Černá mše za novodobého Fausta

Když budík zazvoní,
já probouzím se ve svém hrobě
a rakev svoji otvírám,
slyším, jak hrobníci se smějí,
když další hrob kopou
někomu, kdo zemřel.

Když budík zazvoní,
oči své otvírám
a přemýšlím, zdali vstát,
svý tělo přemlouvám,
že je to naposledy,
že zítra už můj hrob zasypou.

Když budík zazvoní,
umírám v koutě,
jako pes vylizuji svoje rány,
své zuby cením,
nepřibližuj se člověče:
Asi bych tě kous...

Už léta jsem ten budík nenatáh,
a přesto každý ráno zazvoní,
a přesto mi každý ráno říká:
Je čas, musíš vstát.

Je čas musíš vstát,
ta slova prozářená světem zněla shora
a já bych raději bloudil tmou...

Je čas musíš vstát...

A proč bych měl a proč bych chtěl,
život je báseň, sem tam rým,
jako když kávu solí osladíš.

Filosofie poznání do alkoholu ukrytá,
znásilněné myšlenky pod kůži si vtírám.
V lese je 666 stromů.
V lese je tma.
A z lesa slyším hlas:
Je čas musíš vstát.

Tak neochotně vstávám
a do té tmy nahlížím
a vidím jenom tmu,
a s tou tmou si povídám:
Co chceš mi?

Já mám - já dám ti dar,
Kdo jsi? Na to já.
Jsem Ďábel sám.
A co za to budeš chtít?
To nejzbytečnější co máš?
A to je co?
To určíš sám...

Vem si moje srdce,
je zbytečné, když bolí
je zbytečné, když jsem sám,
je zbytečné a netluče,
kdo o něj stojí?

Dobrá, řekl Ďábel,
za něj já dám ti slova dar.

K čemu mi budou dobrá - slova?

Neušklíbej se, slova mocná jsou,
jsou mocnější než láska,
slova jsou přátelská,
láska je sobecká,
slova patří všem,
láska chce patřit jednomu.

Z lásky i ze slov mne bolí hlava!

Jenomže ze svých slov
se nemusíš léčit,
z těch ať se léčí druzí.
Když vládneš slovem,
vládneš zdáním lásky,
ostatní ať hoří,
hlavně když ty jsi jako led.

A tak oltář s křížem jsme postavili,
já na něj srdce dal,
a tak jsme krví smlouvu podepsali,
do toho kříže na oltáři jsme ji dali.
Ďábel mé srdce potom změnil v hroudu ledu,
podal mi jej a řekl:
Je čas musíš jít...

A tak tma se rozplynula.

Já na louce jsem stál
a všude kolem zpívali mi ptáci.

Zvednul jsem oči,
v dáli tam stála dívka,
co jenom svoje vlasy oblékla si.

Přišla ke mně a povídá:
Už dlouho poslouchám tvá slova
Věříš ve svá slova?
Věříš ve své básně?
Chci být tvou múzou,
chci být tvým snem,
chci duší tvou být...

V mém světě dítě
není místo pro lásku,
dej mi své tělo
a miluj mne,
tak jak miluje jen bůh,
modli se ke mně,
tak jak se modlí zatracenci k ďáblu.

Na můj oltář položím tvé ctnosti,
obraz tvé nevinnosti.
Znamením krve symbol panny
z tvého klína stírám.

Vítej u mého oltáře,
začneme obřad zatracení.
Má černá mše tvůj osud změní.

Slzy teď už nepomůžou,
dej na oltář svou lásku,
dej na oltář svou přítomnost...

Není už nic - jen víra,
víra v tu neomylnost,
že sex je jako láska,
tvá víra,
že láskou probudit lze lásku.

Však co vzít tam, kde není nic:
Jen slova
jen slova
jen slova
jen slova
a nic víc.

Že krásné jsou?
Co z toho,
když prázdná jsou.
když lžou...

To ďábel a jeho vláda tmy,
ty slova mi do úst vkládá,
prý že mocná jsou,
prý budeš je mít ráda...

Tak chvíli stůj,
teď chvíli poslouchej.

Já hledal slova o tobě a v tobě,
já hledal v tobě plamínek,
plamínek, který rozpaluje mé srdce
v divokém rytmu kankánu.

Já hledal dotek múzy
a našel víc,
tvou čistou lidskou duši,
tvůj unavený smích.
Já slovem ho pohladil.

Jsi jak víla v žabku zakletá,
co polibkem se stane princeznou.
Já znám ten zázrak.
Já znám jeho sílu.

Jsi růží mou bez trnů,
a tak k tobě přivoním
z té vůně hlava se mi zatočí
a skončím ve tvé náruči.

Z našich dvou srdcí vyrostla ta růže.
Z našich dvou srdcí rozkvetla ta louka.
Na té louce jsem tě potkal.
Na té louce je celý můj svět,
který se zmenšil do těch několika slov:
Ty a Já.

Jsi nejkrásnější,
když s tebou tančím mezi mraky.
Když spolu hledáme sluneční paprsky
mezi kapkami deště.
A nacházíme je.
A sbíráme je do svých srdcí...

Ty říkáš láska
Já říkám
slova
slova
slova
slova

Ty dáváš lásku
Já dávám
slova
slova
slova
slova

Neplač dívko,
v slzách pravdu neutopíš.
Jsou slané tvoje slzy, když je líbám,
a přitom sladce chutnají

Stůj dítě!
Nevstupuj do mého srdce,
ty zmrzneš a mne to zahubí...

Kvete mé srdce ze tvých slzí,
kvete mé srdce ze tvé přítomnosti.
Zapálila jsi plamínek,
tam kde byl jenom led.

Z ledovce mého srdce je dnes vodopád...

Teď naposled tě políbím,
jsem unavený lásko,
unavený přítomností,
unavený budoucností...

Jsem unavený lásko
a slovo láska už není jenom vzdech,
je volání o pomoc,
šeptání do ticha.

Jsem unavený lásko,
tak nechej mne spát...

Tvůj plamínek zapálil můj oltář s křížem,
smlouva s ďáblem ukryta je v něm,
a tak jsem zachráněn.

Má černá mše se mění v zádušní...