Obrovským blokům domů v plebejských čtvrtích se říkalo králíkárny. Patricij, který je pojmenoval měl zřejmě zvláštní smysl pro humor. Ráj, Eden, Valhala, Olymp. Každý, kdo měl jen trochu peněz se z nich stěhoval pryč. Málo plebejců v nich zůstávalo dobrovolně. Jedním z nich byl i Cront. Zjistil, že mu anonymita králíkáren vyhovuje. Když se jeho soused odstěhoval koupil byt a propojil ho s vlastním. Měl tak dost pohodlí za málo peněz. Právě  teď se uprostřed parného letního odpoledne kodrcal přeplněným autobusem po rozbitých ulicích sídliště Eden. Díval se na všechny ty dělníky od pásů, zedníky, sekretářky, které se vracely z práce a na jejich unavené ztrhané obličeje. Oproti nim si žil jako král. Překvapilo ho, dřív než viděl skutečné podmínky, proč se na místo Pochůzkářů nehlásí více mladých lidí. Plat byl výborný a různé výhody také nebyly k zahození. Myslel, že bude mít problém dostat se vůbec na Akademii. Verbíři se na něj místo toho nevěřícně dívali, ale přijali ho.

Své ideály o službě Městu a spravedlnosti ztratil už během výcviku. Místo aby se učili řešit konflikty bez násilí nebo zuřivosti, podněcovali instruktoři cvičence k větší nevraživosti vůči ostatním plebejcům. To přitom nepředstavovalo žádný problém. Většina nováčků byla tupá jako ovce a ochotně následovala své velitele do jakékoliv roztržky. V těch týdnech poprvé litoval, že se přihlásil. Mohl sice odejít, ale kam by šel? Rodina ho zavrhla. Byla to veřejná ostuda mít syna Pochůzkáře, natož dobrovolného. Kdyby odešel, byl by jeho jediným útočištěm Klér a to Cront nechtěl. Ti mlčenliví intrikáni v černých hábitech, tak odcizení všemu a všem mu byli ještě odpornější než násilničtí tupci v pochůzkářských oddílech.

Spolkl svoje zklamání a spolu s dalšími adepty hulákal hesla a mlátil do pytlů naplněných pískem. Možná to byl právě ten moment, když si uvědomil, že nemá možnost výběru, kdy začal jeho přerod ze snílka a idealisty, ještě kluka, v cynického a sarkastického muže.  Přiblížil se tak ke svým hrdinům ze starých detektivních knížek víc, než si kdy představoval. Myslel si, že nemá šanci získat místo v některém ze zajímavějších oddělení, jako byly vraždy nebo podvody. Tahle oddělení byla jedinou složkou Policie, která opravdu fungovala tak, jak měla. Nerozlišovala, jestli byl vrahem patricij nebo plebejec, jejich úkolem bylo pouze najít a zatknout pachatele. Samozřejmě, že když byl vrahem plebejce patricij, byl odsouzen jen k pokutě nebo krátkému trestu, ale na tom nezáleželo. Být odsouzen za vraždu bylo stejně hrozné jak v patricijské, tak v plebejské společnosti.

Měl pravdu, tohle místo nezískal, ale nelitoval toho. Cront měl poručíka rád.

I když na oddělení méně závažných plebejských zločinů nebylo nic zajímavého, sloužit pod takovým mužem alespoň částečně vynahrazovalo Crontovi pocit ukřivděnosti. Smířil se s pokutováním za špatné chování a neúctu vůči patricijům i s rozháněním pouličních šarvátek malých kluků. Dokonce by se dalo říct, že ho tahle práce uspokojovala, nebo alespoň do určité míry. Byl poručíkovi za hodně vděčný.

Cront přemítal cestou ze zastávky právě o své práci a potichu si nadával do hlupáků a idiotů. Tušil, že ho poručík nejspíš pošle do oddělení pro kontrolu plebejců, protože věděl, jak Cront nesnáší ty tupé mlátičky odtamtud. Právě dva z nich byli ti služebně starší Pochůzkáři.

