Seděla na stoličce a pozorovala svůj svět.

Nohy přitáhla k bradě ,

aby nějakým nedopatřením nezašlápla jediného obyvatele svého dílka.

Seděla a Surocco jí hladil tvář.

Jak byl , najednou ,ten svět malinký ... Vzdaloval se od ní  a vše v něm se zmenšovalo.

U stánků za půlty postávaly smutné Kachexie , nabízející scvrklé ambrosie.

Na lavičce odpočíval něžny Satyn a v parku se procházela malá, ubrečená Lollita.

Pak přišel okamžik ,kdy již oko nebylo schopno zaostřit zbytek těch dušiček a jejich problémů a svět se zmenšil natolik , že  mnozí z vás , zahleděných pozorovatelů, byste jej rádi strčily do krabičky od sirek a ...

A ona ? Snad zapomněla ?

Ne - Jen si přála , aby odešel tiše po špičkách a nechal ji v klidu spát .

A až zemře ? Tak ,aby ji probudil ...

S dětskou duší , chystala se na svou poslední cestu , na velký skok do tmy.

A šašek v rohu se jí smál. Takovým trapným smíchem neposedných rolniček.

Pobíhal od rohu k rohu, schovával se za sloupy , a když se domníval , že jej není vidět posílal pitvořivé úšklebky naivním dámám v korzetu.

Pak udělal pár kotrmelců a posadil se vedle ní .

- Seděl - A na chvíli jakoby zvážněl , starostivě jí pohlédl do očí  ...

A pak ?

- Zkameněl ...

Snad uronila slzu ...

Vstala a se zármutkem Medúzy ,políbila onoho nešťastníka a pokryla jej zlatým rounem.

Pak oblékla si rudý šat a obličej zakryla temným závojem své minulosti.

Bála se pohlédnout maskám do očí.

Bála se a tolik si přála být jednou z nich ...

- V temných kobkách za stráží z pavučin , pod rouškou času ,

  odpočívala nahá písnička .

- Písnička o dívce zakleté s duší dítěte  ve světě zajatém co tiše usnula .