Měl jsem rád toho starého muže, který při své každodenní procházce míjel náš dům. Jeho vrásčitý obličej pokaždé směřoval k obloze. Vyzařoval z něj  mystický klid. Byl častým tématem dohadů chlapců bydlících v  ulici, do kterých jsem se mnohokrát zapojil. Ve svých fantaziích jsme mu přisoudili spoustu rolí, nejčastěji  byl bytostí z jiného světa, čaroděj, jenž přišel o svou kouzelnickou moc a teď jí hledá, bloudíc ulicemi. Aniž jsme si to uvědomovali, stal se neoddělitelnou součástí našich životů. Neměnný, každodenní obraz, jistota počátku dne. Jen jeho dlouhý kabát byl rok od roku vybledlejší, barva vlasů se měnila ze stříbrné na sněhově bílou a krok byl kratší a méně jistý než kdysi. Na naše pozdravy odpovídal úsměvem a kýváním hlavou. Rychle se však vrátil ke své obloze. Jeho jméno bylo dávno zaváto do korun košatých stromů, lemujících ulici. Byl to prostě stařec.

      Příběhy otce z dětství byly rovněž protkány přítomností toho zvláštního muže. Kolik mu může být let ?, proháněla se mnohokrát mou hlavou neodbytná otázka. No, nejméně sto padesát.  Jednou jsem se na věk starce zeptal otce. Humorem dospělých mi opáčil, že každá vráska v jeho obličeji znamená jeden rok života. Asi měsíc jsem vrásky ve starcově obličeji počítal. Tiše snášel mou přítomnost, každodenně mnou následován od rohu našeho domu k parku. Nejdále jsem se dostal k číslu čtyřicet. Ten kousek cesty naší ulicí se pro mne stal jakousi tradicí i když já dávno nevěřil, že vrásky v jeho tváři zobrazují věk. Po čase jsme spolu začali hovořit. Vlastně začal on. " Něco pro tebe mám orlíku," řekl mi jednoho letního odpoledne a já na něj s ohromením zíral. Sáhl do veliké kapsy kabátu a vytáhl pečlivě složenou čtvrtku papíru. Chtěl jsem papír nedočkavě rozložit. Zarazil mne pohybem ruky a tlumeně pronesl :"Až doma orlíku".

       Doma jsem čtvrtku papíru rozložil. Byla tam kresba letounu,  jednoplošník s vrtulí na čumáku. Na křídlech měl červené kruhy s bílým okrajem. Otec na kresbu fascinovaně hleděl. "Kdes to vzal?", zeptal se po chvíli. "Dal mi to stařec," zněla má odpověď. Dlouho do noci se mi zážitky toho dne neustále vracely. Má fantazie, jindy tak kreativní, si  tentokrát nevěděla rady.

      Druhý den otec starcovu kresbu zavěsil v kuchyni nad stolem, vloženou do smrkového rámu a chráněnou sklem."Je to Spitfire," řekl mi. "Aha... A co je to Spitfire ?" ihned následovala má otázka. Otec mne jemně pohladil po vlasech a vysvětlil, že je to letoun, který bojoval ve druhé světové válce.

      Po otcově vyprávění  jsem starce nedočkavě vyhlížel. S pohledem upřeným k obloze se v obvyklém čase blížil k našemu domu. Starcovo vyprávění  mi opět nedávalo smysl.Vyprávěl o orlech zavřených v kleci, hvězdářích, hvězdách, nekonečných oceánech.

      Zbytek toho dne mně musel otec vysvětlovat spoustu věcí. Mé procházky se starcem byly den ode dne delší. Povídal mi o dalekých zemích, černoších, indiánech. Já mu vždy něco namaloval a on mé kresby s vděkem přijímal.

      Jednoho dne se stařec neobjevil. Neobvyklá situace nevěstila nic dobrého. Počkal jsem na otce a se svým znepokojením se mu svěřil. Otec trval na tom, abych zůstal doma, ale mé odhodlání jít s ním bylo natolik silné, že nakonec kapituloval. Nevěděli jsme, kde stařec bydlí. Otce napadlo zeptat se na  bezpečnosti. Vzal své kolo, já se posadil na rám a takto jsme se vypravili na okrsek VB.

