Přichází Vánoce. Je nutno se zeptat: proč jsou Vánoce vyhnanstvím? To je nelehká otázka, ale hledejme na ni svou odpověď. Naše odpověď bude to, co uslyšíme z vlastních úst, když se někdo zeptá: Jsi vyhnán z Vánoc? Ale je těžké, aby se takto někdo ptal, ne, v dnešní době zaslepujících faktorů se nikdo nezeptá. Je mi až trpko vyslovovat odpoveď na tak málo pokládanou otázku. Trpko a snad až nemožno?

Šel jsem jednou po nábřeží Vltavy, bylo to někde v poli mezi Jindřichovým Hradcem a Prahou, bylo to nábřeží jednoho jezu, kamenné, vyhnané do výšky nejméně desíti metrů nad hladinu utopené země. Přišel ke mně sivý stařík a povídá, že se jemnuje Štika, co já tu takhle na Vánoce chodím, jestli náhodou nejsem vánoční pytlák a že prý býval porybným - dokud mu sloužila ruka. Tak jsem mu slušně odpověděl, řekl mu čím jsem býval, že se jmenuju Široký a ohledně mého pobytu zde... ach!

Povzdechl jsem a zajíkl se - trpce zajíkl do hloubi duše a upřel zrak v hlubinu pod sebou. Znovu jsem pohlédl v staříka a trochu se zarazil... Neboď před trpkým závěrem očí svých, nepozoroval jsem, že by se Štika opíral o hůl, ale teď se o jednu opíral - nebo ji spíše nerozhodně třímal? S nádechem jsem se pokusil ukázat tomu náhlému a náhodnému muži, jaké vyhnanství že tento kamenný násep u Kapřího domova představuje. Pojďte blíž a podívejte se dolů... povídám mu. A on se jde podívat a hledí, prázdně hledí. Vidíte, jak je ta kamená zeď vyhnaná? palčivě jsem se ho otázal. Sotva půl metru nad hladinu panáčku! začal mi náhle tykat. Copak tohle je nějaké vyhnanství?

Kdyby tam rostl brčál, seděla žába a vlnila hladinou tak, že světlo, nemoha prostoupit níže, blýskalo by oslepivě do všech stran, kdyby tam stála loďka, od které to krátší měřiti výšku zdi by svádělo... Ne, hladina čirá bez odlesku klidna stála, prosvícena jen svitem okolního vzduchu tak, že na kolmý ponor zdi do temnot ubíhající viděti bylo až okatě. Copak vy nevidíte z jaké hloubi je ta zeď hnána? rozohnil jsem se. Vás zajímá jen to, co je nad hladinou a pokud se jedná o hlubinu, vytane vám na mysli snad kamenitý brod, po kterém jste nebezpečně přijel na kole. Plavete-li v létě po moři, držíte se pupkem teplé hladinné vody, ale očima zuřivě pátráte před sebou po sebemenším náznaku vlnky, která by snad na chvíli mohla přerůst a ponořit vás do poslední kadeře. Ale nebojte se, nadmořská výška se počítá od klidné hladiny, vlny už jsou nad...

To jsem, hledě do hlubiny toho jezového násepního mola trpce naznačil a obrátil pohled zpět ke starci. Jenže on už tam nebyl, zbyla jen jeho hůl. Když jsem chtěl tehdy tu sukovitou vzpouru stáří, vyhnaného ze života zvednout, zděšen jsem s bolestí zjistil, že nesahám na hůl, leč na meč. Na ránu po svém pošetile sebejistém prvním doteku málem jsem tenkrát vykrvácel. Zachránila mne právě ona hlubina kapřího vyhnanství. Sáhl jsem tehdy do onoho přezdjezí jezu a kapři velcí jak tuleni připlavali mi na pomoc. Žužlali hojivě rány mých prstů a krvácení tak těsně před vykrvácením zastavili - právě když jsem již málem padlý padal v jejich nesmírné království.

 

Díval jsem se tehdy zmožen, jak rudá je mnou řeka v tůňce pod jezem a temně čistá nad ním - ač právě tam jsem tekl. I uvědomil jsem si, že se nacházím těsně u dělící čáry, která na jedné straně vše maže a na druhé uchovává. Ležel jsem tam na boku a pokoušel se zaměřit a prohlédnout až k jezovému kámeni tu tekutou dělící čáru života a smrti, zahlédnout pod vodou žulu, na ní mech a v něm snad zachycenou částečku své krve. Ale právě jediná tato linka na celé plše řeky se oslnivě leskla. Nežli jsem upadl v týdení mdlobu přísahal jsem ještě, že už nikdy nepůjdu ven bez Bystrozrakého.