Divadlo
"Jseš to ty, ty má krásná Dámo s hranostajem, ženo, která jsi byla jako jediná schopna změnit můj život, dvakrát, jednou, když jsem začal tvořit nový život, aby se v tobě vyvíjel, vyšel ven a dál rostl mezi popelnicemi, aby žil, aby zemřel, a aby třeba stvořil další život, stejně bezvýznamný a odsouzený k neživotu, ale život, podruhé, když jsem se od tebe odvrátil, protože jsem pochopením tebe, tvého těla, začal tvořit nový život zabitím, protože jsem díky tobě pochopil i druhou stránku věcí, otočil jsem list, uvědomil jsem si, že žít znamená nést závaží, tlačit ho před sebou, a nežít znamená být volný, všudypřítomný, veškerý, že smrt je věčná a život je dočasný, našel jsem život ve smrti, pochopil jsem, že mou povinností je učit ostatní té pravdě, chci teď, aby ses mi podívala do očí, vidím ti do tváře, prosím, ohlédni se, chci přečíst tvou tvář, vidět tvé pocity, obracet všechny listy knihy, v jedné vteřině ji celou pochopit, ale ty nevíš, jdeš, tvé kroky směřují kamsi, a já už vím, že jsem tě opět minul, nebo jsi minula ty mě, jak se to vezme, vždy záleží na úhlu pohledu, mám nejistý pocit, že mě někdo sleduje, to není dobré tušení, ale kdo by mě sledoval, co by z toho měl, nic zajímavého na mně není, jsem obyčejný člověk, který pracuje, aby žil, a aby ostatní nežili, žijí vůbec mé děti?, žije ta a ten?, nevím, od té doby, co jsem opustil je a Dámu s hranostajem, která mě chtěla zadržet chytit pevnými prsty a zvíře kolem jejího krku na mě vrčelo až se mu čenich leskl hleny a oči se koulely krví ale já se vyvlékl a utekl možná jsem byl zbabělcem ale zároveň ve mně bylo něco hrdinského, věděl jsem, že mi byla nevěrná, několik let jsem to věděl, žádná žena takové krásy není věrná svému muži, a pokud tvrdí opak, tak lže, člověk si chce užívat svého mládí dokud může, své sexuální energie, dokud nějakou má, chápal jsem ji, nebyl to důvod, proč jsem rezignoval, zmizela jsi mi a já vidím, jak se červená mění v oranžovou, startuji, oranžová v zelenou a kola opět brázdí asfalt, cítím se tak prázdný, plný prázdnoty, je v tom jakási lehkost, pocit neurčitého vítězství."
Platí, že každý text prochází procesem evoluce. Něco, jako když romský podnikatel vymění káru plnou železa za kočárek s dvojčaty. Recyklace. Třídění odpadu. Sliny na dudlících. Hnojivo. Mám pocit, že všechno se točí dokolečka. Donedokonaléhokola. A jestli ode mě chcete důkaz, máte smůlu. Můžete si jít hrát domino, házet si s jojem, vrátit se do plenek, podlehnout kouzlu umělých zubů. Umělá hmota. Možná, že si říkáte: „Proč umělá hmota? Co tím chtěl básník říci?“ Říkám: „To spojení slov mě fascinuje. Ten lidský talent vytvářet umělé předměty, lidi, světy, vesmíry. Je to nádhera! Důvod nadřazenosti člověka je schopnost přetvářet tavit bořit to, co je a stavět to, v čem je obsažena esence lidství. Ničit vše co je nelidské a tvořit místo toho vše co je lidské, ničit to, co je lidské a tvořit namísto toho všechno to, co je víc lidské: na tohle být hrdý znamená být slepcem.“ Jak že se jmenuje tahle kapitolka? Divadlo? Měl bych přestat mluvit do zdi a měl bych pokračovat v tom, co všechno se seběhlo, aby se zase něco stalo, nebo všelijak podobně. Ze všech těch čajů, co poslední dobu piju, mám žluté zuby, tak je ukážu v jednom ze svých vzácných úsměvů a sednu si k počítači.
