Nevíme, co je láska a přitom ho (ano, myslím to slovo) myslíme upřímně. Nejde vlastně o slovo, snad pojem, zkušenost, nebo snad zkouška? Cit? Moudrost?
Mnozí známe z dětství, jaká až může být nepovedená láska. V upřímnosti a přesto zkreslenosti našich vědomostí o bytí. Nemáme zkušenost denně se potýkat se zajištěním něčeho tak obyčejného a přitom ne všude tak zřejmého jako je jídlo, opora a troufám si říci i statečnost. Neboť každý, kdo miluje a je zodpovědný za něco tak krásného a zároveň mi promiňte, ale i těžkého, jako je něčí život, musí mít přece i hodně velkou dávku statečnosti. Ano, vím, možná se to do dnešního světa už moc nehodí, ale indiáni..., ale kdoví jací vlastně byli.
Říká se, že stateční. Bože, o čem to vlastně píšu, jen bolest dokáže hledat slova tak přímá. Vlastně je zřejmé o čem, prosím, vysvětlete mi, jak třeba zrovna Vy chápete lásku?
Přiznám se Vám k tomu, že já nevím. Ano, znám spoustu pojmů o lásce a těch příběhů! A vidíte, přesto ji stále nacházím a stále ztrácím, bojím se o ni, pečuji o ni, protože - znáte to - i o oheň musíte pečovat, aby nevyhasl. Tak velmi byl podstatný dříve k obživě a teplu lidí, co žili ve skalách. Řekněte, nechybí nám něco? Něco právě tak podstatného jako byl pro ně ten oheň?
Nevím, snad mohu jenom přiznat, že nerozumím lásce, přestože se jí dotýkám, jsem tak blízko ní a přesto jsem i stále daleko.
Pochopit lásku nelze, vím, snad budete se smát mému rozmýšlení, ale já ji nutně a právě nyní potřebuji a chci pochopit. Nechci, aby vznikla mýlka - ne spoutat, ale porozumět.
Jak jste na tom Vy?