Nové vedení Státní opery Praha – ředitel Daniel Dvořák a umělecký šéf Jiří Nekvasil – si vytklo dva základní cíle: uvést na scénu starší opomíjená díla i nové světové premiéry a na druhou stranu přivést na operu početné obecenstvo. Jde o cíle obdivuhodné, nicméně spíše se vylučující. Typickým příkladem je z šuplíku vytažená opera Emila Františka Buriana Bubu z Montparnassu, která vznikla už v letech 1926 – 1929. Světové premiéře (20. března 1999) předcházela poměrně velká reklamní kampaň. Přesto ani při prvních dvou představeních nebylo hlediště zdaleka zaplněné.

Bubu z Montparnassu je rozsahem malá, sotva hodinová opera, jejíž příběh je zasazen do prostředí pařížských prostitutek dvacátých let. Syžet nemá výraznou dramatickou gradaci, jde spíše o vystižení atmosféry ulice, jejích postaviček. V kompozici jsou patrné ohlasy jazzu, zajímavé je využití pro operní orchestr nezvyklých nástrojů. Burian do hudebního výrazu zapojuje i zvukomalbu jadrného uličního slangu. Specifická mluva prostitutek, pasáků a malých gangsterů, bohatá na ustálená spojení, ostře kontrastuje se slovním projevem “slušňáka z venkova” Petra Hardyho, který se zamiluje do prostitutky Berty Meténierové, společnice pasáka Mořice Bélu zvaného Bubu.

V prvním obraze (a částečně také v obraze třetím) dominuje asi metr široký chodník po stranách osvětlovaný bílými žárovkami (v jejich občasném rozsvěcení se mi nepodařilo nalézt logiku). Na něm se střetávají nejrůznější postavy. Výrazným scénografickým objektem je vysoká dvouramenná lampa. V pozadí se rozprostírá konstrukce připomínající obrysy domů; promítané nápisy kaváren a kin vytvářejí iluzi neony osvětleného bulváru. V konstrukci upoutává v prvním obraze pozornost modře nasvícený vodorovný pruh s plynně se pohybujícími tanečníky. Symbolizuje Seinu a její nevzrušivý a nekončící proud – tak jako je bez konce titěrný život lidí na ulici. Scénografie je umístěna na točně, a proto se rozlehlý exteriérový prostor rychle mění do stísněného příbytku Berty a Mořice ve druhém obraze. Spíše než autorem předepsaný chudý hotelový pokoj připomíná jakýsi slam v sousedství špíny ulice a gilotiny, o jejíž funkčnosti vypovídají stopy krve. Právě pod ní asi končí některé postavy ulice, možná zde skončí i sám Mořic, neboť závěr opery naznačuje, že Bertu zavraždí. Při první proměně ve druhém obraze provází rozhořčeného Mořice, jenž se dozvěděl, že Berta je nakažená příjicí, latinskoamerický taneční pár a polonahá tanečnice (choreografie Dana Gregorová). Výstup v baru kontrastuje s prostředím ulice. Zde už jsou zbohatlí pasáci, malí mafiáni, zde se pije absint a šňupe se droga (tabák?). Návrat Mořice k Bertě opět provází taneční výstup, tentokrát šest Nakažených (pitvořící se obludky) se zahryzává do podvědomí Mořice, který cestou potkává v podivném transu těkající postavy (patrně představují hrozbu nemoci, chvílemi však těkání připomíná židovskou modlitbu). Třetí obraz se odehrává nejdříve ve věznici La Santé, kde si Mořic Bélu odpikává trest za přepadení trafiky, a poté v příbytku Petra Hardyho, kam se nastěhovala Berta krátce před Mořicovým propuštěním. Před vězením čeká Mořice jeho společník Velký Julek. Zapaluje mu doutník, který pak Mořic pokuřuje mezi svými zpívanými replikami po celý obraz a teprve v závěru, kdy si odvádí Bertu od Hardyho, doutník uhasí a jako výraz povýšenosti vydechne kouř Hardymu do obličeje. Po tomto výstupu se nad Petrem Hardym začne obrazně i doslova efektně bortit zeď – snad symbol destrukce morálky (pro dívku z ulice neexistuje cesta zpátky mezi “slušné lidi”), snad symbol zmařené, ale od počátku z důvodu odlišného sociálního zázemí k nezdaru předurčené lásky Petra Hardyho k Bertě.

V inscenaci se klade důraz na detail: s blížícím se večerem se rozsvěcí lampa, na gilotině jsou ony zbytky krve, z kanálu stoupají páry a v kamnech svítí oheň. Dobovou atmosféru vystihují kostýmy Simony Rybákové – neslušivé oblečky prostitutek a oproti tomu švihácké klobouky a pestré vzorované obleky pasáků. Specifický kostým byl navržen pro postavu Nočního chodce (jakési svědomí Paříže). Charakterizuje jej především hlásná trouba a klobouček s malým modelem Eiffelovy věže.

Pro interprety je opera nesnadným oříškem, především v nutnosti netradičního uchopení operního zpěvu. Jiří Schoenbauer jako Mořic Bélu velice tvárně pracuje se svým basovým fondem a pro titulní postavu má i fyzické předpoklady – jeho vysoká postava a výraz drsňáka budí respekt. V úloze Berty Meténierové se na první premiéře představila Litevka Katarina Vasar, na jejíž výslovnosti byla znát trpělivá příprava – překvapila zejména poměrně přesná intonace (alternuje Simona Procházková).