|
| |
 |
Zrádný virtuální svět
Autor: Morina (Občasný) - publikováno 9.5.2002 (00:28:51), v časopise 23.5.2002
|
|  |
Omluva,která je neomluvitelná aneb fenomém chatu....
Jo,jo...kdo chat nikdy nepoznal,nemůže pochopit..
Nevím jak začít,al jak jinak než u sebe.
Jsem dospělá,snad inteligentní žena střízlivě myslící,žena po
třicítce.
Když mě poprosila dcera mé kamarádky o spolupráci na své Diplomové
práci s názvem "Psychologie chatu",neviděla jsem v tom nic špatného.
Ba naopak,potěšilo mě,že si vybrala z našeho spolku právě mě,vlastně
nejenom mě,ale i mého kamaráda.
Měla jsem radost,že mě považuje za chytrou a komunikativní ženu s
mladou duší.
Kdybych ovšem už tenkrát věděla do čeho jdu,tak bych rozhodně plná
radosti a pomoci nebyla.
Byla jsem zvědavá co ode mě potřebuje a co je to vlastně ten chat.
Podmínkou bylo,že budu vystupovat jako 21letá dívenka,studující druhý
ročník VŠ a pak ještě jednou, a to sama za sebe.Zadala mi pro ni
stěžejní úkoly,kterých jsem se měla držet až do jejich splnění.
Znamenalo to zmapovat průměrný věk návštěvníků chatu v určité
místnosti,zkusit zda je možné,aby se někdo zamiloval přes písmenka a
zda-li jde přes chat s lidmi manipulovat.
Ze začátku se mi tyto úkoly moc nelíbíly,nejsem přítelkyně lži a
mohla jsem do té doby s hrdostí říci,že kdykoliv se ohlédnu ,nemusím
se stydět za svou minulost.
Když na to teď vzpomínám,je mi líto,že jsem se nechala tak rychle
přesvědčit o tom,že vlastně o nic nejde.
Jo, jo..kdybych bývala tušila jak se mi nevyplatí podcenění síly
rádoby anonymního chatu....
Internet jsem do té doby využívala jen jako zdroj informací svých
zájmů a zálib.
Prima,zvládnu to snad..nick jsem si vymyslela sama a vrhla se po
hlavě do chatování.
Má chatová premiéra se odehrála v srpnu 2001 a místností,kde jsem se
virtuálně zrodila se stala "Odpočívárna" xchatu.
Prvotním úkolem bylo zjistit průměrný věk lidí,kteří navštěvují tuto
místnost a proč. Ten kdo zná alespoň trochu chat,tak ví,že většinou
se Vás každý na úvod ptá,kolik Vám je let a odkud jste. Já jsem toto
pojala jinak...nikdy jsem se na věk neptala a také jsem nikdy na tyto
otázky neodpovídala.Snad proto,že mi bylo proti srsti psát
nepravdu.Samozřejmě postupem času jsem i já musela říci svůj
věk...vlastně ne svůj,jen ten domluvený.
Trvalo mi poměrně dlouho než jsem se dostala do povědomí lidí,kteří
navštěvovali tuto místnost pravidelně. Ale povedlo se...rázem jsem
získala spousty virtuálních přátel a mohu dokonce říci,že jsem si
vybudovala určitou image a oblíbenost.
Když občas na chat zabrousila i dcera mé kamarádky,sama se divila
tomu,jak jsem populární.
Ale co to bylo platné,když vše bylo založeno na jedné velké lži.
Vlastně jen to,že je mi 21 let a studuji VŠ. Jen to? Jen To? Co to
říkám...to přece bylo to nejhorší a vlastně zásadní,od čehož se
odvíjelo naprosto vše....ostatní řeč byla mou..má vizáž,mé
záliby..vše co ráda mám a co ráda nemám....i má rádoby inteligence.
Po chvíli nudných,hloupých a nicneříkajících nicků se objevilo
pár,které mě začaly skutečně zajímat z hlediska splnění úkolů.
A z těchto se najednou odloučily dva,keré mě začaly zajímat i pro
lidi jako takové.
Ne,nechci zneužívat jejich nicky tím,že bych je zde uvedla,ani nechci
rozhodně citovat všechno to,očem jsme "mluvili".To by byla poslední
kapka.
Spíše bych chtěla mluvit o tom,jaký to mělo dopad na mě i na ně.....
