Rozepnul si košili a poškrábal se na prsou. Štíhlými dlouhými prsty zavadil o levé rameno a nehty se zaryly do klíční kosti – dotek zabolel, otřásl se, aby zahnal ošklivou vzpomínku… Nerad znovu otevíral již snad konečně uzavřenou kapitolu života, ale vlastní chladná dlaň na hrudi mu ji připomněla. Znovu spatřil, jak oddaně a s nesmírnou láskou se ho takto dotýkala ona. Stále cítil její dech na svém srdci, neustále se mu vracel její obraz. Znovu a znovu ho laskaly její hedvábné havraní vlasy, když ulehla a ony provoněly celý pokoj. Zvedla hlavu, podepřela si ji malou dlaní a on se topil v jejích kočičích očích, které tak miloval.  Stáhlo se mu hrdlo, na čele naskočily vrásky a řasy se znatelně zachvěly. Vstal
a setřel si slzy. Divil se, že má ještě sílu plakat.  Musím se přeci už sebrat, prolétlo mu hlavou jako už tisíckrát. Šouravým krokem prošel kolem stolku s fotografií a rozbolestněn neustále přítomnou vzpomínkou přejel letmo přes její tvář. Sklo na obrázku zastudilo nejen jeho kůži… Zapomněl, kam a proč se potemnělým bytem vydal. Schoulil se do křesla, ve kterém tak ráda sedávala ona, poslední měsíc jí pomáhal vstávat, aby si neublížila.  Z bolestně sevřených víček se hrnula slza za slzou, nechal je vsakovat do oranžového potahu ušáku. 

               Jak byl tehdy rozčilený, sotva schopný rozdýchat zlost, spíš běžel než šel ulicí s rukama zabořenýma v kapsách saka, límec vysoko zdvižený. Zamračený. Spatřil ji pozdě. Až v momentě, kdy ji svým mohutným tělem srazil k zemi, když bolestně pokrčila nos
a mnula si koleno. Pak nahoru k jeho očím bleskly dva zelené plamínky. Rozpačitě koktal: „Promiňte, já strašně nerad, já vás neviděl, já se nedíval, omlouvám se,“ cítil, jak se mu krev dere do tváří. „Není vám nic,“ dodal a s údivem vnímal, že zlost a vztek nenávratně zmizely. Dívka si jej zvědavě prohlížela, a když pohledem zavadila o jeho sako, rozesmála se. „ Já jsem v pořádku, ale vy tedy vypadáte!“ Nechápal, a proto sledoval směr jejího pohledu. Spatřil ono šlehačkové nadělení na svém břiše a musel se přidat k jejímu smíchu. Neodolal ale vábnému tvaru jejího obličeje a rozzářených očí a upřeně se na ni zahleděl. „Víte, že jste mi úplně změnila den? Byl jsem naštvaný a najednou se tady směji s vámi a na vás a vlastně sám sobě své nešikovnosti…Vydržte minutku, hned jsem zpátky,“ vběhl do krámku, ze kterého ona předtím vyšla. Cítil její upřený dětský pohled skrze výlohu. „Tak, tady máte nové kremrole, ještě jednou se omlouvám.“ „Kam jste tak spěchal?“ zeptala se a na krku jí naskočily červené skvrny. Rozpačitě si přitáhla cípy blůzky k sobě. „Ani nevím,“ musel se stále usmívat. Připadal si jako školák, měl chuť ji zatahat za dlouhé lesklé copy, cítil touhu tu úchvatnou bytost chránit…

„Máme opravdu dost jídla?“ zamyslela se s pohledem upřeným na velikou tašku. Neslyšel ji, nakládal do auta rybářské pruty, těšil se, jak si spolu posedí u jezírka mezi loukami na malých nepohodlných židličkách, jak budou společně vychutnávat ticho a paprsky sluníčka. Viděl její dětské oči, jak s radostí sledují kachní rodinku, jak s napětím čekají na úlovek, jak její malé ruce drží rybku a blaženě ji pouštějí zpět do vody… „Dnes je ale hustý provoz,“ nervózně sevřel pevněji volant a pustil její dlaň. Ani nevěděl, jak se to stalo. Slyšel jen její výkřik, znovu a znovu jej probouzí ze sna. Ta dodávka to nemohla stihnout. Strhl instinktivně volant doprava…

Upřeně zíral na studenou, lesknoucí se dlažbu před operačním sálem. Bílé ostré světlo jej pálilo do očí. Stál tady snad věčnost. Sám nevnímal své zranění a bolest. Cítil jen ohromnou prázdnotu, cítil, jak mu tělem projíždějí vlny nepopsatelného vzteku, jak mu obrovský ledoborec rozdrtil srdce a jako máslem projel všemi pevnými jistotami, které společně s ní měl. Připadal si naprosto zbytečný, ztracený, opuštěný, k ničemu… Pocity, které jím zmítaly, nelze zachytit slovy. 

Uslyšel pláč? Zašmátral rukama kolem sebe, zastudělo ho promáčené křeslo, nahmatal vypínač bílé chromované lampičky na stolku vedle. Pod svitem žárovky přivřel víčka, ucítil tupou bolest hlavy, ale zvuk, který ho probudil, neutichal.  Vešel do provoněného maličkého pokojíku hned vedle ložnice, ve které už rok nespal. Opět ucítil vůni jejích vlasů, ještě po roce se vkrádala nenápadně do všech koutů jeho mysli. Sehnul se k malinké postýlce a do náručí se mu stulilo dítě… Ve slabě ozářené místnosti spatřil, jak na něj upřelo nevinné zelené oči. Pohladil je po heboučkých černých vláscích… Přitisklo se k němu… Položilo maličkou ručičku na jeho hruď….