Smrdutý mrak

   Takové větrné počasí, kterého se dočkali obyvatelé kraje Lidumilu roku Příchodu Velkého Lepa, nikdo nepamatoval.

   Ani nejstarší člověk ve vesnici, ale u něj to bylo zapříčiněno spíše senilitou. Byl to jeden z prvních devadesáti sedmi Osadníků, kteří Lidumil osídlili v roce Prvního očekávání příchodu Velkého Lepa.

   Dlužno vysvětlit, kdože to onen Velkým Lep je. Podle báchorek se jedná o nebeské stvoření, jehož příchod bude zvěstovat počátek blahobytu. Lidumilové na něj čekají už několik generací. Zatím stále marně.

   Starý Gag Jahsen, tak se poslední žijící Osadník jmenoval, slíbil, že nezemře, dokud ho neuvidí. Zatím slovo držel. Mezi ostatními vesničany se šeptalo cosi o nesmrtelnosti, o tom že je snad Gag elfské krve – sto padesát tři let je na člověka poměrně slušný věk.

   Na tento rok podle dlouhodobé předpovědi připadl název Příchod Velkého Lepa a všichni Gagovi krajané žili v očekávání, zda se věštba splní. Gag samotný už nevstával z postele. Celý den koukal z okna směrem k horám. Nijak se svým okolím nekomunikoval, a když na něj někdo mluvil, nevnímal ho. Pouze občas vedl sáhodlouhý monolog, který neměl hlavu ani patu.

    Jeden z mnoha Gagovo praprapotomků, mladý Gogdoja, který měl svou usedlost na pokraji vesnice, si toho větrného dne trochu přihnul. Ochutnával ve svém sklípku medovinu. Zachutnala mu tak, že mu skoro žádná nezbyla.

    Žena od něj loni utekla, neboť si nebyla jistá, zda ho kdy, kromě dne, kdy se seznámili, viděla střízlivého.

    Když se vydrápal na povrch zemský, vítr ho div neodnesl. Pohrával si s jeho dlouhými kadeřemi. Prach se mu dostal do očí. Promnul si je, otočil se a chtěl zamířit ke svému stavení. Tu se však zarazil. Nad horami se rýsovalo něco velice podivného. Oněměl úžasem. Div nevystřízlivěl, když ten úkaz spatřil. Zíral do dálky s pusou dokořán.

    Snažil se onen objekt identifikovat, ale jelikož neměl žádný vzdělání, ba navíc byl ještě opojen sladkou medovinou, nedařilo se mu najít žádná vhodná přirovnání, neřku-li vysvětlení celého toho podezřelého jevu.

    Jediné, co mu problesklo jeho ubohým mozkem, bylo, že právě pozoruje světélkující mrak, který je naprosto neprůhledný, a který neustále mění svůj tvar. A který se navíc blíží k vesnici, neboť tím směrem vane vítr.

   Zneklidňujícím na tomto mraku bylo ovšem něco jiného. Ale právě to něco Gogdojovi ne a ne přijít na mysl. Věděl, že pozoruje největší zázrak ve svém životě, ale netušil, proč tomu tak je.

   Velký Lep, problesklo mu hlavou. „Musím to vzkázat ostatním.“ řekl a vrávoravým krokem  vykročil směrem k radnici. Neušel ovšem ani pár metrů, když se před ním vynořil další  div tohoto večera. Jeho praděd Gag Jahsen. Na vlastních nohou. Ráznou chůzi si to kvapil vstříc onomu mraku.

    Minul zírajícího Gogdoju i jeho hospodářství a vstoupil do lesa.

    Mladík, který se již částečně vzpamatoval z tohoto nečekaného setkání, spěchal za ním. Doufal, že zažije něco neuvěřitelného. Ono shledání Velkého Lepa s prorokem Gagem může být docela zajímavé. Hnán touto myšlenkou, div neběžel napříč hustým lesem. Ale přestože se pohyboval nejrychleji jak jen mu to jeho trošku robustnější tělesná schránka dovolovala, Gag před ním měl neustále náskok.

    Mladíkovi na čele vyrážel pot. Sotva popadal dech, ale jeho praděd jako by byl stroj.  Stěží prostupným porostem se prodíral jako nůž máslem. Dokonce se ztratil svému pronásledovateli několikrát z očí. Ale Gogdoja věděl, za čím jeho cíl míří a orientoval se podle do nachově svítícího mraku. Ten se už nacházel sotva pár stovek metrů od něj.

