Ptám se svého nitra,
kde se v ní rodí nová láska,
když tu starou nenávist rdousí.
Kde je naděje v lepší zítra?
Přes duši vraha je černá páska
a z kapes kousky srdce druhých trousí.

Ptám se vody v potoce,
když procestovala celý svět,
snad mi odpoví.
Leč kdy? Dnes či po roce?
Stačí slovo snad pár vět.
Mysl vraha – spletité lanoví.

Ptám se vánku v korunách stromů,
co vysušil slzy hrdé vdovy,
položila pomněnku na hrob své naděje.
Lásko, vrať se do jejího domu‘
Světe, tvá krutost se nedá popsat slovy.
A vrahu: Na tvém srdci zřím sněhu závěje.

Ptám se té ztělesněné hrdosti,
odkud pramení tvá víra,
když srdce máš na cáry?
Otočila se ke mně se slovy radosti:
„Ač je namísto srdce jeho černá díra,
nechci lásku uložit na máry.

City k němu jsou již ledové.
V tvou věrnost doufám,
tys ten víry pramen.
Ach ty věty medové,
při nich však zoufám,
že v ní zhasne bojechtivý plamen.

Už vím, že mi nikdo odpověď nedá,
leč na svou čest slibuji
věrnost tobě až do své smrti.
Pak dám inzerát, že se spravedlivost hledá,
že je tolik zloby a toho lituji,
že maminka je smutná a to mě drtí.

Klaním se tvé síle až k zemi,
jsi nejčistší duší mezi všemi.