: Eva.
"Eva."
Sklopil oči. "Já vím."
Pohlédla na něj. "Co to vlastně děláš? To mě tady zkoušíš nabalovat, nebo co?"
Pokrčil rameny a stáhl si kšilt tak nízko, že už skoro neviděl. "Já nevím."
Zasmála se. "Všimla jsem si tě už dřív."
Ale nevíš, že jsem Honza. "Vím, že máš kluka..."
Zavrtěla hlavou. "Víš, že nemám." Měla pravdu. Už víc než měsíc ho tady neviděl.
"Co se stalo?"
Rozhodila rukama. "Zdrhl. Zpakoval se, odešel."
"To musel být pěknej kokot."
Nenávistně na něho zamžourala. "Drž hubu, nic o něm nevíš."
"Promiň... Já, myslel jsem... protože od tebe odešel. Víš... to nechápu... Já bych..." Koktal.
Eva se ušklíbla. "No jo, poblbnout hlavu puberťáčkovi, to bych zvládla."
"Takhle nemluv." Cítil svůj rendlík v krku.
"Kromě toho, zítra odjíždím."
"Kam?!" Ta slova bodala. Právě teď?!
"Pryč. Nesnesu zůstávat v tom bytě, kde mi ho všechno připomíná, i když si tam, kromě zubního kartáčku, nic nenechal."
Chtěl ji obejmout, ale byl si jistý, že by se mu vysmála. Když na ni nesahal a mlčel, ona mluvila.
Zapálila si dalši cigaretu. " Kouříš?"
"Někdy." Začalo zapadat slunce. Růžovo-žlutá obloha na chvíli vytvořila romantické prostředí i z panelákového sídliště. Svezla se mu na rameno. Seděl koprně, aby ji pohybem nevyplašil. Zasmála se. "Dýchej, chlapče."
Potáhl z cigarety. Doufal, že se máma nedívá z okna. A doufal, ze se všichni ostatní dívají. Nemohl tomu uvěřit. Její zlaté vlasy na svém rameni...
"TeĎ nesmíš odjet." Zašeptal.
Zavrtěla hlavou. "Odjedu."
"Pojedu s tebou."
Znovu ten posměšný úšklebek. "To neuděláš."
"Udělám."
"Kam pojedeme?"
"Třeba do jižní Francie. Přes den tam budem sbírat víno a večer se opijem."
Usmál se, měl rád konkrétní plány.
Nemohl usnout. Donekonečna se mu promítaly útržky dnešního dne. Evina prsa, rýsující se skrz průsvitné tílko. Její smích. Hlas češtinářky Jany: "Tak za týden. A neboj, to zvládneš." Jestli odjede, za týden nebude nic. nic z toho, na čem čtyři roky záleželo. Jestli neodjede, nebude nic už zítra. Nic z toho, na čem záleží teď. Dlouho do noci slyšel v obýváku puštěnou televizi. Naše klepne.
"Mami a tati..." Nervózně roztrhal další pokus. Co se tak píše? Odpusťte... Je mi to lito... nebo - nic vám do toho není...?
"Ach jo." Jeho odhodlání mu připadalo stejně chabé, jako obsah batohu.
"To je ale kravina, co Mahu?" Pes zvědavě naklonil hlavu. Tak jde se ven? Podrbal ho za uchem.
"MUSEL JSEM ODJET. JESTE SE OZVU. H." Zastrčil papírek za banán v misce s ovocem uprostřed jídelního stolu.
Zabouchl dveře. Mahu krátce zaštěkal. Seběhl tři patra, chvíli postál před dveřmi jejího bytu. Nádech. Zaklepal. Nic. Silněji. Zase nic. Kolem prošla sousedka Válková s připravenou cigaretou: "Dobrý den." To bude drbu. Zazvonil. Nepříjemný zvuk zvonku se rozřinčel přes ticho celého domu. Zdálo se mu, ze znovu slyší Mahuův přidušený štěkot.
Po nekonečné chvíli se otevřely dveře. Vykročil do bytu. Nastavila mu nohu. V dlouhém pokrčeném tričku a s rozespalým výrazem vůbec nevypadala připravená na cestu.
"Ježišmarjá, co tady blbneš?!" Vyštěkla.
"Musel jsem přijít tak brzo. Pustíš me dovnitř? Kdyby se naši vzbudili, nechtěl bych, aby mě našli na chodbě."
Eva se neměla k ústupu. Nechápavě vrtěla hlavou: "Víš, kolik je hodin?" Nahnula se trochu do předsíně, aby vzápětí objevně zvolala: "Půl šestý!" Přisvědčil, že ví, kolik je hodin a zopakoval, že když už jednou odešel z domu, nemůže zůstat na chodbě.
Eva se chytla za čelo. "Bolí mě hlava."
"Počkám až se sbalíš..."
"Ježíšmarjá, já si musím vzít nějakej prášek. No mně je blbě..."
Už nic neříkal.
"No tak, co teda chceš?"
Sucho v ústech mu nedovolilo promluvit. S batohem na zádech si připadal jako idiot.
Pani Všetečkovou vzbudilo horko. Rozlámaně vstala z postele a šla se do kuchyně něčeho napít. Dlaždičky příjemně chladily. Napustila si skleničku vody z kohoutku a na tři loky ji vypila.
"Je, ty jsi tady? Co vstáváš tak brzy?" Pohladila syna po vlasech. Neucukl.
"Mahu chtěl ven." Řekl a zmuchlal nějaký papírek.
| 