Přibližně v tuto dobu vznikl i jiný můj nick..tentokrát za mě se vším
všudy.
Zjistila jsem najednou,že mi najednou u věkově blízkých začíná
komunikace váznout...nevím proč...jestli tím,že jsem si zvykla příliš
na svou 21letou dívenku nebo,že moji vrstevníci byli jiní než mladší
lidé v Odpočívárně.
Ale co...sice s malými problémy,ale nakonec jsem stejně pronikla i do
povědomí lidí věkově blízkých. Nemohu porovnat střízlivě tyto dvě
místnosti,ale rozhodně se v každé mluvilo v porovnání úplně jinak,ale
vlastně skoro o stejném.
Ale o tom já vlastně nechci psát...nemohu se nějak plně soustředit.
Chtěla bych psát skutečně o dopadech zdánlivě bezpečného a milého
chatování.
Diplomovou práci se v těchto dnech zadařilo zdárně dokončit za
vydatné pomoci mé a mého kamaráda a já bych měla dle domluvy
skončit...tzv. zmizet po anglicku...
Ovšem jak to mám udělat,když Ti dva mi přirostli k srdci natolik,že
je jen tak nemohu vymazat ze svého života.
No jo,ale jak to udělat? Říci jim pravdu nebo opravdu zmizet?Prostě
zmizet jen tak,bez vysvětlení. Co je bude více mrzet? Pravda nebo
zmizení? Co bude více mrzet mě?
Teď mluvím o konkrétních lidech,kteří skutečně předčily má prvotní
chatová očekávání i zkušenosti.
Jedná se o dva mladé kluky...jsou velmi milí a chytří.
Jeden studuje VŠ a druhý se ni teprve chystá.
Jeden z nich mě dokonce šokoval nápadem,když chtěl jen tak napsat se
mnou knihu se stejným názvem jako výše uvedená diplomka.Je to totiž
velmi talentovaný studentík,to já přece poznám a tento můj článek
bude pro něj určitě hozenou rukavicí..
A teď...co dál? Mohu říci,že oba jsem si zamilovala natolik,že by mě
moc mrzelo,kdybych se z nějakého důvodu byla nucena přestat s nimi
stýkat na chatu.Ovšem musím s tím přece počítat..lež má krátké
nohy,to ví každé malé dítě...nemůže přece žíti věčně. Co dál? Co bylo
dál?
Jednoho dne jsem se rozhodla,že zkusím říci pravdu zatím jednomu z
nich a uvidím co se bude dít dál.
Shodou okolností,jsem zrovna jela do jeho města na víkend,kde mám
kamaráda...vlastně v obou jejich poměrně vzdálených městech mám
kamaráda...zřejmě náhoda.
V sobotu večer jsem si dodala odvahy a napsal jsem SMsku,že jsem
lhala,že mi není 21,že nestuduji a že jsem náhodou v jeho městě.Pokud
bude chtít se se mnou setkat a přijmout ode mě omluvu a vysvětlení ať
mi dá vědět,že se s ním velmi ráda sejdu.
V duchu jsem nepočítala s tím,že mě bude vůbec chtít vidět,ale
přepočítala jsem se. Okamžitě volal,cože to má znamenat a že mě
vyzvedne před domem mého kamaráda přesně ve stanovený čas.
V tu chvíli se mi udělalo špatně z mého špatného svědomí,ale říkala
jsem si...co sis nadrobila,to si sněz...dobře Ti tak.
V přesně stanovenou hodinu "H" přijel. Vůbec mě nenapadlo,že sedám do
auta k úplně cizímu člověku...vlastně ne k cizímu,vždyž ho "znám"
dlouho..již pár měsíců.
Pozvala jsem ho na kávu...z počátku se nebránil,jen nevěděl kam a já
už vůbec ne..po počátečním hledání jsme konečně našli podnik s
nonstop provozem,kde jsme usedli a objednali si...já kávu a on džus.
Bylo mi trapně,jak snad nikdy v životě..omlouvala jsem se..snažila
jsem se mu vysvětlit,jak se věci měly a jak se to vlastně všechno
semlelo.Mluvila jsem hlavně já.
Řekl,že jsem mu sebrala všechno co měl rád a že musím pochopit,že se
mnou na dobro skončil a že odpustit mi nemůže.
