|
,,Ne.“
Přítmí auta se polidštilo naším dechem. Ledová ruka na opěradle a tíseň. Jeho hlas, který odříkával starou známou mantru, mne umrtvoval. Byl úpornější než horké dopoledne. To, co se právě odehrálo, bylo jen důsledkem chemické reakce. Na čelní sklo padaly zimní listy. Jeho věty. Moje ticho.
,,Ne,“ zopakovala jsem podruhé, ale teď už nahlas. Necítila jsem nic. I zimní listy mi byly bližší než ruka na opěradle. Nedokázala jsem se na něj podívat. Tvrdý jako kámen. Opila bych se. Teď vystoupím. Usměju se. Zamávám. Srazí mě tramvaj. Jako vždycky. A pak se probudím doma. S bolestí hlavy. Na chodbě cinkání klíčů.
Ráno
sms: ,,nevysílej na mne ty svoje agresivní myšlenky. Nemohu se z toho probudit.“
Zírala jsem do displeje.
Vzápětí přišla další: ,,Není to pravda, každej prožíváme ty citový zkraty stejně, jen někdo nad tím přemejšlí a jinej se na to vysere... vyser se na to. m.“
Příběh: Holka potká kluka. Zimní večer. V hospodě přetopeno, kabáty lítají místností jako podivný draci. Holce bývá horko. Svléká se. Kluk ji chytne za ruku. Pohlédnou si v pološeru do tváří. Jdou spolu domů. Sundá jí oblečení, ona zavře oči. On se dívá. Ráno tam není ani jeden z předešlé noci. Ostré rysy rukou a nohou. Neloučí se. Hlava plná sutě a cesta tramvají domů. Nekonečný spánek a černý bod na sítnici. A pak zase dokola a zase, až do malátnosti sluncem, které vysaje ze žil krev.
Odpoledne
Bylo krátké. Nechala jsem si ostříhat vlasy. Stála jsem na chodbě a styděla se před světlem, co lezlo zpoza dveří. Dovedla jsem si představit, co je za nimi. Stůl. To je první věc, o které jsem tušila, že se nemůže změnit. Stůl jako barikáda. Nikdy se k sobě nedostaneme blíž, než to ráno, kdy jsem vylezla v bílém plášti na ulici a chodila bosa po chodníku, ze zoufalství, že je to všechno jenom o šukání. Doběhl mne, vzal mě za ruku a odvedl domů. Nikdy ke mně takový nebyl. Ani když jsem se narodila. Ale to ke mně byl schopen i mluvit. Matka to po něm asi chtěla. Když jsem pak později přicházela do bytu, zakryl si uši, dělal, že mne neslyší. A tak jsme se kolem sebe celé roky pohybovali. Jako dva stíny, které hrají tu hru. Nevstoupit si do cesty. Nepřekrýt se.
Stojím přede dveřmi. Vím, že za nimi nebude sedět můj skutečný otec. Ale bude tam stůl. Bude tam barikáda. Bude vonět čaj a asi i otevřené okno. To všechno bude. A on. Který zakryl vzpomínku na mé rodiče.
Noc co noc
,,Vidíš?“
,,Nemám oči.“ Zapomněla jsem, že je slepý. Že když byl malý, moc se díval tam nahoru. A pak se to stalo, najednou se mu rozmlžily kontury a on si připadal, jako by žil pod vodní hladinou. Svět pod hladinou. Dolila jsem mu sklenici. Tápal po stole a rozlil ji. Mlčeli jsme. Věděla jsem, co přijde. Sebedestruktivní sklon. Svlékne se. A začne se plížit do koupelny. Pak umlčí tenhle hnusnej byt sprchou. Až se vrátí. Budu dělat, že spím. A ráno mne na stole bude čekat snídaně. A já budu koukat z balkónu. Vyvenčim mu psa.
Volá matka
,,Mám strach!“
,,Já ne!“
,,Co jsi pila?“
,,Vodu.“
,,Mám pro tebe vitamíny. Tvůj hlas zní divně.“
,,Ležím zrovna ve Foru Romanu.“
,,???“
,,Ne... jsem normální, neboj... “
Chci se jí zeptat na ten večer, kdy jeden chlap honil svou ženu po bytě a chtěl ji uškrtit. Měli pár dětí. Ty děti si malovaly v pokojíčku a strašně nahlas zpívaly. Vím to, protože jsem je slyšela. Občas je slyším i dneska. Zpívaly hezky. Ale nezeptám se.
