Jen spěte si ospálkové v Ospálkově !

Jen spěte si tiše , vy snílci !

Až zhasne vám svíci a zahalí v tajuplný závoj noci vaše bledé tváře

až nasadí si klobouk a zapne poslední knoflík černého pláště stejně tak,

jak soumrak ukládá se do listoví ,

pak už vám nikdo nenapoví ,

že šat jeho zaprášen je bolestí a síla se mu hroutí pod vánkem úzkosti,

k dívce, sobě samé tajemné ,trpící, s očima dálky ,divoké nevěstě blesku,

jež očarovala onoho malého mužíka, tak kolem metru devadesát, co láskou k ní se právě zalyká ...

Tak jen spěte si sladce !

A sněte o dvou lidech - lidech ?!

O dvou ... jež jsou spolu navždy bolestivě spojeni.

V záři mokrých pampelišek slyšela jen táhlou píseň bílych lišek.

V otázkách utopila zapomnění , pohroužena v prázdné snění .

Smutná místnost hnědých očí.

A kdeže všechno končí ?!

Jen v náruči jeho usínat, však musela by divadýlko přestat hrát.

Dávno už se neschovává za oponou .

Tancuje bosou nohou s hudbou živých i mrtvých stromů a hledá cestu k němu domů...

V jeho hlase zněly otázky v tónech dětských úsměváčků.

Jak zdálo se bez nadsázky, však odpovědi  - hádanky ...

A tak dále stál v tmavém rohu ,

čekal s rukou napřaženou,

v hnědých očích smutný žal a tolik rád by pomáhal ...

Chtěl by ji zachrámit.

Však přetrhla tu tenkou nit ,

 a tak stojí tam, rozdělen propastí vnitřní bolesti nevinné vražednice ...