Měla jsem si sepnout vlasy. Jakmile totiž některé odvážnější prameny spatřily miniaturní okénko, okamžitě se rozhodly mávat na všechna projíždějící auta bez ohledu na to, zda jejich trapné nadšení někdo registroval. Oblibu nacházely zvláště v kamionech, tedy spíše v řidičích kamionů. Neobratně jsem je vtáhla zpět do autobusu a připravila je tak o dnešní jedinou radost, což samozřejmě nezůstalo bez následků. Na hlavě mi zůstala jakási nepřehledná koule, která však postrádala jakékoli známky souměrnosti. U koule poměrně závažný nedostatek. Nepokoušela jsem se tomuto zvláštnímu útvaru narušovat celistvost, a proto se má pozornost záhy zaměřila na světelné křižovatky. Bylo jich všude neuvěřitelné množství. Tvořily z cest hrubé šňůry s desítkami uzlů. Ve vzdychající plechové krabici nebývá obtížné zaznamenat existenci semaforů. O slovo se většinou přihlásí tak, že člověk skončí s nedůstojným mlasknutím na upatlaném okně, či v cizí nákupní tašce v důvěrném objetí s chlípně vybledlým brojlerem. Čekala jsem, až sípající monstrum uvolní napjaté svaly a uráčí se ze svých útrob vypustit pestrobarevný konvoj cestujících. Ihned poté, co mírně zakňouraly brzdy, se ke dveřím (doslova) zuby nehty prodíral muž s promáčklým hnědým kloboukem, pomáhal si holí opatřenou bizarním ozubeným zařízením. Málokdo si toho všiml, soustředěnými výrazy krájeli svět za sklem. Bylo to pravděpodobně součástí hry. Té hry.

     Na chodníku se mezi záplavou různě silných kotníků proplétaly slupky z pomeranče. Zuby z hole jednu z nich mimoděk skously a onen muž se šouravým krokem vzdaloval s nabodnutým kouskem oranžového slunce. Svítil. Kolem procházelo množství odpoledních lidí na jedno použití, žen s dvojicemi igelitek a žen s rozpuštěnými rtěnkami, mužů s počmáranými tvářemi a mužů s oteklými nosy, bledých dětí, sem tam odněkud vyběhl pes. Přivřela jsem oči proti světlu. Před vchodem s nepříliš nápadným nápisem Café Amnistie nikdo nestál, jen tudy procházely ony jednolité, monotónní řady, jež se po chvíli pozorování slévaly do jedné kašovité, šedé změti ohraničené dvojstupem cihlových domů. Nemělo význam vcházet dovnitř, a tak jsem veškerou svou pozornost zaměřila na čtveřici jízdních řádů ve vitríně u autobusové zastávky. Fascinovalo mne nespočet drobných číslic, z nichž každé patřilo konkrétní místo v příslušné kolonce. Zvláštní druhy organismů, příliš velké pod mikroskop, pro oko nepříjemně malé, vedoucí svérázný život ve svém mezisvětě.

„Máte kusovky?,“zaskřípal čísi hlas u nedaleké trafiky,“kusovky, normální kusovky, tak máte je?,“nepřestával naléhat. Odtrhla jsem se od odjezdů linky číslo patnáct z nákupního centra na opačném konci města do vozovny a změřila si pohledem postavu netrpělivě poskakující u stánku s novinami. Na první pohled nebylo zcela zřejmé, zda se jedná o ženu či muže, pod určitým úhlem se však tu a tam zhouplo (snad) poprsí. Vzhledem k celkové konstituci těla nevelké. Onen rachotivý hlas také nasvědčoval tomu, že hladina testosteronu u dané osoby nedosahovala hodnoty potřebné pro rozvoj sekundárních pohlavních znaků.

„Dejte mi jich deset, jo?,“uklidnilo se stvoření poté, co dostalo příznivou odpověď. Vrátila jsem se k lince číslo patnáct. Ve skle se nepatrně odrážel můj obličej, jenž byl vsazen do rámu ze skotačivě poletujících vlasů. Tento obraz mě vyrušil ze soustředění a lze říci, že mě dokonce donutil, abych neukázněné prameny co nejrychleji vrátila na původní místo. Tedy, alespoň přibližně původní.