Konečně dorazil k sobě do bytu. Přes tenké zdi slyšel, jak se sousední novomanželský pár hádá a k jejich hádce se připojil i maličký, sotva dvoutýdenní chlapeček svým nespokojeným křikem. Cront si povzdechl a otočil vypínačem u rádia. Ze starého přístroje se ozvalo Plebejské rádio, vyhrávající celý den populární písničky různých skupin. Bylo to samo o sobě příšerné, ale zvuky z ostatních bytů v králíkárně byly deprimující. Vyznačovaly se totiž životem. Cront si chtě nechtě musel přiznat, že je samotář. Bylo tu pár sekretářek z kanceláře, ale ty mířily výš a s obyčejným Pochůzkářem si dopřály jen občasný krátkodobý flirt. Nedivil se jim, navíc k výsledku většiny těchto pokusů vedla i Crontova zahořklá povaha. Zvykl si být sám, ale každodenní návraty do prázdného bytu, který byl obklopen zvuky rodin a párů ho vždycky rozladily.

Prošel pokojem do koupelny a prohlédl si v zrcadle svoji tvář. Nateklé oko začalo pomalu z fialovo - červené přecházet do dalších barev, přičemž některé nedokázal Cront ani pojmenovat. Přejel si opatrně rukou po obličeji a přestože neměl v prstech téměř žádný cit dvoudenní strniště o sobě dalo vědět. Stačil si oholit asi polovinu tváře, když se ozval zvuk domovního zvonku. Zavrčel a aniž si smyl zbytek pěny, šel se podívat, kdo ho to otravuje.

Překvapilo ho, když za dveřmi uviděl stát menší ženu v pomačkané uniformě detektiva, která urputně tiskla prst na tlačítko zvonku . „Vždyť už jdu!“ Zakřičel z okna, protože interkom opět nefungoval.  Žena zvedla hlavu a přikývla. Cront popadl z koupelny ručník, a cestou po schodech si utřel pěnu z tváře.

„Co chcete?“  zeptal se nevrle. Bylo zvláštní vidět patricije v téhle čtvrti, natož pak ženu.

 „Jsem mladší detektiv Claire Hourdinová. Mám pro vás zprávu od poručíka Nowaka. Pustíte mě dovnitř?“ zeptala se, ale v podstatě to vyznělo jako rozkaz.

Cront o krok ustoupil a vpustil tak detektiva dovnitř.  Beze slova spolu vyšli do druhého patra, kde měl Cront byt.  Detektiv nepromluvila dokud se neposadila do křesla v obývacím pokoji.

„No, nemáte to tu špatné.  Na králíkárnu to vážně ujde.“ Prohodila lehce konverzačním tónem na úvod. Pak přešla rovnou k věci

 „Poručík Nowak mi vás přidělil jako asistenta. Dočasně.“ Dodala, když viděla jeho úděs. Ženy většinou sloužily na administrativním. Podle její pomačkané uniformy a kruhů pod očima navíc právě tahle zřejmě nepadla nadřízeným do oka.

 „Vy jste z administrativního, madam?“ zeptal se opatrně. Jestli ano, čekají ho neuvěřitelně dlouhé týdny plné papírování. Přikývla, to mluvilo za vše.

„Říkejte mi Claire, oslovení madam nesnáším.“

„Jak si přejete, Claire.“ Tak tuhle bodrost mu byl čert dlužen, to bude znamenat nepříjemnosti!

„Potřebuji vaší pomoc, vedu dvě oddělení, nestíhám…já …bylo mi řečeno, že jako jeden z mála Pochůzkářů jste schopen myslet než něco uděláte. Vlastně jsem za poručíkem Nowakem šla, protože jsem doufala, že mi někoho podobného půjčí.“

„Jenom…jdu do kuchyně, dáte si něco k pití?“ zatvářila se překvapeně

„No…kdybyste měl trochu piva, nepohrdla bych.“ Řekla. „Díky“ 

Posadil se naproti ní „Dobře, takže mám zítra přijít na administrativní?“ snažil se jí pomoct, protože vypadala poněkud bezradně. Jako by nevěděla kudy kam. Povzdechla si

 „Ne, ne na administrativní. Mám od zítřka dovolenou ale, je tu určitá záležitost která…Podívejte se, já …ano, jsem v nemilosti u nadřízených. Jsem dcera bývalého vévody. Nepohodla jsem se s otcem, takže mě nezastřelili.“ Napila se z láhve a chvíli mlčela

