|
Schovávané střípky
to aby nikdo nevěděl
že ničíš
Loutka I
ústy drsnokřídlece
nemluvím o řeči
železný květ obrůstá můj hlas
je jako v pavučině
Vychází slunce postaru
vychází slunce
postaru se kloní
lilie zlatohlavá ladoňce dvoulisté
a patu špičku vlasu - ratolest na jabloni
obrůstá podivín
a večer černá tíha tmy
- vonící po kmínu
převáží zlato s prosbami:
tak ať už svítá
ať vyklíčí kmín v bílé vejce
na neurčito – k snídani
Čas
čas jsou jak prsty otevřené do skla
a nová rána – panny nevinné
i přesýpací hodiny se musí prosít
doba než začne mluvit déšť je prostá
když už nic nechceš, jenom jediné
obráceně, naopak se musí prosit
Dekompozice
ráno se stěží oblékl
v autobuse dělal vláček
prý by se mu líbilo hrát pouliční divadlo
Solární den
rýžujeme solární slunce
pulzuje v něm zlatá žíla
teče má a tvá krev
tři přání
- zlatá sladkovodní ryba
jako na pláži
vzali jsme si písek do dlaní
a sypali ho, jak rychle se nám zachtělo
čas plyne podle nás
Alespoň na chvilku čistí
-
o dlažbu se začínají
rozbíjet holé hlavy
zprvu pomalu
jedna po druhé
jako by řadu, kterou počaly
nevědomky ctily
potom se rozprchnou
a začíná rej
jedna o druhou
se rozbíjejí
-
prší i do prázdné sklenice
kterou si kdosi zapomněl
má pod míru
a žízeň nikdo
po vzoru - nechám déšť
ať se mi podívá do vlasů
a zlobím se, když jsem nucena jít pod stromy
-
z dálky se ozývá
kloktání světa
byli jsme tak
alespoň na chvilku čistí
Býčí zápasy
-
jdeme pozorovat oblohu
- už máme prostřeno
měsíc se nám staví do cesty
jak toreadorova muleta
před obličej býka
díra, nevedoucí nikam!
-
vystřihneš ukázkové flamengo
střihnu si i já
na druhé polokouli
jižního kříže se zříkám
-
máš lupy
zvětšují až dvacetkrát
Loutka II
ústy drsnokřídlece
nemluvím o řeči
železný květ obrůstá tvůj hlas
jsem jako v pavučině
zavěste, prosím
Na hazard
dalo by se krájet
bílé prostěradlo na nahém mužském těle
žebrem – šípem zasažená žena
zlato stříbro a kočičí tma
soška bronzová
-
měsíc je mince na stírací losy
jsme čísla v bubnu
někdo námi točí
ještě je spousta mužů mezi muži
ještě je spousta spousta žen
žen, k jejichž oknu muži přistavují žebřík
šplhají žebro po žebru
až vlastní žebro v náruč obejmou
dej k sobě to, co k sobě patří
rajská jablka, ty kousky edenu
výherní čísla dva tři jazz
pět kvílí na trubku
tóny padají
dnes nevyhrajeme, neprohrajeme
dnes sázet nebudem
Závěrečná
píšu drama
nechám tě usmrtit ve třiadvacátém dějství
dost brutálním způsobem
| 