„No seš to ty,“zaburácelo mi do levého ucha. Vedle mého obličeje přibyl odraz kulaté hlavy se směšně malýma očima a věncem připitomělých loken, které dodávaly tváři vzhled obézního anděla.

Ten hlas skřípal, pištěl, chrčel, úpěl. Byla to neuvěřitelná směs pazvuků, jež měla nemalé ambice rozklovat každému živému tvoru v okolí desítek metrů centrum pro příjem akustických signálů v mozkové kůře. Nebo raději rozklovat obě hemisféry se vším všudy. Pro jistotu. Vyvinula jsem co možná největší sílu, abych se dokázala zlehka usmát. Výsledek se, podle předpokladů, právě nevydařil, ale hlučná osoba pravděpodobně nic nepostřehla. Jednou rukou mi pevně sevřela paži, za kterou mě kamsi táhla, a ve druhé držela dosud nerozbalenou cigaretu.

„Nekouřím jiný,“oznámila snad omluvně a tišeji, když si všimla mého lehce pobaveného pohledu,“kupuju je…,“zaváhala,“pamatuješ, jak jsme si je ve dvanácti kupovaly,“pokračovala pořád malinko váhavě,“kupuju je, abych nezestárla,“dokončila myšlenku už opět velmi hlasitě a zaprskala ve snaze vyloudit ze sebe cosi podobného smíchu. Byla to Pé. Úporně se snažící ustrnout kdesi ve svých dvanácti letech. Znovu jsem se podívala směrem ke Café Amnistie, stále tam nikdo nestál. Neúprosně mě za sebou vlekla, jen občas mírně zpomalila, načež po mně nespokojeně sekla očima, jako by si nedokázala odpustit, že zapomněla vzít vodítko s obojkem, aby to se mnou neměla tak těžké. Okolo se neustále plazily provazy kolemjdoucích, kteří vypadali, že někde cestou něco podstatného ztratili a jít dál již nemá valný význam. Ani vrátit se. Zůstat stát by bylo totéž jako jít, pouze o něco nápadnější. Méně ospravedlnitelné. Chůze patřila ke hře. Té hře.

     Uvnitř nebylo příliš mnoho světla, jenom ztěžklé příšeří, umocněné čokoládově zbarvenými pohovkami, stoly, koberci i závěsy, sem tam doplněné čímsi černým. Podobné místo se nedalo zcela jednoznačně zařadit do šanonu pod záložku kavárny. Spíše mě při podrobnějším seznámení napadalo, že by se v souvislosti s tímto podnikem mohlo uvažovat o kombinaci baru, vinárny, luxusního obýváku a do určitě míry pak možná i zmíněné kavárny. Ode zdi ke zdi, jako moucha, tam omámeně poletovala tlumená hudba. Nějaká mně neznámá bluesová skladba. U stolů sedělo pár lidí, většinou o samotě se sklenicí, vráskami a popelníkem nebo s novinami. Pé po mně vrhla vítězoslavný pohled a úlevně vydechla, jak se obvykle sluší po dobře odvedené práci. Konečně mě pustila, z reflexu jsem si mnula vzlykající paži a opatrně se rozhlížela po místnosti. Z protilehlého rohu najednou vyskočila od stolu žena s velice živou gestikulací, téměř jako několik vedle sebe poskakujících pružin. Někteří ze čtoucích vynořili zmateně nosy z deníků a se zájmem ji pozorovali. Měla pěstěné nehty, v šeru se až nezvykle leskly, světlé sako a výrazné rty, které se neustále v různých podivně sevřených úhlech vrtěly.

„Podívej, koho vedu,“skřípla opět Pé, tentokrát však mluvila na poskakující ženu. Nezapomněla mi znova stisknout paži a bez váhání mnou mrskla přímo před stůl, u kterého ta skákající stála. Hosté se vrátili k tisku a sklenicím. Zadívala jsem se pozorněji na tu přede mnou. Byla to Ká. Kdysi nejoblíbenější voodoo panenka většiny pseudoslečen ze střední. Začala ke mně emotivně promlouvat a naučeným pohybem si stírala naučené slzy dojetí. Přímo nad ní visela lampa nezvyklého tvaru, mohla se kdykoli zlehka zhoupnout a dodat celé situaci špetku přirozenosti, ale asi ji nic podobného nenapadlo, protože bez jakýchkoli příznaků bytí strnule shlížela do fádního sestřihu Ká. Nalevo ode mne zacinkala lžička o porcelán, ten zvuk působil natolik čistě a nenásilně, že jsem zatoužila poslouchat ho minimálně tak dlouho, dokud těm dvěma únavou naprosto neochabnou hlasivky, dokud neusnou či dokud odsud nadobro nezmizím. Sedly si.