Teď jsem měl pocit, že jsem uslyšel Kohokoliv myšlenky. Je to on: jednou jsem ho potkal, když jsem odcházel od Věštírny - měl jednu ruku v kapse, zmatený výraz vyrytý do tváře, druhou rukou se opíral o stěnu chodby. Poznávám teprve teď, že jsem ho už jednou spatřil, má dar nenápadnosti, vlastně nejen jednou: na schodech, které odmítají stát a ve své laskavosti vozí ty dvounohé bytosti nahoru, ale ne dolů, tam jsem ho potkal poprvé, ne poprvé, teď už vím, že jsem s ním kdysi kopal do míče, byli jsme ve stejném týmu, ale zdá se mi, že je teď nějakým způsobem proti mně, takže jsem se nemýlil, když jsem tam v metru stál a uvažoval o tom, zdali by to nemohl být Osminoh, vím to, musí to být on a já pociťuji větší chuť poznat, kam míří, co chce udělat, roste, né, kvete ve mně touha nahlédnout do jeho života, alespoň kukátkem nebo klíčovou dírkou, až zastaví, musím se nenápadně dostat z auta, stejně nenápadně, jako jsem se do něho dostal, když jsem neviditelně vyběhl z galerie na plochu prakoviště a jen tak tak jsem se vtěsnal do zadních dveří, které otevřel, aby si tam odložil svůj kufřík, co v něm asi je, když se na něj teď tak lačně dívám?, odvracím oči a dívám se z okna, jedeme čtvrtí starých obytných domů, z některých oken vylévají ven skelné pohledy tu a tam dědouškové, tu a tam bábušky, někteří přes otevřené okno, někteří přes zavřené okno, je to tu jako v muzeu, ale jenom jako, abyste si nemysleli, že chci na něco narážet, zastavil se tu čas, hnije to tu, někdo tu odložil něco, co už není důležité, ale já nevím co, neví to ani smutné tváře lidí za okny, anebo to ví, ale to potom nesedí za okny, ale visí místo lustru nebo leží ve vaně nebo několik pater pod oknem, už nesledují mrtvé ulice, po kterých se sem tam tam sem prohánějí přibližně po dvaceti minutách auta, město tu je špatně prokrvováno, tak jsme tedy jeli a tak jsme taky dojeli, Kdokoliv zastavil na dvorku jednoho činžovního domu, otevřel dveře auta, vystoupil, otevřel dveře, aby si vzal kufřík, já mezitím přelezl k ciferníkům volantu řadicí páce a skoro přesně na sekundu jsem se prosmýkl kolem Kohokoliv, který zabouchl obě dveře, nejdříve ty, ze kterých jsem vyskočil, pak ty, kterými jsem se do auta někdy před půlhodinou dostal, nechal to vše být, nezamknul, ani neměl čím, ale odemknul dveře k domu, nevím, jestli tady bydlí, ale asi ne, protože se ohlížel, jestli ho někdo nevidí, neuviděl, já stál za ním a i když pohlédl mým směrem, neviděl můj škleb, který byl zároveň výsměchem, zároveň dychtivostí.
Mělo to být divadlo, ale zvrhlo se to v pouhou amébickou skvrnu na obraze. V něco jako kaňku do pohádky, nebo ještě lépe, kaňku do pekla. Váš duch prošel tou branou a už se vrátil zpátky. Vzpomínáte ještě na probuzení? Po pravdě, probuzení ještě nebylo, ta otázka tu není na místě, přeškrtejte si ji, prosím. Byl jen Malířův konec a začátek. Začátek jinde, za oponou: Je to divadlo, ale z jiného úhlu, nejste v hledišti, ale na jevišti, za zatáhnutou oponou. Čas tu plyne mimo hlavní koryto. Vymýlá si jiné, vhodnější. Rekvizity: vypůjčená blikající lampa, červené křeslo, šachovnicová podlaha; herec: už ho znáte, přestali jste ho znát, ale teď ho znovu poznáváte - v jiném světle, pod jiným světlem; děj: Malíř stojí před křeslem, zády k němu, jakoby si chtěl sednout, sedá si, pomalu, skoro nerozpoznatelný pohyb, ve tváři má nic, úplnou prázdnotu, světlo z lampy bliká na celou scénu, stále rychleji, tma, světlo, tma, světlo, když už je skoro posazený, zasazený, světlo zhasíná, je slyšet těžké oddechování a kroky, pomalé, pomalu se vzdalují, vzdaluje se i zvuk dechu, slábne, mrtví, nakonec ticho a tma.
