„A hlavně mi často piš. A opatruj se, ovšem,“ zvolala Quidova maminka, ale to už se za ním zavřely dveře a vlak na trati HORNÍ MARŠOVICE-PRAHA-NEJISTÁ BUDOUCNOST se rozjel.

            O tři hodiny a dvacet minut později ten stejný vlak dobržďoval na WILSONOVĚ nádraží a Quido byl připraven k výstupu. Trochu komickým pohybem vystrčil svá zavazadla otvorem a vyskočil za nimi. Když se dobelhal, ověšený kufry ze všech stran, do nádražní haly, zjistil, že má ještě téměř dvě hodiny času, než se musí hlásit na koleji, takže se rozhodl, že se raději uklidí někam do parku, aby po tomto namáhavém výstupu nabral sil. Byl totiž odjakživa úplným protikladem namachrovaných týpků, kteří mu byli předhazováni jako ideál toho, kam by to měl dotáhnout. Sám byl menší, zavalitější, těžší, vlasy mu na hlavě stály všemi směry, takže by za čtyřicet let klidně mohl aspirovat na titul dvojníka Alberta Einsteina, oči měl nevýrazné, zato s výraznými okuláry, při tělocviku měl zvláštní režim, a přesto nestíhal atd.

            Takže krásou rozhodně nevynikal- už na základce byl často terčem posměchu ze strany svého spolusedícího Nováka Františka, který si neustále stěžoval na nedostatek prostoru, který podle něho zabíral v naprosté většině Quido.

            „Ale co,“ pomyslel si, „Franta teď někde maká na poli, to já se mám.“ Toto břitké konstatování mu však připomnělo, že se zasnil (strašně rád snil; už to dopracoval tak daleko, že mu to šlo i s otevřenýma očima, což není běžné; je to dokonce krajně neobvyklé) a že čas se notně posunul.

            Za hodinu už celý zadýchaný, zpocený a zrudlý únavou stepoval jako odhadem sto dvacet šest podobných individuí před kolejemi. Jako rozený introvert si stoupl co nejdál od vstupu a čekal.

            Hned se ovšem dal do obhlídky okolí i ostatních tváří, které se podobně jako on rozhlížely kolem sebe. Zahleděl se na betonový masiv před sebou, zřel oprýskaný vchod do vstupní haly, na okamžik spočinul pohledem na malé postavě, která zběsile pobíhala s nějakými lejstry po prostranství, kde byli všichni natěsnáni. Poté přesunul pohled na hlouček hlasitě bavících se exotických osob, kteří, jak mu připadalo, mluvili podivnou směsicí francouzštiny s italštinou, kterou ještě doplňovali jalovou španělštinou s přízvukem kazašského metaře v poušti Kyzylkum.

            Quido byl oprávněn takto soudit jazykovou vybavenost svých budoucích spolužáků- sám byl na rodné vesnici pokládán za výborného lingvistu. Na svých každoročních letních výlet na strýcovu chatu v Janových Lázních totiž stačil pochytit od německých lázeňských hostů slušnou slovní zásobu. S takovýmto jazykovým předpokladem se přihlásil na školní kurzy německého jazyka, které pořádal vždy ve čtvrtek odpoledne školní profesor Jeřaba. Quido mu byl dobrým žákem, to bezesporu, ale problém byl spíše v korpulentním profesorovi, který němčinu stačil pochytit v době protektorátu, kdy v době, kdy dosáhl nějakých šesti let, aspiroval kvůli svým modrým očím a bezelstnému prostému idiotskému úsměvu na vzetí do Německa na převýchovu. Trochu to však zradily jeho černé havraní vlasy, které se Herr Weiderfielerschlüsselovi nelíbily. Z převýchovy tedy sešlo, ale jazyk zůstal.

           Z náročných čtvrtečních dvouhodinovek si tak Quido odnesl kromě vydatných přednášek o nadřazenosti nordické rasy i pár základních pozdravů. Uměl však skvěle, jak se v němčině řeknou barvy. Barvoslepý Jeřaba byl Quidovi ideálním učitelem. I to však Quidovi stačilo na titul nejlépe jazykově vybaveného mladého muže v Horních Maršovicích. Průměrná slovní zásoba, která byla v pásmu 800-1200 slov v kterémkoli jazyce, mu nebyl překážkou. Průměr kromě něj ještě notně zvedal jediný obecní důchodce Antonín Friedlich, který však s rokem narození 1912 nebyl k soutěži připuštěn.