„Budu muset jít,“váhavě jsem na místě třikrát přešlápla,“nemůžem jít třeba někam jinam?,“zareagovala jsem rychle na jehly, které jim střílely do všech stran z očí, v domnění, že se tak vyhnu možnému zranění. Nedůvěřivě si mne ještě jednou prohlédly, velmi důkladně od hlavy k pasu, od pasu k hlavě, jelikož zbývající části těla zůstávaly nadále skryty za stolem. Pé chvatně uchopila mou zhmožděnou ruku a stáhla mě na pohovku. Prý jsme se dlouho neviděly. Podívala jsem se ke dveřím do Café Amnistie, před kterými nikdo nestál.

     Všechna slova, ze kterých pak skládaly věty, souvětí a odstavce, padala do poloplných šálků, sklenic, misek, také do dvou lahví, často uvízla na zvlhlém korku a potom se dobrovolně vrhala do řídké frankovky s nadějí, že i sebevraždy se ojediněle zdaří. Mnohá z těch slov však nakonec odevzdaně polehávala na zapomenutých pistáciích u nohou od stolu. Ká (s dětinsky rozechvělým chřípím) rozhazovala rukama, zaníceně vysvětlovala princip svého životního stylu, svěřila se s cenou plánované dovolené a dilematech, jež musela již tolikrát řešit v realitní kanceláři. Byla nasáklá parfémem Dior Addict, což významně snižovalo schopnost soustředění v případě, že by někdo koncentraci za daných okolností vyžadoval. S tou vůní navíc zestárla. Pé kouřila již pátou cigaretu. Aby stárnout nemusela. Pokaždé jednu z těch deseti zakoupených znale vyloupla z průhledného obalu, vhodila odpad do popelníku a zapálila si laciným zapalovačem firmy HaS Trading.

„Já před rokem přestala,“protáhla Ká koutky zpoza kouřové clony, načež s vážným výrazem dodala cosi o pleti a potutelně se usmála. Když Pé vydechovala chuchvalce dýmu, vždy se jí potom přibližně pět vteřin třepotal podbradek. Zatímco se kolem povalovalo to neskutečné množství slov, hledala jsem drobky v koberci a sledovala plešatého muže, jenž dobrou půlhodinu četl jednu jedinou stránku s obrovským titulkem Nebraňte se mateřství. Jeho pleš měla tvar lichoběžníku. Lidé na pohovkách se příliš nehýbali, pouze tu a tam otočili list či usrkli ze sklenice. Stáli. Skrz zpola zakryté okno bylo vidět procházející, jež ve snaze neupozornit na sebe ani po třech hodinách nepřestávali pochodovat v předem stanoveném tempu, jako by měli na zádech neviditelnou kličku, bez které by neexistovali. Cinkala jsem lžičkou o porcelán svého už čtvrtého hrnku čaje, abych prodloužila délku života onoho v ten okamžik skoro spásného zvuku.

„A co chlapi?,“vypískla rozjařeně Ká právě ve chvíli, kdy se natáhla pro mou krabičku cigaret,“u mě teda výborný, úžasný, dokonalý, skvělý, fákt,“zamrkala nastavenými řasami,“dal mi šíleně drahý auto a asi se budem v létě brát,“uvedla raději vše na pravou míru nyní už s cigaretou mezi rty. Pé se zavrtěla a mlčela. Muž s pleší otočil stránku. Lžička s řinčením pleskla o podšálek. Napadlo mě, že linka patnáct projíždí kolem hlavního nádraží, ale nezastavuje tam, přestože by jí to s největší pravděpodobností nečinilo žádné větší potíže. Tato skutečnost mě poněkud zaskočila a nedokázala jsem přijít na její příčinu. Na silnicích ve zmíněné lokalitě byl dlouhodobě zaveden obousměrný provoz, ostatním místním linkám nic nepřekáželo v tom, aby u nádraží zastavovaly. Linka patnáct zastávku bez povšimnutí míjela, jakoby snad měla nějaké podivné privilegium. Pé zatroubila do ubrousku, párkrát si jím utřela načervenalý nos, nadechla se a vzlykla. Směšný obtloustlý obličej nabyl dalšího rozměru nevšední tragikomiky, svatozář pokroucených vlasů se začala svíjet v křečích. Nebylo zcela jasné, jestli se jednalo o křeče z bolesti nebo ze smíchu.