Hostina
Představme si pódium: taková komorní scéna, ateliér plný podivně lezavého světla, ten nepořádek čeká na vyklizení, chtějí to tu pronajímat někomu jinému, vyhodit všechny ty krámy do popelnice, nebo nejdříve všechno spálit, aby nezůstalo nic, ale moment, něco se děje, nepanikařte. Pamatujete na prázdné plátno? Pokud ano, tak vězte, že na bílé ploše, vlastně, světle šedé, se objevuje cosi. Je to kapička tmavé barvy, nebo něco jiného, záhadnějšího, protože je jasné, že nikdo u stojanu nestojí, nikdo netřímá štětec, aby barva ukápla, nebo aby byla plocha štětce obtisknuta na plochu budoucího, nebo minulého obrazu?
Je tělo: zhroucené, mrtvé v křesle u lampy, lampa nepřerušovaně svítí a my tak můžeme vidět, tvář těla - jasná věc je ta, že tělo je bez života, ale nejasná věc je, že ty oči, které dominují tváři, mají v sobě jiskru, tělo nedýchá, hrudník se nestahuje, krev uvnitř neproudí, je sražená někde v rozkroku.
Je tělo: nejdřív ze zvětšující se štěrbiny - rozpínající se skvrny na plátně - vyrůstá ruka, je to jako když se zrodil vesmír, pak rameno, pak hlava. Čí hlava? Jasná věc je ta, že tělo se hýbe, ale ty oči! Ukradené mrtvole: jako by zavrhl ty své, živé, někde někomu je nechal a vzal si jiné, které mlčí, nehraje v nich světlo. Čí hlava? Toho, kdo vystoupil z obrazu, teď už to je obraz, žádné prázdné plátno, je to symbióza barev, a ohýbá se k zemi pro spadlý štetec, jehož barvy oživí olejem, a ačkoliv jeho pohled vyzařuje smrt, jeho pohyby sálají život a on tedy maluje, proč? On musí - je Malíř. Co? Tohle:
Jsou těla: zarostlá i srostlá s křesly, pohovkami, jejich těžnice směřující do obrazovek, křížení linií, pavučiny nadvlády, tisíc a jeden červený paprsek propalující oči sítnice mozky nezmary, lapeni v sítích svých mecenášů, přivázáni ke korytům, rozkládáni za živa zevnitř, ta smrt přichází od hlavy, větví se, hnis putuje trubicemi do všech koutů, do všech záhybů, do všech napadených tkání, napojeni na hadice, v jejichž vnitřcích proudí droga do jiných vnitřků, chcete snad vidět něco krásného, pavouka v místnosti se židlí, lustr, jedno velké slzící oko – boha, nebo jednoho velkého umírajícího herce, kterého si stvořili diváci?, v těch slzách stojí židle, nepouštějte ji z dohledu, prosím, na té židli sedí pletence nehty vlasy maso pokryté pergamenem skvrnatící kůže,
Kdokoliv,
můžete to být i vy, ale teď tomu tak není, protože to oko v trojúhelníku, to jste vy, jste nad životem, nad smrtí,
Kdokoliv,
jeho bytí pod sluncem, pod žárem, pod jehož pohledem šílí buňky, jásají, prsty paprsků hodují na mrtvolách, kradou jim příčetnost, důstojnost ve smrti,
Kdokoliv,
kdo se třese před Pavoukem, před sluncem, před sebou samým, je buď paralyzován, nebo se ještě zmítá obklíčen lepkavými vlákny, jediná šance jak uniknout, je osvobodit se splynutím, oči ponechat očím, nohy znásobit čtyřmi,
Kdokoliv,
buď sedí na židli, dívá se z okna, do slunce, nebo padá a opět leze nahoru, leze dolů a létá nahoru, prostě je, lapen v síti, pardon, v cyklu života, nudí se, omlouvám se, je požírán za živa, tělo napuštěné drogou, necítí bolest, nevidí, jak se mu scvrkává kůže, má brýle, dívá se do hvězdy, do erupcí, umírá svitem, hladem po pravdě, jako pavouk v prázdné síti.