Ničí
Když chce alkoholik přežít v Římě, musí se naučit pít víno. Chlastem se sice nic nespraví, ale alespoň se dají na chvíli vydržet umatlaná těla, která se k sobě přisávají v metru. Dá se zapomenout na ksichty, které se vznáší v automatických dveřích. Dají se chrlit nadávky v češtině. Nikdo mi nerozumí. Marnost. Včera jsem chtěla být těhotná. Dneska jsem vyrabovaná. Monology v každém mejlu.
,,No, mám super zprávu! Mám ženskou.“
,,Hm.“
,,Teda... ne tak úplně. Ale je úžasná. Boží! Píšu pro ni. Jenže má prej nějaký osobní peklo a nechce to na nikoho přenášet. Musí bejt sama.“
,,Hm.“
,,Jdu se ožrat, je to tragické, zase to nedopadne... Co to znamená, když chce být ženská sama?“
,,Hm.“
,,Posloucháš mě?!“
,,Hm...“
Pozdní odpoledne. V Praze babí léto. Vstoupila do dveří. Už tam seděl. Dělal, že čte. Přála si, aby zmizel do knížky. Ale nezmizel. Musela přijít ke stolu a říct:
,,Čau.“
,,Fajn, žes přišla. Jsi skvělá holka, hezká, chytrá, ale nedá se s tebou bavit o politice, autech, no prostě... bychom si měli dát pauzu. Potřebuju teď bejt sám.“
/lžičky míchají kafe/
/dívá se do stolu/
,,Proč se na to nevysereš a neřekneš prostě, že tě to nebaví a že se mnou končíš?“
,,No já...“
Sráč. Tak je to zase tady. Další. Za takových deset vteřin si vyměníme role. Budu ho utěšovat. Říkat mu, že není taková svině. Že to chápu. Jak jinak. Lidé musí být vždycky připravení. Dělám, že jsem připravená. Ano. Jejich oblíbená věta. Že jsem silná, že to zvládnu a že si najdu jiného. Kdyby raději mlčeli. Kdyby raději koukali na ulici, kdyby mě prostě jen vzali za ruku a věděli bychom, že je to na nic, že je konec, že jsme se vyčerpali... kdybychom naposled mohli prožít něco důstojného. Na ulici zvedl vítr ženě sukni... Mohli bychom prostě jen mlčet. Ale zatím tu trapně pateticky vzpomínáme nad hrnkem kávy, děláme smutné masky a já se tajně dívám na hodinky, kdy ta fraška skončí. Brečet nebudu. Až na Vánoce, svátek a narozeniny. Jo a taky když se náhodou opiju, to je mi pak většinou všechno líto. Ale ráno mě bude jen bolet hlava a na nic se nevzpomenu. Na nic.
Trčí
Jako by se propadl z jiného světa. Vyřezává ze dřeva židle. Co z toho.
,,Dokážeš ocenit oblost té židle?“
Ne, tohle není moje parketa.
Chci se zeptat na Joyceho. Schválně, protože tuším, že o něm hovno ví. Protože tuším, že se mě ze strachu, aby se neztrapnil, nezeptá, i když je mi stoprocentně jasné, že nemá ani matné zdání, o koho se jedná. Slunce nám praží bosé nohy. Lido de Oste je to nejhnusnější přímořské město, které jsem kdy viděla. Tolik odpadků, že by se z nich dal vystavět barák. Ale děláme, že nás to baví a že je to fajn. Slunce praží do noh. Roztavilo nám tváře. Nemyslím. Jsem. Uprostřed odpadkové aleje. Kolem šumí něco jako moře. Neidentifikovatelná barva.
,, - Jsem doma. - pravil Odysseus a uřezal nohu své postele.“
,,Cože? Jakože ji zničil...?“ ptá se nevinně ten umělec, ochránce dřevěných koster.
Za expozicí naší idyly troubí miniaturní autíčka italských rodinek, s miniaturními košíčky plnými těstovinek, kufříčky plnými vína. Jo, někdy mám pocit, že je celá Itálie jedna velká těstovina, že se dá celá zkonzumovat.
