Značný zájem u nás v loňském roce vzbudilo natáčení snímku Hartova válka, konané v Praze a přilehlém okolí, a to jak díky přítomnosti Bruce Willise, tak zásluhou přepadení herce Colina Farrella v pražských ulicích, a jeho účinné obrany. Nyní máme tedy možnost posoudit, jak vypadá výsledek jejich snažení.

  Přeneseme-li se přes začátek, kdy nám důvěrně známý pohled na hrad Kost s nápisem “Belgie” vyvolá úsměv na rtech (pro dvůr byla navíc použita Hluboká), ocitneme se v mrazivé zimní atmosféře druhé světové války. Mladý voják Thomas Hart, původně student práv, pro nějž byla válka dlouho jen čímsi vzdáleným, nepříliš souvisejícím s úřednickými úkoly, které vykonával, se shodou náhod ocitá v německém zajetí. Po několikadenním výslechu, spojeném s mučením, prozrazuje, kde se nachází úkryt zbraní. S konstatováním, že “válka už pro něj skončila,” je pak odeslán do zajateckého tábora. Mezi americkými zajatcu ti má hlavní slovo plukovník MacNamarra. Do domu, který Hart dostane na starost, přibydou po několika dnech dva černošští letci, na něž se ostatní dívají s velkým pohrdáním. Jedné noci je jeden z nich je obviněn z krádeže a bez dalšího zjišťování dozorci zastřelen...Krátce poté je pak zavražděn voják-šmelinář, který se netajil svými rasistickými postoji, a z jeho vraždy je obviněn druhý z černochů, plukovník Ross. Mac Namarra ovšem odmítá, aby byl opět zabit bez vyšetřování, a připomíná veliteli tábora povinnost zaručit mu spravedlivý soud. Hartovi nezbývá, než vytáhnout právnické příručky a pokusit se o plukovníkovu obhajobu. Od samého začátku je přesvědčen o jeho nevině, jak ale vyšetřování pokračuje, přichází Hart na to, že věci jsou mnohem složitější a že ve hře je mnohem víc, než jen to, kdo je vrahem...

  Hartova válka je sice, jak už název napovídá, filmem válečným, až na jednu z úvodních scén, kdy se vlak se zajatci stane terčem náletu, se tu se však se záběry samotné války nesetkáme. Po příjezdu do tábora se snímek zklidňuje, mění se spíše v jakousi sondu do soužití zajatců, aby se v poslední části vyvinul ve svérázné soudní drama s detektivní zápletkou.

  Prokletím mnoha amerických filmů z poslední doby bývá protahovaná délka, a Hartova válka není v tomto směru výjimkou. Klidnější tempo (míněné zřejmě jako jistá protiváha k válce zuřící kolem) je samo o sobě v pořádku, ale vystřižením některých nijak nezbytných scén by se zabránilo nudě, která se chvílemi kolem diváka plíží.

  Na druhou stranu ovšem snímek vyvolává mnoho podstatných otázek: nejednoznačnot toho, za jakých okolností se dá mluvit o zradě, míchá s problémem rasismu, a úvahami o tom, zda se lze pro dobrou věc dopustit zločinu, či zda lze obětovat nevinného v obecném zájmu. Je ovšem škoda, že téma Hartovy “zrady” při výslechu, které je pro běžného diváka asi nejvíce nosné, záhy bez následků mizí. Závěrečné řešení (pomineme-li rozuzlení na půdě detektivní, které je vymyšlené poměrně dobře) pak dýchá přehnaným patosem. Oběť je jistě záslužnou věcí, ale když se takové oběti nakupí jedna za druhou, působí to už příliš vykonstruovaně. Ostatně patetických scén je v nepříliš zvládnutém závěru více, včetně záchrany v poslední vteřině (kterou divák, jemuž je jasné, že vypravěč příběhu asi těžko zahyne, více než předpokládá).

  Obdobné je to s hudbou jinak velmi dobré Rachel Portmanové (Marvinův pokoj, Čokoláda), která dobře dokresluje úvod; v závěru však znějí smyčce příliš pateticky a přeslazeně.

  Pokud jde o herce, je film doslova a do písmene doménou mužů (když se tu jediné ženy na pár okamžiků mihnou v protijedoucím zajateckém vlaku).

  Bruce Willis nám toho jako plukovník MacNamarra příliš nepředvede. V úvodních scénách, kdy se seznamuje s novým zajatcem a vysvětluje mu, kým je, se mu ještě daří postihnout hořkost plukovníka, který zoufale touží dostat se na opravdové bojiště; po zbytek filmu si však nasazuje neměnnou masku “ostříleného muže, s nímž nic nepohne”. Tu pak nosí i ve vypjatých závěrečných okamžicích, čímž oslabuje divákovu účast s ním. Postava jako taková není přítom napsána špatně, je mnohostranná, nejednoznačná, morální dilema, které řeší, může k člověku promlouvat. Škoda obsazení, diktovaného zřejmě snahou obsadit snímek známou tváří.

  Hlavní hvězdou filmu se tak mnohem spíše stává mladý Colin Farrel v roli důstojníka Harta. Jeho chlapecko-mužský hrdina, který se stává součástí války i soudního procesu bez vlastního přičinění, dokáže být nejistý i odhodlaný zároveň. Farrell tu působí dostatečně přesvědčivě a je do značné míry jeho zásluhou, že film i přes pomalé tempo udržuje divákovu pozornost.

  Z dalších úloh zaujme zejména Marcel Iures jako velitel tábora; dvojlomnost jeho postavy, která naříklad Hartovi z vlastní vůle půjčuje právnický kodex, je znát z každého hercova gesta.

   Shrnuto: Hartova válka není tím, čím by mohla být, zejména díky přílišné délce a ne zcela vhodně zvolenému obsazení. Na druhou stranu je sympatická její uměřenost bez velkých efektů, dobře vykreslená atmosféra zajateckého tábora, a problémy, které otevírá, jsou přes občasnou vykonstruovanost zápletky mnohému blízké. Záleží tedy asi na divákovi, který dojem u něj převáží.