autobusy líně míjely zpocené běžce

s rádiem kolem uší

kupy voskových kelímků

i pořadatele omotané páskou

šinuly se Prahou jako velké žluté housenky

roztávající vedrem

cestující si vyhradili prostor svými sluchátky

bez potřeby tempomatu

bez potřeby dialogu

nevím, jak dlouho jsi stál poblíž nástupiště

z celého toho mumraje jsem viděla jen ty oči

viděla jsem je cestou v polospánku

a hlas předčítající Saturnina

vkládal do vět tvoje slova z rána

ještě jsme ani nevymotali zadek z města

a už mám sto chutí vecpat řidiči Blesk a poloviční kafe

a vzít to za něj

a na nejbližší odbočce

najít směrovku na Dejvice

nu což, olupte …

Skácel by pro nás měl nejspíš pochopení

dovedl ocenit smuténky

jen místo sms psával křídou po ohradách

velkým písmem

aby bylo k přečtení i jednotlivcům

projíždějících kolem

s tou nechutí dorazit až do cíle

ty tvoje oči, milý příteli

budou mi nejspíš bloudit dnešní půlnocí

vím já, jestli v tom vedru vůbec usnu?

snad jen pro tu možnost

jít ti zas naproti z autobusu

chvíli se tvářit jakože nic

včetně snahy dýchat jen kotníkem

tomu říkám být za hrdinu

z ploužícího se žlutého objektu psát všechna ta slova

nevidět, jak se příjemce zrovna tváří

jen jakýsi předpoklad té letní modři

na pozadí nedělní Florence