Dvě nevěrohodné idyly a jedna reálná krize
Miloš Urban, Hastrman, Zelený román. Argo 2001
„Zelený“ román Miloše Urbana vypráví o tom, jak se mezi obyvateli české vesnice devatenáctého století usadí vodník převlečený za šlechtice. Žije si tu spokojeně a žil by tak stále, kdyby nebylo drsných časů porevolučního kapitalismu, do nichž se děj v druhé části románu přehoupne. Tehdy padne rozhodnutí prodat hastrmanův kraj těžbařské společnosti. Všechno vypadá beznadějně, ale nakonec se přece najde řešení. A po něm se vše obrátí do nových, velkolepých kolejí.
Román se podle zákona utopických próz uzavírá příkladnou idylou, ideálním pořádkem, do něhož se fiktivní svět po přechozím ohrožení znovu šťastně uspořádá. Vyprávění samo deklaruje nezpochybnitelnost tohoto „správného“ řádu opakovanou sentencí „tak to musí být“ a románový vypravěč (kterým je Hastrman sám) se k vlastnímu uspokojení obnovenému řádu obětuje, aby tím vyjádřil svůj absolutní souhlas a podvolení silám, které ho přesahují. Jaké jsou to síly a jaký řád vytvářejí? Je možné a žádoucí inspirovat se románovým světem a snažit se uspořádat nelady našeho okolí na stejném základu?
Jak to bylo dřív
Konkrétní způsoby „zlepšování světa“ jsou v románu mnohonásobně reflektované, a to v rámci dvou odlišných ideologických systémů. Etické kontexty, v nichž se interpretují a hodnotí činy postav, jsou tedy v románu dva, a to „přírodní“ a „humánní“. Podle prvního je příroda nejvyšší hodnotou. Sám hastrman se prohlašuje za jejího vojáka: „Pravda je jenom jedna. Je na straně přírody a jejího zachování. Jsem její voják.“ (str. 378). Tím se “narodil, je a musí být . . . do posledního dne svého života. Lidé ať jsou lidmi, on ať je jejich postrach, jejich varovný prst. Protože pokud jím nebude, stanou se postrachem oni a jejich prsty už nebudou varovat - budou jen brát, urvi co urvi.“ Úloha Hastrmana je v počátcích románu jasná: přivádět lidi pomocí trestů k bázlivé pokoře před přírodou. Podle stejného řádu a práva pokračuje Hastrman v obraně přírody v době, v níž se lidé stali jejími nebezpečnými protivníky. Z jeho hlediska je „oběť“ sedmdesáti lidí usmrcených během povodně dobrá, protože „přesvědčila ty notoricky nepoučitelné . . . že stavět přehrady a srovnávat hory se zemí si tato příroda nenechá líbit“ (str. 283). Hastrman zosobňuje to, čím příroda chrání sebe bez ohledu na lidské zájmy. Na necitlivé zacházení reaguje jednoznačně – stává se pro člověka ohrožující. Ve vodníkovi samém je však zpochybňující hlas, který z něj dělá něco jiného, než být má – lidského ochránce. Své hrozivé úloze od počátku vnitřně vzdoruje a raději by se viděl jako přítel a zastánce lidí. Proto je mocí o hierarchii vyšší, bůžkem Odradkem, přidržen u poslušného topení pyšných lidských troufalců.
Vodníkova náklonnost k lidem se projevuje různě. Jako vypravěč věnuje Hastrman největší prostor obdivnému popisu vesnických obřadů a jejich původkyně, božské vesničanky Katynky (připodobňované k Persefoně, Koře a Deméter), který nepostrádá jakýsi jednoduchý, barvotiskový patos. Katynka je stejně „neuvěřitelně chytrá“ jako „zázračně krásná“ a nespoutaná, ostatně - všechny vesnické dívky jsou krásné, výjimky se nepřipouštějí. V pohanských obřadech slouží mladí lidé přírodní moci, spjati s ní původní intuitivní jednotou. Idealizované venkovské prostředí by bez kněze Fidelia, který občas z kazatelny horlí proti pohanským obřadům, zůstalo bez napětí a problémů. Česko-německé spory mají v dvojnárodním městečku podobu nevinného pokřikování, největší zlo představuje vypočítavý a v podstatě neškodný obchodník Kabelatsch. Fiktivní svět románu je stylizovaný, umělý, ve srovnání s realitou pohádkově zjednodušený a ve své jednoduchosti pro čtenáře také poněkud nudný.
Čtenářskou nudu poněkud zmírní sledování některých celkem zdařilých textových her. Například ústřední téma vody se objeví jakoby mimochodem v nesčetném počtu frazémů roztroušených v románu. Také druhý mnohonásobený motiv, oběť, prochází textem v desítkách podob: postavy o něm vědomě i polovědomě filozofují, zpívají o něm písničky a hrají pohanské hry. Oběť se objevuje také jako starobylý obraz vytesaný do kamene v krajině, pod nímž nachází dobrovolnou smrt hlavní postava (ačkoliv sama předtím vymezí, že moc vody nespočívá v síle, ale ve věčném návratu). Nesčetné návratné motivy, aluze a jiné hříčky působí občas chtěně a překombinovaně, zároveň ale cítíme sympatické zaujetí autora, který se očividně snaží pečlivě organizovat text na všech rovinách – půdorys symbolicky ztvárněného ideového sporu vyplňuje složitá síť vzájemně propojených motivických střípků. Prostředí „extrémně folklorní“ vesnice je navíc jistě pro řadu čtenářů atraktivní a má pro ně moc dodat románu specifický půvab.
