Tragedie

                                                                                              (věnuji…)

Ráj

 

chrám je slupka ticha

které bych chtěl mít

a mít tak i množství dřeva

k vyřezání cizí ženy

dal bych jí to ticho

a ona by žila zvláštní mluvou

„kdo jsi“ zeptá se

 „dívko já jsem Spoutaný

a říkají mi Strázeň“

protože zebe zašeptá mi skrze šálu

„to je pěkné“ a že chce být Strázní Spoutaná  

budu se o ni bát pro zítřek kterého se nedočkáme

pro křehkost ohně a pro jazyk co mlčí

ta utišená slova budou dotykem

než zapomenu a skončí ráj.

 

Hambinec

 

pohřbil jsem co zbylo ze spáleniště

a jak mi bylo smutno

olízal jsem lopatu od poslední saze

pak šli ulice kolem mě šklebil jsem se

s jazykem jak Nepomucký

cikáňata spelovala

„tojfl, tojfl“ hnala se za mičudou

a vytrhla mi z pohledu dálku

            zapomněl jsem boty

a bosky to bylo něžné mírou chtění                 

chtěl bych tolik a jsem Spoutaný

ptali se mě co ten jazyk

a já že je upomínkou

dostal jsem pivo

abych zapoměl 

 

Peklo

 

vzbudil jsem se

z věží ukradli hodiny

nevím tak ve kterém dni zvracíš

koupil jsem i prskavky

jen jako žert

kdyby po nocích nebylo

co na práci

ukázal jsem bezeskelným oknem

na hvězdu na noc

měla tvar jizvy

s vypáraným stehem

a já jsem Strázeň proto tleskám

že se tudy vysypala do rozkopané postele

samota