Stromek, Kapr
a pět půllitrů hnusné slivovice
O svátcích nemůžu říct nic pěkného, i když Bůh ví, že bych tuze rád. Nejde to. Je to rok a nějaký ten den, kdy se mi zastřelil papoušek. Ještě stále ho nosím ve svém srdci, ještě ta tragédie rezonuje někde uvnitř mého břicha. Známí to věděli už dávno, říkali „s tím tvým ptákem to nedopadne dobře“, měli pravdu. Dopadl hned vedle huňatého koberce, na parkety, hlavičkou nejdřív, chudák. Nejspíš v tu chvíli nic necítil, hrdina. Mohl se s klidem odprásknout v garáži, do toho si pouštět Nevermind a kouř z výfuku, ale věděl, že mám své auto rád a že k jeho barvě agave se červená příliš nehodí, rozhodl se jako pravý pták a odpráskl se v obývacím pokoji, na bidýlku, zatočil se kolem něj, zacákal knihovnu a odpadl. Tak se mi divte, že vánoce zrovna nemiluju.
Nějak si to neumím užít. Včera, zrovna když jsem se vláčel k domovu, v ruce čtyři igelitky, na zádech batoh v zubech klíče, koukám skrz parčík, známý tam nastupuje do auta s takovou pěknou kočičkou. Upustil jsem tašky na zem a chvíli je pozoroval. Na červený kabátek jí padaly kudrnaté blond vlasy a rolničky hrály, vypadala trošku jako ty santovi zajíčci z mých oblíbených pornostránek. On zářil. Jak krásně vycítí, kdy by doma manželce překážel, to se mi na něm líbí. Vyplivl jsem klíče do dlaně a zavolal na něj „šťastný svátky“. Zbělal, podivně zaplachtil rukou ve větru, skočil do Renaulta a dupl na to. Narovnal jsem si na tělo nákup a ploužil se do čtvrtého patra. Krev z mrtvého kapra prosákla skrz tašku a potřísnila schodiště, naštěstí jen trochu.
Na malý stolek jsem si odložil skleničku s pivem a svalil se do křesla. V přírodopisném bijáku dávali příběh o zebře, která neutekla lvici, moc pěkné, lvi, hyeny, supi, střeva, moc pěkné. Po bílé pláni cválal kůň a do toho znělo „kdepak ty ptáčku..“, nedozpíval to, debil! Televize blikla a ovladač putoval druhou kosmickou do kouta. Debilní bedna. Došel jsem si pro slivovici, byla hnusná, škrábala v krku, na patře dřela, jak bruska z Tesca, ale nebylo zbytí.
Zadrnčel telefon, netušil jsem kdo otravuje, ale doploužil jsem se k němu, tak trochu jsem doufal, že si to rozmyslí, ale nakonec jsem přeci jen zvedl sluchátko. „Ježiši, ahoj, to jsem ráda, že tě slyším“ vypískla Klárka. Klárka je moje kamarádka, spíš byla. Kdysi jsme spolu vysedávali důlky do barových stoliček a vymýšleli plán, jak přesunout zemi do přívětivější galaxie, jednou jsem to přehnali a přesunuli se k ní, vlastně mě dodnes mrzí, že si to spíš nepamatuju. Jen vím, že ráno jsem zvracel. Klárka výskala do telefonu, vřískala a pištěla, bájila o tom, jak je v Alpách s rodinou krásně, že by neotravovala, ale že najednou cítila potřebu to někomu říct a napadl jsem jí já. Jaká čest. Cítil jsem se neskutečně šťastný, děkuju Klárko. Vnitřnosti další zebry vyhřezly do buše.
Možná jsem zešílel, ale najednou mi přišlo náramně vtipné dát kapra do vany. Zašpuntoval jsem zažloutlý odpad a zatočil kohoutkem, zakokrhal a chrlil, jak démoni na věžích Chrámu Matky Boží (jen její syn ví, jak se to píše). Někdy jsem opravdu velmi vtipný. Když bylo vody akorát tak akorát, vhodil jsem do ní Františka, tak jsem ho pojmenoval šikulu. Zatímco se voda napouštěla, stihli jsem se seznámit. Pocházel z okolí Třeboně a kdysi znával toho frajera co visí lakovaný u nás v hospodě na zdi. Hodil jsem ho do vany a čekal. Neplaval, začal jsem pochybovat to tom, že to kdy uměl. Dal jsem mu minutu a došel si pro skleničku něčeho ostřejšího. Polkl jsem a došlo mi to, chyba byla v tom, že jsem koupil vykostěnou půlku, ale pokecali jsme si hezky.
Vždycky jsem v koutku duše věděl, že mám talent, už odmala jsem maloval krávy se čtyřma rohama a volům jsem v duchu pop-artu přikresloval barevná vemena. Maminka to věděla, známí se toho báli, ale co je dáno, tomu neutečeme, jsem umělec. Je tedy nad slunce jasnější, že se jako umělec musím chovat, vánoce, nevánoce. Seběhl jsem schody, běžel k obchoďáku, šála vlála a už jsem držel v ruce parádní stromeček. Bylo snadné vybrat ten pravý, měli tam takových pravých tisíce, řídký a křivý, to je to co potřebuju. Šála vlála a já vyběhl schody. Postavil jsem miláčka doprostřed místnosti a zamilovaně si ho prohlížel. Byl opravdu ohyzdný a to mě na něm přitahovalo. Cvakl jsem si z lahve a vysypal vedle něj na podlahu obsah velkého koše. Mám po dědovi krásný proutěný koš na špinavé prádlo. Cvakl jsem si ještě jednou a přerazil tak lehký zápach, který se z hromádky pod stromkem linul. Když jsem docvakal a místo špičky zavěsil na vrcholek Mojmíra červené slipy s medvědem, začal jsem z ničeho nic zpívat koledu. Držel jsem se levou rukou za hrudník a řval „vánoce, vánoce přicházejí…“
Tak tady, moje milá Klárko, sedím na bidýlku, dopíjím poslední slzu z páté lahve a myslím na tebe. Krásné svátky.
--
za hrubzny se omlouvám, mám předsevzetí,
že si v příštím koupím povidla českého pravopisu,
ale nevím v čem příštím. .o )
|
