Bezejmená

Tam někde v prostorách těla

Daleko po směru hodinovejch ručiček

v přístavu za šplouchání převozníků lodiček

na rozcestí, kde se váží světy

Do spirály času zamotaný, starý váhy

co přestaly přesně vážit jak naložit s dary

tam leží

Tam někde

v prostorách těla

Kde od stěn se odráží ozvěna padajcího listí

v červenym oparu svalů

v síti bílích nití co vedou až nahoru

do zahrady, odkut hýbeš světem hmoty

odkud pocity čarují nebe

a slunce ohřívá ostrovy v moři uvnitř tebe

než přejde obzor zalytý krví.

Splývající s tmou noci.

Tam visí měsíc na obloze v černym čtverci

čeká než Koperník ho změří, a zarámuje

Jak daleko dopláče pár modrých očí

Jak hluboko v nás

nebo spíš z jaký dálky se k nám vrací čas

z pohledu hvězd chycených v kleci

Uložených v notový osnově na linkách času

s Mozartem do rytmu si podupující.