Schne. Usychá. Sice se už dostal nahoru, postavil si palác, nastražil past, ale oběti pořád nikde. Jen: vánek si pohrává s vlákny, se záclonami.
Stojí. Čeká. Sice už má klid, ale to čekání – na život? Na smrt? Na přiblížení ke břehu? Hledá odpovědi: sundává si brýle.
Hladoví. Žhne. Marností nad čekáním. Strnulé tělo, někdy ztrácí tu dřevěnost, spustí se na provazu. Jako vědro do studny. Vysušené sluncem.
Hledá. Taje. Pomalu, jako sněhulák s okroužkovaným ptákem na rameni. Vysychá mu rohovka. Mrká. (Víte, já už vlastně zapomněl, co v té chvíli Kdokoliv hledal. Odpověď? Pravdu? Ne. To určitě ne, protože on moc dobře věděl, že odpovědi jsou klamné a že pravda neexistuje, že lež neexistuje. Co tedy hledal? Smysl? Pokud ano, tak čeho? Života? Umírání? Chtěl snad klekat k mrtvolám a dotykem je probouzet k životu, aby se s ním podělily o zkušenost ze smrti? Ano, něco takového vskutku hledal.)
Zkroucení. Sevřená pěst jeho osmi chlupatých nohou. Ve své vlastní pasti. Mumie.
Kdokoliv se opírá o parapet. Nechápe. To světlo k němu mluvilo, ale on tomu jazyku nerozuměl. Pokoušel se pochopit vzorec, rozluštit kód, ale nakonec to vzdal. Už mu bylo jasné, že člověk nemůže pochopit. Zaslechl volání čtvrtého jezdce.
Prozřel.
Rozlomil pečetě.
Ale to jsem předběhl. Tady se událo toto: Následoval jsem Kohokoliv, jak jde po schodech nahoru. Sotva jsem mu stačil, pohyboval se jako vítr a já nezjistil, jak se dostal do toho bytu, bylo to hodně nahoře, hezkých třináct pater, a on vycházel nahoru rychle, neúnavně, vlastně se asi divíte, jak jsem ho nakonec našel, když je jasné, že se mi nakonec ztratil. Nedivte se, bylo to takhle: Když jsem byl ve třináctém patře, všiml jsem si muže. Okamžitě upoutal mou pozornost, protože se pohyboval takovým tím zvědavým pokoutným zmateným způsobem, tedy podobně jako já, bylo vidět, že je tu poprvé, směrem k jedním dveřím. Tak jsem ho sledoval. Byl to nejspíš údržbář opravář nebo něco podobného: měl na sobě monterky a v ruce brašnu. Tu si položil na zem ke dveřím a šátral v kapse, něco si brumlal, ale nebylo slyšet co přesně, nakonec našel klíč, vložil ho do zámku a odemkl. Bylo zamčeno na dva západy, to bylo zřejmé a jasně slyšitelné po celé délce chodby. Přiblížil jsem se k němu. Vzal si brašnu, vstoupil a já se pořád blížil k dosud otevřeným dveřím. Když jsem byl dva metry od vchodu, zaslechl jsem tlumené plup a náraz něčeho těžkého - ne, dvou těžkých věcí na zem. Jakási chlapecká touha po dobrodružství mě rázem vehnala dovnitř bytu. Uvnitř jsem stál a díval se.