    Když stanul na pokraji mýtiny, poslední z Osadníků již stál v jejím samém středu. Obklopoval ho oblak. V jeden okamžik viděl Gogdoja jeho siluetu, a pak už nic. Cítil příšerný puch. Nejhorší jaký se kdy donesl k jeho červenému nosu. Raději si ho zacpal.

    Tu se naštěstí změnil směr větru a tudíž stočil kurs i mrak. Odvál pryč z paseky, ale hnusný zápach setrval. Ale ještě něco na palouku zůstalo. Gag Jahsen. Ležel uprostřed mýtiny. Nehýbal se.

    Gogdoja se k němu rozeběhl. Poklekl a třesením se ho snažil probrat k vědomí. Marně.

    Gag byl mrtví. Tohle setkání jeho srdce nevydrželo.

    Zemřel s úsměvem na rtech. S domněním, že se mu splnil jeho největší sen a že dostál svému slibu.

+          +          +

    Navzdory pozdní večerní hodině byli téměř všichni obyvatelé Lidumilu na nohou. Od úst k ústům se nesla zpráva o smrti Gaga Jahsena a o možném příchodu Velkého Lepa. Lidé ovšem nepociťovali nadšení. Jejich hrdla svazoval strach. Obávali se, že by mohli dopadnou podobně jako starý kmet.

    Na radnici se konala mimořádná schůze, projednávala se krizová situace, která nastala. V čele stolu se nakláněl ze strany na stranu Gogdoja, který pánům radním líčil, co viděl. Dbal pečlivě na to, aby nevynechal žádný detail svého dobrodružství. Když se dostal k tomu, že onen mrak příšerně zapáchal, hned všem přítomným došlo, proč přednášející smrdí jako žumpa.

    “Pánové,” ujal se slova starosta Bobstor, který zastával tento úřad svědomitě už pěknou řádku let, “z vyprávění mladého Gogdoji vyplívá, že se dávná předpověď plní. Neboť co jiného by ten oblak mohl být, než samotný Velký Lep? Do dnešního dne jsme neměli tušení, v jaké formě se nám zjeví. Mohl přijít jako zvíře, člověk, hobit, ale i jako mrak.“

   Jen co řekl starosta toto, všichni přítomní v sále si něco zamumlali pod vousy.

   „Ale co, ten smrad?“ nechal se slyšel správce pokladu.

   V místnosti zavládlo ticho přerušované jen oddychováním spícího Gogdoji. Toho zmohla namáhavá cesta lesem v kombinaci s alkoholem. Jediný člověk, který jim byl schopen zodpovědět jejich otázky se odebral do říše snů.

    „Musíme dát dohromady jednotku dobrovolníků, kteří půjdou na průzkum,“rozhodl starosta.

    Správce pokladu se nechal slyšet podruhé: „To chcete někoho poslat do toho lesa teď v noci? Z Gogdoji je cítit nejenom onen podivný puch, ale i to, že si zavdal pořádným douškem medoviny. Kdo ví, co tam potkal. Mohl to být klidně i drak.“

   Všichni přítomní po něm vrhali nesouhlasné pohledy. Drak se v těchto končinách neukázal, co je svět světem. Mohl za to fakt, že široko daleko nežila žádná princezna.

   Ale i tak zasel v pověrčivých vesničanech špetku pochybností.

   Nakonec se ovšem k tomuto úkolu přihlásilo devět chrabrých mužů. Jednalo se převážně o nižší úředníky a písaře, kteří doufali, že díky své statečnosti získají lepší místo.

   Se zapálenými loučemi se vydali směrem, ze kterého se připotácel Gogdoja. Propátrali les křížem krážem, ale jediné co nalezli bylo tělo starého Gaga. Po světélkujícím mraku ani vidu ani slechu. Dokonce nikde nepocítili ani ten odporný smrad.

   Zklamaní se vraceli zpátky do vesnice. Gagovu mrtvolu nesli s sebou. Položili ji před místní hřbitov. Podali zprávu zvědavým spoluobčanům, a pak se odebrali do svých domovů.

   O půl hodiny později již celá vesnice spala.

   Ranní probuzení bylo pro všechny velkým šokem. Po dlouhé době panovalo konečně bezvětří a nad náměstím se vznášel mrak velikosti stodoly, který se tvářil jaksi nepřátelsky.

*         *        *

   Smrdutý mrak setrvával stále uprostřed náměstí nad kašnou, ale puch již zaplavil celou vesnici.