I teď,když píšu tyto řádky,začínají mi téci slzy po tvářích...jak je
mi to líto a jak jsem byla hloupá..jak jsem podcenila sílu
virtuálního světa.
Snažila jsem se mu nabídnout přátelství,ale i to odmítl...říkal,že by
bylo možná lepší kdybych zmizela beze stopy..já vím..co jsem vlastně
čekala?....ale stejně,nemohla jsem v noci spát a slzy docela
promočily můj polštář.
A co teď? Rozhodně jsem nečekala takovou reakci...ale jakou jsem tedy
čekala? Bylo mi řečeno,že mi to nikdy neodpustí...ale no jo...jak
bych se zachovala já,býti to naopak?....možná stejně,možná
jinak...sama nevím.
Má naivní milující mysl si říkala,že to přejde a že vlastně můžeme
být přáteli i dále.....jak jsem se zmýlila....naše rozloučení
proběhlo v krátkosti...cítila jsem se moc špatně....
Po návratu domů jsme na nic jiného nemohla myslet,tak mě to
vzalo..snažila jsem se mu neustále připomínat,až mně samotné to bylo
nepříjemné...dokonce jsem občas měla pocit,že se maličko ponižuji,ale
co bych za to vše nedala,aby se mnou komunikoval.
Zkoušela jsem to všelijak.Neměl zájem,i když občas se mnou
vyměnil...zřejmě ze zdvořilost SMSku...cítila jsem z ní ovšem chlad a
nechuť.
Naposledy mě pozval na xchat jako kolikrát před tím...měla jsem
ohromnou radost a začala se těšit,že se snad blýská na lepší
časy...omyl...ne,nejde navázat na to,kde jsme skončili..teď už jsem
to snad pochopila. Bude to pro mě těžké vymazat jeho číslo a jméno z
paměti..budu muset.
Stačila jsem ho ještě poprosit ať to neříká tomu druhému nic,že si to
také vyřídím co jsem jemu způsobila.Bylo mi to slíbeno. Alespoň něco.
Paradoxní je,že mu stoprocentně věřím.
Teď mi zbývá ještě vyřešit svého druhého přítele,který je mi také
nade všechno drahý. Ne,nechci přijít i o něj...ale jak to udělat?
Myslela jse,že vydržím až do maturity,abych ho zbytečně před zkouškou
dospělosti nevyváděla z míry.Ale i náš vztah mi už začíná přerůstat
přes hlavu..už se mi nechce mu lhát...zvláště v poslední době cítím
tlak z jeho strany,že bychom se měli vidět. Ó,jak by byl zklamán..
Zkrátka jsem se pěkně zamotala do nenápadné sítě virtuálního
světa..opravdu jsem těžce podcenila jeho sílu...já,naprosto vyrovnaná
žena,která vedla doposud spokojený život.
Zkoušela jsem přestat psát večer adresu www.xchat.cz,ale nedá mi to.
O jednoho jsem přišla...o druhého nechci....chtěla jsem si ho
bránit,ale neubráním....nelze tomu zabránit...už to vím.
V každém případě bych Vám chtěla popřát hodně štěstí,mí přátelé..mám
Vás moc ráda...
Toto je můj poslední pokus,jak se s Vámi spojit...už Vás nebudu
kontaktovat ani jednoho,zase se nemohu ubránit slzám...chovám se jak
malá holka,fakt mě to natolik vzalo..
Zkrátka teď zmizím,jak jsem se objevila..
Nechci abyste si kvůli tomuto mému podvodu měnili své nicky.Nebudu
Vás vyhledávat,ani Vás nikterak zneužívat...mohli byste mně toto
věřit.
Nejsem nikterak zlá ani vypočítavá.
Doufám,že to zůstane jen mezi námi.
Mám Vás ráda kluci..jste úžasní a zaráží mě jen,že si toho ještě
žádné děvče z Vašeho okolí nevšimlo.Možná později,možná Vám to myslí
více než Vašim vrstevníkům
Jsem sobecká,myslím jen na to,jak to vyšinulo mě z mé poklidné dráhy
a nemyslím příliš na to,jak jsem ublížila Vám.
Opravdu mě to moc,moc,moc mrzí..bylo mi s Vámi prima...bylo mi ctí a
potěšením,že jsem s Vámi mohla strávit nejednu hodinu...
Všechno jen a jen dobré.......
...
|
|
|