Jak bychom to chtěli
Prvním Hastrmanovým protivníkem se stává právě kněz Fidelius a jím obhajovaná křesťanská, „humánní“ morálka, žádající pokoru před jinou mocí než přírodní. Podle jeho řádu je vodníkovo topení a usmrcování zavrženíhodným činem. V závěru první části postaví Fidelius proti Hastrmanově ničivé přírodní síle vlastní individuální pokoru. Hastrman v sobě nosí i lidskou polohu, sám tedy popřává sluchu svým kritikům, dokonce jejich postoje přijímá a trpí pro to, že dokáže být než „pouhým ničitelem“. Jindy poznává, že celým jeho údělem je msta a od „pomsty k nápravě je dlouhá cesta“.
Ve druhé části, která se odehrává v současnosti a jejímž ústředním tématem je záchrana kraje, se dialogičnost prosadí silněji, a tím i text výrazně získá na zajímavosti. Diskuzním oponentem Hastrmana se v ní stane ekolog Tomáš Mor (jeho popis obsahuje jednoznačné narážky na Jakuba Patočku), pro něhož je kromě zachování přírody nedotknutelná také hodnota lidského života, a proto jej od Hastrmana odlišuje nenásilný způsob boje proti ekologickým škůdcům. Hastrman jeho humánní pojetí světa zpočátku odmítá, ačkoliv se zdá, že jeho lidská část k němu má blízko. Posléze jej postupně více a více přijímá a ve finále se mu dokonce v nejzazší formě přitakání (obětováním vlastního života) poddává. V Hastrmanově postavě se tím příroda sama dojala nad lidskou láskou a vydala jí svou moc. Láska a z ní vzešlé teorie přesvědčily mimolidský svět, aby se vzdal svých nehumánních ochranných mechanismů – ve světě opatrovaném Tomášem Morem je nebude potřebovat. Shoda mezi hastrmanem a lidmi je zpět, změnilo se ale pořadí v hierarchii- namísto toho, aby se člověk podřizoval přírodě, je to naopak – příroda se díky působení ekologů fantasticky „zmorálněla“ a polidštila.
Jak je to míněno?
Kdo chce, může v této fázi předpokládat u autora ironický osten – vždyť tento koncept ochránců přírody samu přírodu popírá – aby ekologický recept na štěstí fungoval, musí se přírodní hrozivost a ne-lidskost obětovat. Happy end také zřetelně znehodnocuje to, že i on je podán příliš zjednodušeně. Při popisu vítězné ekologické komunity se vyprávění vrací k obdivnému tónu první části, jednota „jediné“ pravdy už není ohrožena ničím a závěrečný stav v sobě zahrnuje souhlas všech. Namísto individuální odpovědnosti kolektivní nadšení, namísto otázek a diskuze jednoznačná řešení. I tato idyla je prostě v jádru nemožná. Chce tedy Miloš Urban varovat před naivitou ekologických vůdců, „peacemakerů“, jejichž sen s úsměvem zobrazuje?
Uvažujme chvíli logicky. Vtipný nápad personifikovat přírodu autorovi umožnil symbolicky nastínit vývoj vztahu člověka k ní za posledních pár stovek let. Doby, kdy jako užitečné, ale nebezpečné zvíře ihned pokousala každého, kdo by jí chtěl ublížit, a vzbuzovala tak bázeň a z ní plynoucí „dobré zacházení“, minuly. Dnes je člověk silnější a podle toho se také bez skrupulí chová. Ekologové přišli s nápadem divoké zvířátko zachránit, ošetřit a převychovat – a v Urbanově fantastickém románu byli úspěšní ve všech třech bodech. Román ovšem ničím nepodvrací přesvědčení, že v našem světě je možné uspět (nehledě k nadsázce a „směšnosti“ posledního úkolu) v prvních dvou jmenovaných cílech.
Jak to nebude
Jestliže vnitřní řád románu umístil mezi dvě zobrazené idyly předělující krizový stav, pro nás je krize jedinou současnou realitou - tady se právě nacházíme. Východy z ní jsou dva: jeden leží ekologickým směrem, ten druhý je tak chmurný, že o něm snad raději nemluvme. Nevíme, jaký obzor se pro přírodu i pro nás otevře, najdeme-li tu správnou cestu a přestoupíme-li přes vytoužený práh trvale udržitelného rozvoje. Idyla to jistě nebude, nejlepší z možných budoucností zřejmě ano.
Urbanův román honí hodně zajíců – chce zaujmout novoromantickým pelem slovanského folkloru a mytologie, zábavně konfrontovat různé ideologie, vyprávět historii lidského vztahu k přírodě. Spolu s vývojem příběhu se snaží udržet a průběžně proměňovat mnoho motivů, z nichž některé bychom už raději nechali spát. I přestože je tím v textu tak trochu překatynkováno, přeteoretizováno a překombinováno, dílo má zároveň přednost svěžího originálního nápadu psaného se zřejmým zaujetím pro téma i osobitý fikční svět, který je fantastický, a přece v lecčems věrohodně a zajímavě navázaný na naši realitu.