   Lidé zabednili své okenice a nevycházeli raději ven. Několik domácích zvířat, které se dostali do jeho těsné blízkosti, zahynulo. Jednalo se o slepice, ostatní tvorové prokázali větší dávku duchapřítomnosti.

    Teď už bylo všem navýsost jasné, že kontakt s mrakem je smrtelný. Nejspíše kvůli husté koncentraci smradu v jeho vnitřku.

    Několik náboženských pomatenců, kteří toho měli v hlavě asi stejně jako již zmiňované slepice, se pokusilo položit na kašnu květiny na uvítanou. Div že se nezadusili.

    Městská rada zasedla k dalšímu projednávání nastalého stavu.

    Gogdoja se probudil ve chvíli, kdy vstoupil starosta. Trochu se podivil, jak to že není ve své posteli. Ale když k jeho přítomnosti na jednání nikdo nic nenamítal, vrátil se mu klid do žil.

    „Pánové radní, řeknu vám, já měl na dnešek sny. Asi se mi budete smát, ale zdálo se mi o obrovském smrdutém mraku, který zabil mého praděda.“ Zatímco mluvil, vstal a došel k oknu, aby se nadýchal čerstvého vzduchu. „A jestli mě zrak nešálí, ten mrak je na náměstí.“

    Gogdoja se zděsil a zesinal. Svou barvu si uchoval pouze jeho červený nos. „Tak je to pravda.“

    „Posaďte se, Gogdojo,“ vyzval ho starosta a pokračoval: „Za chvíli by měl dorazit čaroděj Imultar Poslali jsme pro něj hned za svítání našeho nejrychlejšího jestřába. Jistě na vás bude mít hodně otázek, neboť vy jediný jste viděl tu věc jak se pohybuje. Už teď je jasné, že je zcela závislá na větru….“

    „A že příšerně smrdí!“ ozval se jeden z písařů, který se účastnil noční akce. Těšil se teď, stejně jako zbylých osm dobrovolníků, větší přízni než-li kdy předtím.

    „Máte postřeh, písálku,“ vysmál se mu správce pokladu.

    Starosta ho uzemnil pohledem a obrátil se na mladého písaře: „Ano, milý Theodore. A nutno dodat, že ten pach zabije všechno živé, co vdechne větší dávku. Vidím na vás, že vám všem vrtá hlavou ta samá otázka. Mně taky, ale stejně jako vy ani já neznám odpověď. Může jít o dlouho očekávaného Velkého Lepa, ale taky nemusí. Proto vás všechny prosím, chovejte se vůči té substanci nad naší kašnou shovívavě. Alespoň do té doby, než bude jisté, o co se jedná. Nyní předávám slovo svému zástupci.“

    Než ovšem ten mohl cokoliv říci, dolehl k uším pánů radních dusot kopyt.

    „To bude Imultar,“ zhodnotil situaci správce pokladu.

    A byl.

    Jak všichni lidumilští radní věděli, čaroděj nerad navštěvoval úřední budovy. Nesnášel rodící se byrokratismus. Byl ochoten jednat pouze se starostou. V kraji už si zvykli na jeho dosti podivné chování a nevadilo jim. Radní kvapně vstali od jednacího stolu a hrnuli se ven.

    Elf Imultar stál vedle svého koně a pozoroval mrak. V obličeji měl kyselý výraz.

    „Něco tady pořádně smrdí.“ prohodil k přicházejícím úředníkům. Ti jeho žert nepochopili a přitakali.

    Starosta vydal svým podřízeným pokyny, aby se drželi od elfa dál, neboť se bál, že by ho mohla jejich přítomnost pobouřit. Spolu s Gogdojou, ten nepatřil mezi stav úřednický, přistoupil k čaroději.

    Přivítali ho mírnou poklonou. Převyprávěli mu vše, co se od včerejšího večera stalo. Imultar je ani slovem nepřerušil, pouze neustále pokyvoval hlavou, jakože chápe.

    „Nechápu to. Něco podobného jsem za celý svůj život ještě neviděl,“ pronesl když  ti dva byli s vypravováním u konce.

    „My taky ne,“ přisvědčil mu starosta.

    Elf se zhluboka nadechl. Zadržel chvilku dech. Gogdoja si všiml, že jejich protějšek mírně zezelenal.