Na.
Tělo.
Na.
Děravou hlavu.
Chtěl jsem vědět a vidět víc než otevřenou pusu a lebku a tak jsem zvedl hlavu a našel jsem ho. Náhoda tomu chtěla, abych ho našel, sice tak strašným způsobem, ale našel. Stál tam s pistolí a s tlumičem a díval se na muže, jako kdyby mu vyčítal jeho chybu. Vše je v naprostém pořádku, říkal jsem si, a říkal to i Kdokoliv, který s pevně sevřenými rty odsunul mrtvolu stranou, přiskočil ke mně, já jsem musel uskočit, protože jsem mu stál v cestě, on potichu zavřel dveře a zamknul je na dva západy. Oddechl si a já s ním. Teď se bude něco dít, řekl jsem si. Vzal tělo a odvlekl ho do vany, vzal tašku a hodil ji do skříně, ve které byly věšáky a nic víc, zavřel ji, ale dveře do koupelny nechal otevřené, tím lépe pro mě: mohl jsem si prohlédnout celý byt, aniž bych byl zpozorován.
Smrt
Vrátil jsem se do pokoje s oknem, kde jsem ho našel, jak míří puškou ven a na někoho. Chtěl jsem se ujistit, nad kým vyřkl ortel, tak jsem ho obešel a podíval se mu přes rameno. Nic moc jsem neviděl. Jenom to, že mířil do nějakého jiného okna, kde nejspíš někdo stál seděl ležel, prostě byl a Kdokoliv jen čeká na příležitost. Musím zaostřit své čočky, abych viděl, pro koho to bude čest, stát se oživeným, je to sice paradox, ale já proti tomu nic nemám, a říká to i autor, který teď sedí na židli, píše tato slova, otáčí se a dodává: "Co je můj inkoust? Jsou to všechny mé děvky, mé semenem postříkané múzy, spálené na popel a smíšené s krví." Ano, je trochu šílený, někdy vykřikuje věty vytržené z kontextu, ale snad je to i dobře. Teď se otočil zpátky, aby civěl na písmenka, a aby se hlasitě rozchechtal. Dobře mu tak a vracím se k mému vyprávění: Vidím ji. Je to ona i on v jednom, a nebo nemůžu rozpoznat pohlaví, její nebo jeho kůže je jeden velký škvarek, oblečení vpečené do kůže, oči jako omelety, prostě hrůza. Od koho dostal ten úkol? Kdo proboha chtěl, aby umrtvil tuto... bytost? Vždyť už je mrtvá. Anebo není? Z meditace mě vytrhnul výstřel: byl měkký, něžný, jako pohlazení, a přesto třískal jako tvrdost kladiv, viděl jsem, jak se postava se syčením zakymácela, ale nespadla, podivil jsem se, vždyť jí mířil na komoru, jak to, že hned nezemřela? Co bylo podivnější: něco se začalo měnit. Její kůže, ten troud, boláky, strupy, slézala, a místo ní rostla nová, růžová a červená jako kůže novorozence, kroutil jsem hlavou, že takovou věc jsem neviděl ani ve filmu, vlastně to byl hnus, který mě donutil se obrátit na střelce a v tom to bylo: jeho tvář svítila naplněním, jako kdyby dokončil něco, na čem závisel celý jeho život, jako by se kruh uzavřel, dluh byl splacen a takové podobné záležitosti. Proč to říkám: jeho oči a jeho tvář ke mně tak mluvily a