|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Posed
Bylo zrovna léto, nádherný letní podvečer. Ambrož si užíval procházku lesem. Plnými doušky si vychutnával svěží příjemně vlažný vzduch prostý všech civilizačních nečistot. Příroda kolem vůbec vypadala, jako by na ni člověk nikdy nevztáhl svou špinavou industrializační ruku. Stromy byly statné, smrky vysoké a plné šišek, borovice oplývající sytě zeleným porostem jehličí. Ambrož si poprvé v životě uvědomil, jak mu je tady dobře. Vyšel z lesa a pohlédl kolem dokola na palouk. Jaká je ta příroda úžasná umělkyně! Pestré barvy květin a poletující čmeláci tvořili jedinečnou atmosféru, jenž ho uchvacovala. Nad obzorem stojící slunce ho příjemně hřálo do lící. Jeho uši těšil tichý zpěv lesních ptáků. Chlapec se posadil do chladivé trávy, utrhl si stéblo a začal ho žmoulat v ústech. Pohlédl na načervenalou podvečerní oblohu. Všemi smysly vnímal krásy oné působivé přírodní scenérie. Zahleděl se na dřevěný posed, jenž stál opodál na kraji lesa. Tyčil se do výše a vyhlížel jako král celého palouku. Stál rovně a sebevědomě, jeho stavitel si na něm dal jistě velice záležet a vložil do něj veškerý svůj um. Náhlá vlna vzrušivé energie prostoupila Ambrožovým tělem. Ambrož se pomalu postavil a šouravě vykročil směrem k posedu. Při chůzi ho luční tráva dráždivě šimrala do lýtek. Zastavil se před tou úžasnou dřevěnou konstrukcí a vzhlédl. Všechny trámy a prkna, jež ji sestavovaly, byly dokonale rovné a přesně do sebe zapadaly. Ambrože napadlo, že posed tu musel někdo postavit teprve nedávno, nikdy předtím si ho tady nevšiml. Pocítil znenadání ohromnou lásku k tomu seskupení dřevěných desek. Začal pomaličku hladit jeho dokonale ohoblované dřevo. Nikdy předtím k ničemu takovou lásku necítil. Možná ani k nikomu. K matce snad. Neuvědomoval si zvrácenost svého počínání ani komičnost toho, co dělá. Uvědomoval si jen tu lásku, či touhu, která mu ovládla jeho tělo. Poddal se té energii, kterou snad vyzařovalo samo dřevo. Láskyplně objal jeden z trámů a pomyslil si, že takto ještě nikdy nikoho neobjal. I když byly chvíle, kdy to toužil udělat. Znal spoustu dívek, ke kterým cítil podobnou touhu, avšak dívky ho odmítaly, nerozuměly mu. Měl pocit, že naopak ten posed mu rozumí, na chvíli se s ním cítil naprosto splynulý. Dokonalá harmonie mezi člověkem a tajuplným borovým dřevem. Jemně políbil trám, přesně na malý vyklenutý suk. Žebřík. Vyleze nahoru a pohlédne shora ze svého nového přítele do krajiny. Jen to chtěl nyní udělat. Vzhlédl nahoru a spatřil zelenou kamizolu a klobouk s bažantím perem. Vyděšený brunátný vousatý obličej myslivce ho shora nevěřícně pozoroval. S odpudivým úžasem na Ambrože zakřičel: „Ty nejsi normální synku, padej odsud než na tebe vytáhnu flintu!“
|
|
|
