Od tohoto filmu jsem si sliboval mnohé. Byl natočen téměř před třiceti léty, ale nějak se mi vyhýbal. Za totality ho nepromítali /důvody jsou mi nejasné, co obsahoval tak ideologicky závadného?/, po převratu to nebylo o nic lepší. Vlastně i ten poslední přenos v televizi byl dost zmatený a různě odkládaný. Věděl jsem o něm téměř vše z doslechu, i to, jak je ověnčen mnoha americkými cenami, včetně dvou zlatých sošek. A to vzbuzovalo úctu.

Začnu tím, co se mi líbilo. Na prvém místě bych řekl, že to byla hudba ze Sedláka kavalíra. Tu tvůrci vybrali dobře. Podkresluje černobílé obrázky čtyřicátých let a navozuje atmosféru italské komunity Nového Yorku, podobně jako Mascagniho předloha, odehrávající se na Sicílii. V hlavní roli Robert De Niro, můj oblíbenec, na jeho výkon jsem se těšil. Zase famózní kreace, tentokrát okořeněná ztloustnutím a opětovným zhubnutím o dvacet kilo. Co by pro roli neobětoval? I maskéři se vyřádili, zejména kolem nosu.

Tím můj výčet kladů končí.

Martin Scorsese chtěl původně tímto filmem ukončit kariéru, ještěže to neudělal. Jeho násilnické období se mi sice, až na vyjímky, moc nelíbí, ale několik povedených kusů ještě natočil. Po zavírací hodině bylo sice brutální, ovšem naprosto originální. Daleko víc si cením jiných životopisných filmů - Kundun, o Dalajlámovi a Poslední pokušení Krista, podle Kazantzakise.

Nejvíc mě neoslovil příběh filmu. Boxer a pobuda Motta, asi místní hrdina, násilník a romantik /jak to pěkně zapadá do amerického snu/ a jeho dvě hodiny trvající výlevy zuřivosti, žárlivé scény, nekonečné reportáže ze zápasů, stříkající voda z hlavy a krev z nosu, burácející ochozy..... To opravdu není můj šálek čaje. On tu předlohu sesmolil ten boxer, takže se není čemu divit. Ani věhlasní scénaristé přizvaní na pomoc s tím asi nemohli nic moc dělat. Boxerské scény mám tendenci srovnávat s Rockym. A Sylvestr mi vyšel jako pustý amatér. Takže ještě jedno plus pro, abych neskončil vyloženě negativně - chvílemi nápadité tanečně-poetické scény ze zákoutí tohoto tvrdého sportu.