navíc, jeho kůže se měnila: ta suchost a bledost tmavla a začala mokvat, leskla se v záři slunce a měl jsem dokonce pocit, že svatozáří, až teď, když si ten zážitek zapisuju do deníku, mě napadá to přirovnání k mučedníkovi, ke svatému muži. Porovnal jsem oba dva: lovce a kořist, zabijáka a oběť - lovec a zabiják chřadli; oběť a kořist sílila: anebo to bylo naopak? Přeci: věci jsou pod povrchem jiné, než se nám zdají na první pohled. Chce to víc pohledů: pohled Malíře, který dokončuje obraz, jak to vypadá, co tam lze spatřit, o tom už jsem psal, račte se vrátit o několik řádek zpátky, nebude vás to bolet, je to rozkoš navracet se zpátky, je to smrt a život, život a smrt, začátek a konec, konec a začátek, když někdo láme pečetě. Co se dělo dál: Složil pušku zpátky do kufříku, sedl si na židli, která vydala sten ne nepodobný umírajícímu, já jsem stál opodál a pořád ještě zmatený jsem se snažil si to všechno v hlavě urovnat, ale nijak to nešlo, všechno to byly střepy, úlomky čehosi, a to rozbité sklo přišlo potom, co se Kdokoliv sebral a odevzdaným krokem došel do koupelny, já ho následoval, a viděl jsem ho, jak tam rozezleně sleduje svůj odraz v zrcadle, viděl jsem ho dvakrát, dvě jeho podoby, jednu skutečnou, druhou odvrácenou, byl bych přísahal, že na zlomek vteřiny jsem v zrcadle zahlédl obraz té ohořelé bytosti, jak se mu vysmívá, ale nemohl jsem přísahat, tím bych se prozradil, ale stejně: jak jsem sledoval Kohokoliv napřahujícího se k ráně a jeho pěst drtící sklo a tříštící ho na tisíc menších a menších kousků a jeho krev kapající na podlahu, všiml jsem si, že přestávám být neviditelný, že pro něho začínám být skutečný. Chtěl něco říct, když mě viděl, jak se zhmotňuji, ale z jeho úst nevyšlo jediné slovo. Podle výrazu tváře jsem pochopil, že je naštvaný, udivený, zklamaný, vyděšený, prostě jsem v něm viděl všechno, ale jeho pohyby: skoro nebyly, ztrácely se, kůže přestávala být kůží, začínala připomínat něco známého, dřevěného, z čehož trčí nahoru provazy a někdo je tam svědomitě drží a hýbá jimi, podíval jsem se tím směrem, ale nic tam nebylo, asi to byl jen přelud. Upadl na zem, jako když někdo rázem ztratí sílu nebo na něho spadne něco těžkého. Nabídl jsem mu ruku, ale on ji nepřijal, netvářil se už nijak. Všechno, všechen život z něho vyprchal, zdálo se mi. Nevěděl jsem, co mám dělat, tak jsem si řekl, že se opět vypařím. Viděl jsem toho už hodně - dost na to, abych zešílel, ale já nechci zešílet, chtěl bych být šílený a vědět o tom, uvědomovat si to, ale to bych potom nebyl šílený, být šílený je hloupost! Musím zmizet ze světa. Už nemůžu zůstat, tady, kde to na mě píská ze všech stran, ten zvuk je nesnesitelný! Kdo to dělá? Kdo mi to dělá?