„No dobře, ale jaká záležitost?“ zeptal se Cront

„Než otce svrhli byla jsem detektivem oddělení vražd“ hořce dodala „Teď se starám o archiv a záznamy tohohle oddělení a ještě podvodů. Prostě moře papírů.“

„Promiňte, že budu trošku netrpělivý, ale o co jde?“

            „Chci, abyste mi pomohl vyšetřit jeden případ.“

   Cront se na Claire nechápavě díval

 „Cože?“

„Slyšel jste dobře. Chci, abyste mi pomohl vyřešit vraždu. Jestli řeknete, že ne, pochopím to a pak vám dám nějakou práci v kanceláři. Jestli kývnete,“ pokrčila rameny „tak to možná bude trošku nebezpečné, ale o to zajímavější!“ usmála se.

„No, podívejte, já v tomhle nemám žádné zkušenosti…“ zarazila ho

 „Zkušenosti nejsou tak důležité jako pozorné oči a uši.“ Napřáhla ruku „Berete nebo ne?“

Cront zaváhal. Zvažoval všechna pro a proti, než mu došlo, že nemá co riskovat. Rozhodl se a pevně stiskl Claire ruku. Cítil, jak se uvolnila a zeptal se:

„Má to co dělat s vaším otcem?“

„Ne, ani v nejmenším, tím jsem si naprosto jistá.“ Dopila pivo a postavila láhev na stolek „Už půjdu, zítra přijďte na tuhle adresu. Až tak kolem poledne, musím se trochu vyspat.“ Usmála se a podala mu kus papíru. Cront chvíli mlčel a pozoroval papírek. Potom zvedl hlavu

„Proč jste si mnou tak jistá?“ otočila se ve dveřích

 „Protože nemám komu jinému bych mohla věřit, Cronte!“ přikývl

„Díky. Nevíte, co to pro mě znamená.“

„Máte pravdu, to nevím.“ řekla a svižným krokem odešla.

Cront chvíli stál na místě. Náhle, jakoby se probudil, pokývl hlavou a sebral ze stolku láhev. Prohlédl si jí a pak s ní mrštil o zeď. Klesl do křesla a přejel si pomalu přes tvář oteklou rukou.  Nevěděl, k čemu se upsal tím prostým podáním ruky, ale začínal pomalu tušit problémy. Nowak jí nejspíš věřil, věděl ale, co má v úmyslu? Je to jedno. Před Crontem se otvírala možnost, o jaké vždycky snil. Vyšetřovat případ vraždy. I když tajně. Zvedl se z křesla a zašel do koupelny. Oholil si zbytek obličeje a osprchoval se studenou vodou. Po celodenním vedru se mu tak nádherně pročistila hlava.

Uklidil rozbité střepy a sedl si do křesla. Věděl, že pokud se do něčeho takového pustí riskuje krk. Jestli mu detektiv říkala pravdu  a byla dcerou bývalého vévody, měl velký problém. Vzpomínal si na dobu jeho vlády. Tehdy se zdálo, že je soužití plebejců s patriciji konečně na lepší cestě. Vévoda byl sice patricij a nikdy by nedovolil asimilaci s nižším obyvatelstvem, ale uvolňoval postupně policejní nátlak a kontroly. Mnoho plebejců tak dostalo odvahu a dalo se na obchod. Snad právě kvůli těmto změnám, které dodávaly sebevědomí té části plebsu, která byla chytřejší a průbojnější, byla vévodova rodina a její přívrženci vyvražděni. Šlechta si nemohla dovolit uvolnit tlak na spodinu, přišla by o své výsadní postavení.

Cront nevěděl, jestli vůbec někdo z jeho kolegů na oddělení tušil, kdo jim vládne. Nezajímalo je to, nikoho to nezajímalo. To lepší, co Claiřin otec přinesl městu postupně zapadlo zpět do starých kolejí. Patricijové dál pohrdali plebejci a obchodníci se marně snažili zachytit trochu lesku městské aristokracie. Neexistovala možnost, jak se z toho začarovaného kruhu dostat.