    „Ale ten puch mi něco připomíná. Co ode mne vlastně chcete? Odčarovat to můžu jedna dvě.“ Imultar se rád vytahoval. Samo sebou že nechat zmizet objekt takové velikosti by mu chvilku trvalo.

    Starosta by rád vydal příkaz, aby čaroděj ten mrak odstranil, ale byl si vědom toho, že lidé by se proti tomuto nařízení vzbouřili.

     „Víte, ono je to trochu složitější,“ začal starosta s vysvětlováním, „náš lid očekává už pěknou řádku generací příchod našeho hlavního boha Velkého Lepa. Právě tento rok by se měl podle dávného proroctví zjevit. A…“

     „Tím chcete naznačit, že tamhleta substance plynů je ztělesněním vašeho božstva?“ přerušil ho Imultar a měl co dělat, aby nepropukl v bujarý smích.

     „Možná je, možná není. Chtěli bychom vás požádat, abyste to pro nás zjistil. Zaplatíme vám podle vašeho přání, s tím si nemusíte dělat starosti.“ slíbil starosta maje na mysli svého předchůdce, který se pokusil tohoto čaroděje ošidit. Neprošlo mu to a dodnes stojí jako socha před radnicí.

    „V opačném případě bych vaše městečko zkrášlil jednou novou sochu.“ pravil lišácky elf.

    „Nebude třeba,“ starosta se snažil žertu zasmát, ale nepodařilo se mu to. Přišlo mu totiž, že už začíná kamenět. Byl to ovšem jen takový blbý pocit.

    Imultar chvíli přemýšlet, pak si naslinil prst. Skutečně, vítr nefoukal ani trochu. Pak udělal něco, co poděsilo všechny přihlížející. Vytáhl z kapsy předmět ve tvaru písmene V a jeho dva konce strčil do nosních dírek. Překonal vzdálenost dělící ho od kašny a než se ho stačil někdo otázat, co chce udělat, vnořil se do hustého oblaku. Celý ho pohltil.

    Obyvatelé Lidumilu několik minut zírali na místo, kde zahlédli čaroděje naposledy. Už se rozloučili s představou, že by ho ještě kdy viděli vyjít ven živého. Jeho chování bylo pro všechny záhadou. Pokud šla na smrt slepice, prosím, ale čaroděj? Tomu to přeci přemýšlí. Už už chtěli vyslat nového jestřába pro dalšího mága, když tu Imultar vyšel z mraku jako by se nic nestalo. Nevěnoval sebemenší pozornost překvapeným vesničanům.

    Vyndal si z nosu kouzelný předmět a přistoupil ke starostovi. Ten se nechtěl projevit jako idiot a skryl svůj údiv nad jeho sebevražednou odvahou. „Zjistil jste něco?“ otázal se.

     „Jen to, kam se poděli všechny vaše slepice. Přišlo mi podezřelé, že tady žádná neběhá. Budu se muset vypravit do hor. V ta místa, kde byl onen smrdutý oblak poprvé spatřen. Vy jste ho, myslím zaregistroval jako první, mladíku.“ otočil se na Gogdoju.

    „Pokud ne první, tak druhý. Po mém pradědu Gagovi, ale ten už nežije.“

    „Půjdete se mnou do hor. Nikdo jiný. Nemám rád velké akce.“

    A tak Imultar spolu s Gogdojou vyrazili pátrat po původu mraku, který jim zamořil vesnici. Obešli ho velkým obloukem. Nechali za sebou vesnici a ponořili se do hustého lesa.

    Čaroději dalo prodíraní se divočinou pořádně zabrat. Byl vyšší postavy a poměrně neobratný. Nejdříve si pohrával s myšlenkou, že si cestu proklestí ohnivou koulí, ale to by mohl způsobit lesní požár a to si nechtěl vzít na svědomí. Asi po hodině dosáhli mýtiny, kde se předešlého dne otrávil starý Gag.

    Elf paseku prozkoumal, ale nic podezřelého neobjevil. Jeho průvodce si mezitím sedl na pařez a dopřával si oddechu.

    „Jak to bylo s tou změnou větru?“ obrátil se na něj mág.