Letím už ne po schodech, ale po chodbě, minu dalšího instalatéra, který si vesele píská, píská, všechno a všichni píská a pískají, já se z toho snad zblázním! Tluču do tlačítka výtahu, je zaseklý, běžím tedy zase po schodech dolů, ačkoliv jsem to neplánoval, je slyšet pískání a zvuk soulože ve výtahu, liftboy se přidává, já o tom nevím, já o tom nevím, volám do spirály schodů, chce se mi skočit, abych tam byl dřív, ale to bych zemřel, bojím se smrti, je to jistě šílená zkušenost, ale když vybíhám ven, vidím tu věc, kterou Kdokoliv trefil do srdce svou láskou a ona má zaražené nohy do břicha, jak skočila z okna, ale nemohla zemřít, už nikdy nemůže zemřít, on zemřel, aby ona mohla žít na věky, jaká věčná láska!, bolí ji to, vidím to v její tváři novorozené, která ji má zkřivenou neskutečnou bolestí, ale žádná ochrana šokem, je to absolutní bolest, už jste si někdy zkusili vrazit si kosti svých stehen mezi střeva a do žaludku?, trpí, ve své nesmrtelnosti trpí, a já ji nesmím litovat, je to zbytečné, auto je pryč, musím utíkat, ona za mnou poskakuje na pahýlech, zkrvavenýma rukama na mě mává, bublá přes překousnutý jazyk, neměla skákat do propasti, řekl bych jí, ale v té chvíli jsem byl s pocitem nekonečného děsu ze smrti a ze života, chtěl jsem utéct, a dokázal jsem to: doběhl jsem do podzemí, kde proudí vlaky, uprostřed pohyblivých mas lidí jsem vykřikl, zoufale, dlouze, táhle, teskně, ale nikdo nedbal výkřiku, všichni mě míjeli bez ohlédnutí, byl jsem zase neviditelný a neslyšitelný?, náhle před sebou vidím postavu Malíře, jak leží před šíleným obrazem, konečně hotovém, leží?, je na dvě půlky, oprava, má hlavu oddělenou od těla, čistý řez, jak se to stalo?, mluvím s větrem, který si opět pohrává s jeho bločkem, on mi prozrazuje, že se nic nestalo, nikdo nepřišel, že Malíř si mrtvolně prohlížel obraz, když v tom najednou šmik a hlava leží na zemi a tělo běhá po ateliéru, oči v důlcích mají uvnitř zase zakletou jiskru, a obraz je podepsán krví autora, nechápu to, ani vítr to nechápe, oba kroutíme hlavami, on žádnou nemá, tak jenom já kroutím hlavou, ale zase musím zmizet, nebo budu stát před obrazem a taky mi něco ostrého a rychlého usekne hlavu, běžím k řece, nemůžu vydržet to lidství, to šílenství, chci se stát - kým, čím? Já nevím, ale při skoku z mostu, který právě dostavují a vyhazují s výskotem klobouky čepice do výše a starosta přestřihává pásku velkými nůžkami, se stávám rackem a odlétám pryč, ale ne, to je blbost, spadnu do vody a umřu, protože mi ve vodě vypoví svaly službu a to nemluvě o oblečení, které mě táhne ke dnu, takže konečně zjistím, jaké to je nebýt... Vrátím se do dělohy a budu znovu otrokem svého života.
Nashledanou
Kdo jsem?
To je lehká otázka. Právě dopisuju tenhlencten text, kterej bude mít buď mnoho interpretací, nebo vůbec žádnou. Bude publikován, nebo nebude publikován, ale to je v podstatě jedno. Hlavní je, že vůbec je a že v tom bublam. To máte tak: proudění krve od chlopní k chlopním, z komor do síní, je to jako číst knihu, je to bolest, cedím teď skrz zuby, v poslední křeči před koncem dopisuji tyto řádky, všechny ty světy, podívejte se, někdo tomu říká boží vnuknutí, já to nazývám podvědomím, mým tělem nepromlouvá bůh, stávám se jím, umírám, dřevění mi údy, vnitřnosti, mlknu, jazyk se stává pouhou řezbářovou úchylkou. To jste nevěděli, že příběhy začínají a končí na začátku? Některé věci jsou jiné. Třeba životy. Touha všech můr letět ke světlu lampy, k umělému slunci, k té hořící svíčce, dotknout se extáze, držet ji, protože jsem, jsme, jste, a všechno kolem: hořící těla padajících andělů, pavučiny rozbitých čelních skel, hořící benzín, sloupy smrtí za běhů životů, životy v umírání.
Kde jsem?
To je těžká otázka. Jsem někde na hranici mezi světy, někde na rozhraní života a smrti, kde je všechno a není nic, kde se sny stávají skutečností a realita se rozpíjí na obraze snu. Vzdaluji se: od vás a od sebe...
A vy se vzdalujete se mnou, už tím, že jste chyceni v síti. Jste vysáváni Pavoukem a tam nikde je tma a já vypínám počítač a čučím na ztemnělou obrazovku, vidím svůj odraz.
Nic.
Nic není definitivnějšího než
Smrt.
Nemám pravdu?
|