Odpoledne
Se krátí. Dorostly mi vlasy. Stojím jsem na chodbě a stydím se před světlem, co leze zpoza dveří. Dovedu si představit, co je za nimi. Stůl. To je první věc, o které tuším, že se nemůže změnit. Stůl jako barikáda. Nikdy se k sobě nedostaneme blíž, než to ráno, kdy jsem vylezla v bílém plášti na ulici a chodila bosa po chodníku, ze zoufalství, že je to všechno jenom o šukání. Doběhl mne, vzal mě za ruku a odvedl domů. Nikdy ke mně takový nebyl. Ani když jsem se narodila. Ale to ke mně byl schopen i mluvit. Matka to po něm asi chtěla. Když jsem pak později přicházela do bytu, zakryl si uši, dělal, že mne neslyší. A tak jsme se kolem sebe celé roky pohybovali. Jako dva stíny, které hrají tu hru. Nevstoupit si do cesty. Nepřekrýt se.
Stojím přede dveřmi. Vím, že za nimi nebude sedět můj skutečný otec. Ale bude tam stůl. Bude tam barikáda. Bude vonět čaj a asi i otevřené okno.
Ve skutečnosti je na schránce jiné jméno. Prý se odstěhovali. Neví kam. Stojím na chodbě. Přišroubovaná k domu. Hledám ho. Raději aby umřel. Mrtvice. Měl na to věk. Divné. Stát ve střehu a tisknout ukazováček na ohluchlé tlačítko zvonku... Dělat to každý týden. Zvyky jsou železná košile.
Když jsem byla malá...
Nesnášela jsem kečup. Měla jsem panickou hrůzu ze zmijí. Pořád jsem tajně brečela. Nikdo mě nechodil utěšovat, protože jsem se dobře ukrývala. Nejlepší byl prádelník v ložnici rodičů. Hezky to tam vonělo naškrobeným povlečením. Představovala jsem si, jaké to bude, až budu velká.
Protože jsem už velká...
Můžu si dovolit kupovat chytré časopisy a tvářit se, že jsem tvrdá feministka. Můžu pohrdat blonďatýma pipinkama a sama mít hluboko ve skříni zahrabanou blond paruku. S postupujícím věkem se schopnost hry zlepšuje. Komukoli cokoli. Hlavně u toho nekřivit hubu. Nekřivím hubu, jsem v první lize. Kopu za intelektuálky. A směju se vystajlovaným loutkám. Nahlas. Jsem horší než ony. A proto, že to vím, tak se směju ještě hlasitěji. Už se nevejdu do prádelníku. Už neškrobíme prádlo.
Na prvním rande jsem
se pozvracela do mapy.
Další rande
bylo na Vyšehradě.
Když jsem se snažila myslet...
dopadlo to pod psa.
Potkávám denně spoustu lidí. Jsem největší holka z ulice. Italky jsou malé a hezké. Já jsem tu ta exotická složka. Zprávy mi nechodí zrovna příznivé. Mozkem mi putují červotoči. Prožívám záclony, postel, filmy v originálním znění. Jinak nic. Žiju na obrazovce. Připadám si jako živočich. Stále víc mě dostihuje pocit vězení. Být ve velkém městě jako rukojmí. Myslím na Benátky. Malé, sotva do ruky. Ale dá se v nich být. V Římě se být nedá. Je to chvění, bouře. Sedím v křesle. Na pozadí diapozitivy hor. Cítím moře. Můj muž se odstěhoval. Neodvažuji se změnit pozici. Nepřijde, protože jsem si ho vymyslela a nebo proto, že je to ke mně dál, než jsem si kdy vůbec uměla představit?
,,Nic?“
,,Ne!“ Jeho zklamaný obličej. Jako po prohraném hokejovém zápase. Zase jsem se mu neudělala. Už mě to nebaví. Zbývá čekání.
Na čelní sklo padají zimní listy. Stále jen padají listy. Nezmizel v knize. Neumřel. Nebyl to můj otec. Ledová ruka na mém rameni. A tolik smutku.
,,Je to naposled.“
,,Jo, jako vždycky.“
,,Umírám.“
,,Umíráš?“
,,No, vlastně se stěhuju.“
,,Takže umíráš.“
Na čelní sklo stále padají zimní listy. Jeho ruka na mém rameni. Dozvuky chemických reakcí. |