    Ačkoliv Gogdoja toho včera dost vypil, tohle si pamatoval úplně přesně. „ Nejprve vál od Průsmyku, pak se stočil směrem k Roklině. Proto ho včera ti dobrovolníci nemohli najít. Tam by se nikdo z nich v noci neodvážil. Straší tam čarodějnice.“

     „Opravdu?“ usmál se jeho protějšek, „tam mi naštěstí nemusíme. Vydáme se k tomu Průsmyku. Už pomalu začínám mít tušení o původu toho mraku, který vám nahnal pořádný strach. Vstávej. Ať tu záhadu vyřešíme ještě do oběda.“

    Gogdoja nadšen tím, že hádanka spěje k zdárnému rozuzlení, vyskočil na nohy a rázným krokem vedl elfa k Průsmyku. Jeho nadšení se po chvilce vytratilo. Chůze teď byla ještě obtížnější, neboť se museli kromě vegetace navíc vypořádat ještě s poměrně velkým stoupáním. Mladý člověk se několikrát snažil přesvědčit elfa, aby použil nějaké ze svých kouzel. Marně. Imultar se totiž zařekl, že v lese čarovat nebude.

     Průsmyku dosáhli v pravé poledne.

    „Dál už to neznám,“ konstatoval Gogdoja.

    Elf Imultar si ho nevšímal. On to tady znal. Kousek od Průsmyku žil totiž jeden z jeho starých učitelů. Snažil se rozpomenout kde přesně. Nebyl tu už snad sto let. Jeho průvodce pořád něco tlachal, ale on ho neposlouchal. Nic kloudného už z něj stejně nevypadne.

    Když opět vykročil, Gogdoja zaklel, ale následoval ho. Po sto krocích se před nimi vynořil malý srub. Prošli krásně upravenou zahrádkou, kde rostlo snad všechno. A všemu se zde dařilo. Magicky upravené potraviny, ušklíbl se elf, pěkný neřádstvo.

    Dlužil Godgojovi vysvětlení, proč ho táhl takovým škrpálem až na toto místo. A rozhodl se mu ho dát: „Sem se odebral jeden z mých učitelů na odpočinek. Byl to svého času velice známý čaroděj, ale už ho omrzelo být neustále v něčích službách, plnit rozličná poslání už mu lezlo na nervy. A tak se stáhnul do ústraní. Žije tu už pěkných pár století. Nikdo o něm neví. Jenom já a teď i ty. Pokud si někdy pustíš pusu na špacír a prozradíš toto tajemství, okamžitě zkameníš.“

    Když takto vystrašil svého společníka, zaklepal na dveře.

    „Dále,“ ozvalo se zpoza nich. Sami se otevřely.

    Elf následován člověkem vstoupil dovnitř. Velký čaroděj ležel v posteli. Měl otevřené okno a na stole leželo nějaké jídlo – převážně zelenina ze zahrádky.

     „Buď pozdraven, Imultare. Není mi dnes moc do zpěvu. Asi jsem snědl něco zkaženého.“

     „Dobrý den i vám, můj učiteli. Jdeme k vám kvůli velice ožehavé záležitosti.“ Mezitím, co mluvil přešel Imultar ke stolu, aby se podíval, co se na něm všechno nachází. „No ovšem, já jsem si to myslel. Přesně jak jsem předpokládal.“

    Gogdoja prozkoumal obsah stolu taky, ale nic ho netrklo. „Já tady teda nic nevidím.“

    „Koukni se pořádně a zkus přemýšlet.“ nabádal ho Imultar. „ Hned se vám budeme věnovat, mistře.“

    „Je tu kedluben, salát, mísa fazolí, dýně….“

    „Ty jsi teda intelekt. Je tu mísa nedojedených magicky upravených fazolí.“

    Gogdoja jen pokrčí rameny: „No a?“

    „Ty fazole mě včera dorazily. Pšoukl jsem si tak, že kdybych neměl otevřené okno, vyletělo by to tady všechno do povětří.“ přiznal se nevědomky starý čaroděj.

    „A to je vysvětlení smrdutého mraku,“ uzavřel případ Imultar, „já říkal, že mi ten puch, s odpuštěním, mistře, něco silně připomínal. Žádný Velký Lep, ale velký prd.“

    Imultar a Gogdoja se vrátili do vesnice, když se začínalo smrákat. Informovali všechny zvědavce o výsledku svého pátrání. Jen jméno a přesnou polohu srubu původce toho všeho puchu si nechal Imultar pro sebe. Gogdoja raději mlčel. Zkamenět nechtěl.

    Čaroděj použil primitivní zaklínadlo na zmizení a rázem bylo pro problému. Na náměstí zůstalo jako památka toho všeho jen několik tuctů mrtvých slepic.

   Toho roku Velký Lep nepřišel.