      Otec náš problém vylíčil velikému policistovi v zelené  uniformě. Ten se na nás nejdříve díval jako na blázny. Podařilo se nám jej přesvědčit.

      "No, starý Mrázek bydlí na dolním konci města. Seděl pět let v kriminále a teď je z toho mišuge," sdělil nám příslušník a významně si při tom poklepal na čelo. On je starý Mrázek?, napadlo mne v první chvíli. Otce spíše zaujala slova o kriminále. "Tak pojďte občane, prověříme to, ať máme oba klid," ukončil rozhovor bodrý příslušník a ukázal nám směrem k policejnímu vozu.

      Na dolním konci města policejní vozidlo zaparkovalo u oprýskaného domu. "Tady to je," pronesl stroze policista. Vystoupili jsme z vozu a šli za ním. Kolébavým krokem vyšel do druhého patra domu. Pevně jsem svíral otcovu ruku. Příslušník přistoupil ke dveřím se štítkem na kterém bylo krasopisem napsáno Emil Mrázek. Nejdříve zaklepal a zakřičel do dveří : " Haló Mrázek, policie, otevřete, haló, haló." Napínal jsem sluch ze všech sil, abych z bytu zaslechl alespoň náznak reakce na volání zpoza dveří. Mezitím se kolem nás začal tvořit hlouček lidí. "No jó, dnes ještě nevyšel, se mu nejspíš něco stalo," pronášeli všímaví občané směrem k nám. Náš průvodce jen zavrtěl hlavou, sundal brigadýrku, podal ji otci a po krátkém rozběhu vrazil ramenem do dveří. Ty se se zapraskáním otevřely dokořán. Otec se mne snažil zadržet, já jsem však okamžitě vběhl do bytu.

      Za dveřmi byla malá předsíň. Na stěnách visely diplomy psané jakousi cizí řečí. Mezi nimi zlatá vyznamenání. Předsíň ústila do obytné kuchyně. Tam leželo na kanapi bezvládné tělo. Otec, který mne do bytu následoval, okamžitě přistoupil ke starci a začal s ním třást."Pane Mrázek, haló, vstávejte," pronášel se zvláštním pohnutím. "Kde je byt domovního důvěrníka ? Potřebujeme zavolat záchranku," dolehl k nám z chodby hlas příslušníka. Stařec se mezitím probral. Stál jsem nehnutě, neschopen pohybu. Nad kanapem visely mé obrázky. Kolem nich nádherné skici a hotové kresby letounů. Na stole se vyjímalo v rámu několik fotografií. Z těch na nás shlížel mladý muž v uniformě, které dominovala zlatá křídla. Stařec mne k sobe přivolal. Unaveně pozvedl svou hlavu a zašeptal : " Nenech se zavřít do klece, orlíku." Po těch slovech jeho hlava unaveně klesla.       

       Otec s policistou prohodil pár slov, poté se na mne usmál a nasedl do sanitního vozu. Ten se pomalu rozjel, jakoby nám sděloval, že již není kam spěchat. Já tam stál, zmatený sledem událostí, do té doby nekonfrontován se smrtí, utrpením či bolestí. Policista ke mně přistoupil a velkou rukou mi prohrábl vlasy. "Pojď vojáku. Zavezu Tě domů," pronesl kamarádsky a objal mne kolem ramen. Zamířili jsme k policejnímu vozu. "Chceš sedět vepředu ?" zeptal se mne. Pokýval jsem hlavou u rukávem si otřel slzy.   

      Večer mi otec oznámil, že stařec v nemocnici zemřel. Já ihned pochopil, že to tak má být. Zbytek večera jsme seděli v kuchyni a mlčky pozorovali zarámovanou kresbu letounu.

      Pohřeb byl za týden. Sešla se tam celá naše ulice. Když zazněl smuteční pochod, pozvedl jsem oči k obloze a tiše se usmál.