.... Všichni jsou vinni mým životem .

 A budu - li tady , budu se snažit topit vás v proudech rozmarně lepkavých barev ...

Co přát si víc a nebýt nic ?

Snad od rána až po soumrak rozčesávat hvězdné vlasy Berenyčiny a snažit se pochopit nesnáze nadějných lidí bez povyku stařešiny ...

" Vidíš ?! Jak tu sladce spinkám,

   schoulená jsem do klubíčka,

   své ostny s láskou pro tě hýčkám,

   snad abys mě nepřehlédl ...

Pak vzals mi sen z hlavy a přenesl jej na plátno, a tak teď tu sedím a sleduji onu "zrůdičku" a proklínám básnika jenž vtiskl oči do mých .

 Jsem Múzou všedních okolností , nad kterou bys zaplakal .

Umístěná do okraje tvého hříchu , nohy přitáhla jsem k bradě , abych nějakým nedopatřením nezašlápla jediného obyvatele  toho dílka . A jako něžná řasa,  polapená do rybářské sítě ,  nahlížím přes rám pouště , ve které nepřestalo pršet. Skrze němá ústa promlouvám k tobě a odhrnuji záclonu onoho ticha co křičí do pekel a pomáhám ti probudit další malou Múzu co v hlubynách tvých se zkrývá snad ,aby mohla k tobě růst.

Dávno se neschovává za oponou , tancuje bosou nohou s hudbou živých i mrtvých stromů a hledá cestu k tobě domů. V záři mokrých pampelišek slyšela jen táhlou píseň bílých lišek. V otázkách utopila zapomnnění pohroužená v prázdné snění.

A co já ? Snad jsem na tě zapomněla ?

- Ne ... Jen jsem si přála ,abys odešel tiše po špičkách a nechal mě v klidu spát.

A až zemřu ?

Tak , abys mě probudil .

S dětskou duší chystala jsem se na svou poslední cestu , na velký skok do tmy. A šašek v rohu se mi smál.

Takovým trapným smíchem neposedných rolniček . Pobíhal od rohu k rohu , schovával se za sloupy , a když se domníval , že jej není vidět posílal pitvořivé úšklebky naivním dámám v korzetu.

Pak udělal pár kotrmelců a posadil se vedle mě - seděl - na chvíli jakoby zvážněl a starostlivě mi pohlédl do očí a ...

Zkameněl ...

Snad jsem uronila slzu, vstala jsem a se zármutkem Medúzy políbila onoho nešťastníka a pokryla zlatýn rounem, oblékla si rudý šat a obličej zakryla temným závojem své minulosti.

A pak ?

Pak jen z dálky sledovala  jak vztahujíc své ručky chtivé po mé velikosti zmenšují se spolu s novou , malou Múzou.

A  zmenšily se natolik , že někteří z vás , zahleděných pozorovatelů co s nepochopením přihlížíte , byste jej rádi zavřeli do krabičky od sirek.

A tak dál stál si ve svém rohu s rukou  napřaženou v  hnědých očích  smutný žal a tolik rád bys v náruči mé usínal ...

To já přetrhla ti onu tenkou nit a ty stojíš dál , rozdělen propastí vnitřní bolesti  nevinné vražednice ...

Stojíš a posloucháš nahou písničku o Múze zakleté s duší dítěte ve světě zajatém co tiše usnula .