„Ani nevim, kolik jich za poslední čtyry měsíce bylo, ale žádnej o mě nestál,“svěřila se Pé. Zvedla jsem lžičku z talířku a vložila zpět do vychladlé tekutiny, kov ťukl o vnitřní stranu šálku. U stropu se utvořil hustý mrak zšedlého kouře, který by se pro svou syrovost do žádné kavárny nehodil. Ká hodila do popelníku nedopalek, ztratil se v ohromném množství průhledných obalů z kusovek. Pobídla mě k hovoru kývnutím hlavy. Nemělo význam dívat se ke dveřím do Café Amnistie.

„Už spolu nejsme,“řekla jsem rádoby mimochodem. Pé přestala vzlykat. Zavěsily se mi pohledem na řasy s nepřehlédnutelnou naléhavostí a zároveň s notnou dávkou určitého zklamání. Jedna z nich mě bodla ukazovákem do ramene a dožadovala se odpovědi na některou s otázek, které mi byly v průběhu minuty položeny.

„Takže seš v tom bytě úplně sama?“

„Dá se říct, že bydlím sama,“usmála jsem se víceméně pro sebe. Muž s pleší zaplatil útratu, složil noviny do úhledného obdélníku, který pak položil vedle sebe na pohovku, přejel si tlustými prsty po temeni a s koženým kufříkem v pravé ruce zmizel ve dveřích.

„Takovej chlap to byl a ty ho necháš a nic si nevezmeš, ještě že ten byt…,“neodpustila si Ká.

     Počkala jsem na ně venku. Obloha začínala sinat. Minulo mě několik málo lidí neurčitého pohlaví, mužů se semknutými rty a žen s trojicemi igelitek. Do vlasů mi foukl nepříliš chladný vánek, pár pramenů se vrhlo do čela, dva mi spadly do oka. Bylo nezvyklé ticho, jen občas se z dálky ozvalo projíždějící auto, klapot podpatků o dlažební kostky či brzdy autobusů z blízké zastávky, odkud ještě stále zářily zbylé pomerančové slupky. Všimla jsem si vitríny s jízdními řády a napadlo mě, že bych si je mohla znovu přečíst, ale z neznámých důvodů jsem tak nakonec neučinila. Ty dvě potom prohodily něco ve smyslu, že bychom se měly setkávat mnohem častěji, naposledy si prohlédly interiér podniku a konečně zavřely dveře pod nápisem Café Amnistie. Pé si zapálila poslední cigaretu, potom jen s letmým mávnutím ruky zmizela za rohem, Ká se na okamžik rozpačitě kroutila nebezpečně blízko obrubníku a převalovala na jazyku jakási nesrozumitelná hesla, vzápětí malinko zrůžověla. Připomínala žvýkačku nalepenou ve výtahu na tlačítko vedle sotva viditelné jedničky.

„Mám auto v servisu,“pronesla sotva slyšitelně,“to víš, ty náhradní díly, to se nedá vůbec sehnat na tyhle auta, to je až neuvěřitelný,“pousmála se s viditelnými rozpaky,“náhradní díly,“dodala na závěr.  

***

Pootevřeným oknem dovnitř proudil noční vzduch, neohrabaně si pohrával se záclonou v naději, že mu bude trpět veškeré mladické nedostatky, ona ho však místo toho s očividným opovržením odháněla. Potom si o skoro nepostřehnutelný kousíček nadzdvihla sukni. Z parapetu se ozývaly hlasité nádechy tří kaktusů v kelímcích od kysané smetany, bylo jasně slyšet, jak jim postupně puká jedno žebro po druhém. Takový nenápadný tupý zvuk, který připomínal pomalé, velmi slabé údery. Přinesla jsem láhev Merlotu, nalila trochu do dvou sklenic a dívala se do cizích rozsvícených oken.

„Tam jsme přeci nebyli součástí hry. Té hry. V Café Amnistie,“řekl (by). A napil se.

Tam ne.

V Café Amnistie.